Tichá domácnost kvůli politice. Češi ve při u zpráv v televizi

Před půlstoletím začala v Praze fungovat první tuzemská manželská poradna. Dříve byla její návštěva společenským stigmatem, dnes ročně pomáhá tisícům klientů. Přicházejí kvůli nevěrám, problémům v rodině, partnerské nudě i politickým hádkám u televize. "Problém většinou poznám do několika minut," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN vedoucí poradny, psycholog Petr Šmolka.

Vzpomínáte si na první případ, který jste v manželské poradně řešil?

Nevzpomínám. Ale to je u našeho povolání asi běžné. Ve chvíli, kdy klienti odejdou, vypneme a zapomeneme. Vzhledem k množství lidí, kteří k nám přicházejí, by nám jinak praskla hlava. Přiznám se, že si už ani přesně nevybavuji, kdo u mě byl na schůzce včera.

Změnily se za padesát let existence poradny výrazně potíže, s nimiž lidé přicházejí?

V začátcích fungování poradny vnímali lidé její návštěvu jako určité stigma, a chodili tedy především s vážnějšími problémy. Kvůli domácímu násilí, nevěrám, vážným finančním potížím. Postupem času se tato služba stávala stále běžnější a klienti přicházeli i za méně dramatických okolností. Hodně se ale změnilo věkové složení klientely, celkově zestárla. Souvisí to s tím, že lidé zásadní vztahy uzavírají zhruba o deset let později než před nějakými pětadvaceti třiceti lety. Tehdy k nám naopak přicházeli i nezletilí snoubenci, kteří u nás měli kvůli udělení souhlasu ke sňatku absolvovat pohovory.

Co trápí v současnosti partnery nejvíce?

V porovnání s minulostí přibylo odhalených nevěr, za což mohou především mobilní telefony, e-maily a moderní komunikační prostředky obecně. V poslední době narůstá i počet takzvaných levobočků - dětí narozených v mimomanželském vztahu. Nejčastěji je tvořen ženatým mužem a svobodnou ženou. Novým fenoménem je také srovnávání rodin z hlediska společenské úspěšnosti, respektive životní úrovně. To se týká především dětí.

Závidí spolužákům ve škole třeba lepší telefon a rodičům vyčítají, že ho nemají také?

Ano. Lepší telefon, dovolenou u moře... Rodiče jsou v takovém případě konfrontováni s tím, že je děti vnímají jako neúspěšné. A jakmile si partneři začnou takovou situaci vzájemně předhazovat, vyčítat tomu druhému, že moc rozhazuje nebo málo vydělává, často to vyústí v krizi, která je přivede až k nám. Novinkou je i to, že se mezi klienty začínají stále více objevovat případy, kdy nesoulad pramení z odlišného pohledu na svět či politiku.

Tichá domácnost kvůli politice?

Dříve to bylo v tomto ohledu snazší: lidé byli většinou pro režim, nebo proti němu. A soužití byla z tohoto hlediska poměrně homogenní. Prorežimní jedinci obvykle žili s protějšky téhož názoru, a naopak. Dnes je politické spektrum širší a pro některé páry je třeba obtížné i společné sledování večerních zpráv. Rozhádají se například kvůli tomu, že v nich promluví politik, jenž je sympatický pouze jednomu z nich.

Zmínil jste moderní technologie a s nimi související narůstající počet odhalených nevěr. Řešíte v poradně také virtuální zálety?

Ano, už jenom proto, že je zpočátku často složité odlišit, zda jde skutečně "jen" o virtuální vztah založený na výměně nějakých lechtivých SMS nebo e-mailů, či jde o skutečný zálet. Vnější příznaky mohou být úplně stejné. Pamatuji si ženu, která se kdysi v éře venezuelských telenovel identifikovala s hrdinkou jedné z nich a virtuálně se zamilovala do jakéhosi Josého. V reálném životě se potom skutečně začala chovat jako nevěrná žena, což jejího partnera pochopitelně zaskočilo. Až po čase se ukázalo, že její milenec je jen televizní postavou.

Dělají tedy komunikační prostředky ve vztazích spíše paseku, nebo dokážou upozornit na problémy, jež je možné společným úsilím vyřešit?

Jejich velkou nevýhodou je podle mě to, že často odhalí jednání, kdy o žádnou nevěru nejde. V nadsázce myšlené SMS zprávy, v žertu napsané e-maily. Jakmile se z nich začne dělat něco více, vytvoří se aféra, vztah to samozřejmě může poškodit i definitivně rozložit. Kvůli nevěře, která nikdy nebyla.

Lze v éře technologických vymožeností ještě vůbec aplikovat pověstnou radu "Zatloukat, zatloukat, zatloukat", mylně připisovanou legendě partnerského poradenství Miroslavu Plzákovi?

Spíše bych tento výrok přetransformoval v "Mazat, mazat a zase mazat". SMS zprávy, e-maily a podobné informace, které by se neměly dostat druhému na oči. Pokud si člověk takové pomyslné trofeje schovává, riziko, že je partner nahodile nebo jinak objeví, je veliké. V lepším případě to pošramotí důvěru, v horším třeba i rozbije vztah.

Zmíněný Miroslav Plzák v sedmdesátých letech pronesl vizionářskou myšlenku: "V manželství středního věku bude problém v sexu to, že žena by chtěla a muž by mohl, ale nechce." Přišla už doba, kdy jsou muži na sex líní?

