"Proč věříme nesmyslům? Máme tak nastavený mozek"

Inteligence a vzdělání nejsou zárukou, že nenaletíme šiřitelům lží, polopravd a hoaxů, říká Petr Nutil, zakladatel portálu Manipulátoři.cz pro sbírání falešných zpráv. Ochota lidí věřit různým nesmyslům se podle něho nemění. A internet je pouze efektivnějším nástrojem, jak dezinformace šířit.

Ve své knize Média, lži a příliš rychlý mozek píšete, že z internetu se na nás valí tolik informací, že nejsme schopni rozlišit fakta od výmyslů. Co s tím?

Vzhledem k tomu, že informací je opravdu hodně, jedinou skutečně účinnou obranou proti jejich slepému přejímání a pohlížení na ně jako na pravdivé je náš vlastní mozek. Je to schopnost kritického myšlení. To znamená, že když někde zahlédneme nějakou "zaručenou" nebo "šokující" zprávu, je dobré si v první řadě začít klást otázky, které naše myšlení trochu zpomalí. Náš mozek totiž na první dobrou funguje na bázi výrazných emocí, šokujících informací, onálepkuje si je - a hotovo. K racionalitě se musíme donutit. Myšlení dá totiž práci a je nepohodlné. Proto je dobré získat odstup a začít se ptát: Kdo to píše, proč to asi píše a čeho tím chce docílit?

Mnoho dezinformací se šíří v souvislosti s migrační vlnou. Internetem kolují různá videa, která ukazují, jak lidé tmavé pleti ničí majetek, případně na někoho útočí. Jenže to třeba nejsou migranti, ale video je z jihu USA, kde se bouří černošské obyvatelstvo proti policejní brutalitě. Je vůbec možné si původ nahrávky ověřit?

U videí je to poměrně obtížné. V poslední době do jejich tvorby vstupují Deep Fakes - umělá inteligence, která se dokáže softwarově "naučit" třeba tvář politika a vkládat mu slova přímo do úst. To je ale naštěstí zatím ještě vzácné. Běžně se videa prostě jen vytrhnou z kontextu, vezme se starší nahrávka, označí se jako "právě se stalo", doplní se falešné titulky, lokace, manipulativní překlady. A tady se dá uplatnit stejný postup, jak přijímání této informace filtrovat. Tedy ze všeho nejdříve bych se ptal, kdo takové video šíří. Proslulá je třeba stránka We are here at home. Několikrát jsme je s kolegy nachytali u toho, že sdílejí videa, která mají vytvořit dojem, že v ulicích evropských metropolí zuří občanská válka a že ty nepokoje vyvolávají cizinci, imigranti, příslušníci jiného etnika nebo vyznavači jiné než křesťanské víry. A nakonec se třeba ukázalo, že video je šest, sedm i více let staré a vůbec nepochází z Evropy. To už je důvod pro vyškrtnutí takového zdroje ze zorného pole. Nemůže ho legitimizovat ani to, že párkrát do roka sdílí fakta. Dále je dobré zkusit přes internetové vyhledávače najít takové video na jiných webech, třeba zpravodajských. Nejjednodušší je zkoušet různé vyhledávací fráze vážící se k onomu videu. Když nepomůže ani to, vyplatí se udělat si z videa printscreen a zkusit vyhledávání pomocí obrázků. Ověřit pravost videa je asi to nejtěžší, co lze v rámci filtrování informací dělat, není to na pár minut, ale dá se to.

Šiřitelé hoaxů se často opírají o to, že někdy dezinformaci přinesou i takzvaná mainstreamová média. Rádi to pak používají jako příklad, že se mainstreamu nedá věřit. Jak si s tím poradit?

Všichni jsme jen lidé a každý občas udělá chybu. Takže se stane i to, že mainstreamová média někdy pustí do světa informaci, která je nepravdivá nebo ne zcela pravdivá. Přestože velká média mají kontrolní mechanismy, etické kodexy a dodržují postupy žurnalistické práce, chyba se v jednotlivostech stát může. Máme však i příklady dezinformačních kampaní celých vlád. Tak třeba počátek druhé války v Iráku je takovým učebnicovým příkladem, jak vláda cíleně lhala o výskytu chemických zbraní, což byla záminka pro vojenskou invazi do Perského zálivu. A média, ta média, která se jinak ráda prsí titulem hlídacích psů demokracie, v tomto případě nejenže nekonfrontovala vládní činitele, nepátrala a nesnažila se najít pravdu, ale nechala se využít jako tlampač proválečné propagandy. A to je špatně. Přesto si myslím, že to není obvyklý postup, jak mainstreamová média informují, že se to běžně neděje a že míra nepravd je v jejich obsahu násobně menší než u médií nemainstreamových.

Jak mi mohou s identifikací hoaxů pomoci weby, které se na to zaměřují?

Sběrači falešných zpráv - jako třeba Manipulátoři nebo web Hoax.cz - vám mohou pomoci odfiltrovat jistou část internetových blábolů, a to třeba jen proto, že valná část falešných zpráv je variací na jinou, zas a znova se vracející zprávu. Dobré hoaxy se totiž vracejí, a tak každý rok znovu čteme v nových článcích o Romech, kteří údajně nemusejí platit v obchodech, stále se recyklují bludy o zdraví, o chemtrails a o tom, že očkování způsobuje autismus a podobně. Nicméně ani všechny tyhle fact-checkingové weby dohromady nemohou zachytit a vyvrátit vše, co se internetem šíří. Zpravidla nám chvíli trvá, než zprávu ověříme. A někdy se to ani nepovede. Odhalování dezinformací funguje podobně jako odhalování pachatelů kriminálních činů - hledáme fakta, sbíráme stopy, ale zločinec je vždy o krok před detektivem. Je to nekonečná a leckdy lehce frustrující sisyfovská práce.

Vy sám jste jeden takový web založil. Jak vás vůbec napadlo, že budete lovit hoaxy?

Trochu mě k tomu dohnaly okolnosti. Vznik portálu Manipulátoři.cz se váže k imigrační krizi, která odstartovala v létě 2015. V té době se začaly objevovat zprávy o tom, že čelíme řízené invazi, že to je začátek islamizace Evropy, že imigranti se tu tajně vysazují z autobusů, že kdesi v jižních Čechách vraždí dobytek a tak podobně. Zpočátku jsem na takové řeči různých lidí reagoval jen tím, že jsem se jim v diskusích snažil vysvětlit, že nemohou věřit všemu, co slyší, ukazoval jim, že ta konkrétní zpráva není pravdivá nebo že ten který konkrétní web cíleně lže. Přestalo mě ale bavit pořád se opakovat a spolu s dalšími jsem založil ten portál. A začal jsem se mu věnovat intenzivněji. Určitě jsem to neměl v plánu, byla to spíš shoda náhod a okolností.

Dá se říci, že hoaxy jsou fenoménem až posledních, řekněme, dvaceti let, kdy se značně zvýšila dostupnost internetu, nebo lidé dezinformacím věřili už daleko dříve?

Ochota lidí věřit různým nesmyslům se v čase nemění. Šeptanda a všelijaké fámy tu byly vždycky. Jen si vzpomeňte na řetězové dopisy - ještě v devadesátých letech zaplavovaly tuhle zemi. A internet je pouze novým a efektivnějším nástrojem, jak se dezinformace mohou šířit. Jde o to, že publikovat v on-line světě je prostě snadné. Každý si může založit web, natočit video nebo psát cokoli o čemkoli na sociální sítě. A tak je snazší naletět. Zároveň je ale těžší se v tom zmatku vyznat. Vyžaduje to specifické schopnosti, které by se nám ještě před dvaceti lety zdály nepodstatné, jako je mediální gramotnost a schopnost kriticky myslet.

Proč věříme nesmyslům stejně ochotně jako naši předci?

Je to tím, jak je nastaven náš mozek, jak přijímá a vyhodnocuje informace. Lidé obecně rádi věří zázrakům, pohádkám, senzacím, nadpřirozeným jevům. Dnes stejně jako kdysi. Říká se tomu magické myšlení. To jsou všichni ti věštci, kartářky, zázračná uzdravení, loterie a tak podobně. Jen k tomu dnes máme mnohem více příležitostí. Náš mozek má schopnost rychlého a pomalého myšlení, což je důležité, protože to pomáhá našemu druhu přežít. Rychlý mozek reaguje reflexivně, aniž byste si to uvědomil. Když o krok před sebou zahlédnete hada, co uděláte? Automaticky uskočíte, dáte se na útěk. To je to rychlé myšlení, cosi mezi autopilotem a bodyguardem. Kdybyste zůstal stát a racionálně rozvažoval, co je to za druh hada a nakolik je nebezpečný, možná byste dopadl špatně. Z evolučního hlediska se tento automat v mozku vyplatí. Racionální uvažování spotřebovává mnohem více času a reakční doba se prodlužuje. Jenže problém je, že úplně stejně automaticky vyhodnocujeme i informace ze zpráv z internetu. Spíše sdílíme zprávy, které v nás vzbudí emoce. Je dobré si ale uvědomit, že informace z internetu či médií nás neuštknou, nekousnou a my si můžeme dovolit ten luxus spolehnout se při jejich vyhodnocování spíš na myšlení pomalé, faktické, a tedy racionální.

Jak moc souvisí naše schopnost kriticky myslet s naší inteligencí či úrovní vzdělání?

Možná vás překvapí, že nějaká výrazná souvislost tam není. Inteligence a vzdělání nejsou samy o sobě zárukou, že lidé nebudou nekriticky přijímat jakékoli informace. Opět je to vidět v souvislosti s migrační krizí. Mezi lidmi, kteří hoaxům a konspiracím nejen věří, ale ochotně je šíří, najdete spoustu vzdělaných a inteligentních jedinců. Jenže prostě inteligence není totéž jako sugestibilita a jedna z druhé nevychází. Řekl bych to takhle: inteligence a vzdělání jsou pouze nástroje či předpoklady, ale jak s nimi budeme zacházet, už záleží jen na nás, na naší vůli a tréninku v kritickém myšlení.

Existují v té důvěře vůči dezinformacím nějaké vlny, nebo je to tak, že jim lidstvo věří se stále stejnou intenzitou?

Obecně se dá říci, že jim věříme tím více, čím intenzivněji některou z nich považujeme za hrozbu. To, proč považujeme za hrozivou a strašidelnou zrovna jednu věc a ne jinou, závisí hlavně na tom, jaký obraz světa si my spolu s médii v hlavě vytváříme. Zároveň platí, že čím více bude naše doba nejistá, roztřesená, nervózní či ekonomicky otřesená, tím větší bude i ochota lidí věřit demagogům a dezinformátorům. Historie tohle ověřila za nás.

Přitom by se zdálo, že jsme právě z historie poučeni a že už je lidstvo imunní nejen vůči dezinformacím, ale i vůči projevům nenávisti.

Myslet si, že by se lidé dokázali poučit z historických zvěrstev, třeba holocaustu, je naivní. Lidstvo je schopno chovat se nelidsky zas a znovu, vždycky když k tomu nastanou dostatečně "vhodné" podmínky. Vzpomeňte si třeba jen na to, co se dělo během občanské války v Jugoslávii před nějakými pětadvaceti lety. V realitě poměrně nedávné a blízké geograficky i kulturně najdeme koncentrační tábory, masakry i genocidu.

Jak je ale možné, že k tomu může stále docházet?

Stávalo se to a bude se to stávat znovu, protože lidé se příliš nemění. Racionálně se totiž chováme jen někdy, a to za příznivých okolností. Rychleji cítíme, než myslíme. Ve chvíli, kdy se necháme dostatečně vystrašit nebo ovládnout nenávistí, kdy začneme ostatní považovat za podřadné, za špínu, za něco na způsob krys nebo nákazy, za ne tak úplné lidi, bude snazší se k nim tak začít i chovat. Tomu se říká dehumanizace. Na stejných principech stavěla nacistická propaganda a úplně stejné narativy najdeme třeba v rétorice současných extremistů, a to bohužel i u nás.

Jak se díváte na různé snahy státu omezovat svobodu internetu pod záminkou naší ochrany před dezinformačními weby?

S jakýmkoli omezováním svobody na internetu nesouhlasím. Ono se může zdát, že internet zesiluje vliv dezinformací na společnost a ta je tím pádem náchylnější dát politickou moc do rukou populistů, nebo dokonce diktátorů. Internet je ale mnohdy jediným svobodným prostorem a komunikačním kanálem ve skutečně totalitních zemích, které právě proto internet cenzurují. Obrana proti lživým zprávám není v tom, že zablokujeme weby úředně prohlášené za dezinformační, nýbrž v naší ochotě používat kritické myšlení.

Petr Nutil (37) Je nezávislý žurnalista, autor literatury faktu. Působil v Ekonomickém deníku či v několika internetových médiích. Založil fact-checkingový web Manipulátoři. cz. Je členem expertní komise Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky. Napsal knihu Média, lži a příliš rychlý mozek. Baví ho fotografování, je ženatý a má dceru.

Čtěte dále

další zprávy