K takovým případům v poměrně veliké míře skutečně dochází. A to i u mladých dvojic. Ženy si to někdy vykládají tak, že si partner sexuální potřeby realizuje jinde. Nebo pochybují o jeho sexuální orientaci. Přitom může jít o obyčejnou lenost či přepracovanost. Řada mužů se pak uspokojuje tím, že si potřebný podnětový materiál, například pornografii, opatří na internetu. Energeticky i časově je to zkrátka méně náročné než proces získávání partnerky a absolvování milostného aktu. U žen to má ale velmi negativní dopad na jejich sebedůvěru, mají pocit, že nejsou dostatečně atraktivní.

Čeští muži přestávají mít čas na sex?

Mnoho z nich je pracovně vytížených a žijí s pocitem, že jsou nepostradatelní. Jsou přesvědčeni, že s časem a svou energií nemohou zacházet tak rozmařile, aby strávili půlhodinu skotačením s vlastní ženou, když jim na to stačí pět minut u počítače.

Klesá tedy u mužů důležitost sexu pro spokojený vztah?

Řekl bych, že trochu ano.

Co je pro fungující manželství hlavní?

Možná je to trochu kacířská myšlenka, ale partner by měl mít co nejméně vlastností, jež nás iritují. Když se zeptáte většího množství párů na důvod jejich fungujícího vztahu, nakonec převažuje konstatování typu: "Ona nebo on má z lidí, které znám, vlastnosti, které mně převážně nevadí." Zde bych ještě zmínil výrok pana primáře Plzáka, jejž často říkáme klientům, kteří tvrdí, že jejich soužití po všech stránkách funguje, ale přesto se necítí dostatečně šťastni. Odpovídáme jim, že permanentně šťastný může být pouze idiot. V běžném soužití se prostě střídají fáze, kdy je člověku fajn, s těmi neutrálními i okamžiky, které zrovna veselé nejsou. Taková je realita.

Mám pocit, že se lidé stále častěji rozcházejí nebo rozvádějí i kvůli nudě. Tvrdí, že po třiceti letech soužití si už nemají co říct. Všímáte si toho také?

Do jisté míry jde o generační záležitost. Manželství bylo vztahem, který byl dříve uzavírán na adekvátně dlouhou dobu. Dvě tři století nazpět, s ohledem na dobu, kdy se partneři brali a kdy umírali, trvalo manželství dvacet třicet let. Lidé, kteří se dnes dožívají běžně až osmdesáti let, přitom uzavírali sňatek, když jim bylo okolo dvaceti. Takových šedesát let soužití může skutečně vést k tomu, že nastane nuda. Ženy a muži si řeknou, že ještě chtějí zažít něco jiného, mít se lépe, užívat si. Děti jim odrostou a oni se rozvedou. Obvykle ale stejně časem zjistí, že si nepomohli. Většinou přitom stačí přečkat období, kdy rodinu opustí děti a než se narodí vnoučata. Partneři pak dostanou nový impuls. Problém ale je, že tento úsek se stále prodlužuje.

S jakými mýty ohledně představ o ideálně fungujícím vztahu se setkáváte?

Například s tím, že manželé by spolu měli trávit co nejvíce volného času, pokud možno ještě při nějaké společné činnosti. Když si vezmete, že manželé bez ohledu na věk jsou spolu v průměru okolo šedesáti hodin týdně v bdělém stavu, tak naplnit takovou porci času povídáním, milováním se, pobytem ve společnosti, tancem a podobně je dost náročné. Určitě je dobré, aby měl každý také svůj program, vlastní společnost, zájmy. Není nic špatného, když se jeden dívá večer na televizi a druhý si čte. Hloupé ale je, když si jeden z nich takovou situaci nesmyslně vykládá jako stav, kdy už si nemají co říct.

Minulý rok bylo v Česku rozvedeno pětadvacet tisíc manželství. Je to hodně, nebo málo?

S indexy rozvodovosti je to složité, protože se vždy poměřují vzhledem k počtu sňatků v daném kalendářním roce. Je-li tedy uzavřeno málo sňatků a proběhne relativně hodně rozvodů, vypadá to na první pohled hrozivě. A naopak. Zajímavé však je, že když děti končí základní školní docházku, pětasedmdesát procent z nich žije s oběma rodiči, pro něž je to zároveň první manželství. S mírou rozvodovosti to u nás tedy není nijak dramatické.

Řekl jste, že třeba na sex už přestáváme mít čas. Najdou si lidé v dnešním světě, kdy lze spoustu informací a rad sehnat on-line, čas na návštěvu manželské poradny?

Najdou. Vidím za tím dva důvody. První je, že se o poradnách mezi lidmi ví a téměř každý má ve svém okolí někoho, kdo takové služby využil či využívá. Co se týče hlavního města, má s ní zkušenost, byť jenom zprostředkovanou, přibližně každý sedmý Pražák. Není to tedy nic neobvyklého. Druhá věc je, že některé vytížené manažery a nepostradatelné politiky sem občas přivede i snaha akceptovat určitý životní styl společnosti, k níž se snaží přiblížit. V západním světě přece patří k dobrému zvyku, aby úspěšný člověk měl svého terapeuta, psychologa, psychoanalytika, potažmo manželského poradce. Naši pražskou síť bezplatných poraden ročně navštěvuje okolo čtyř tisíc klientů, občas narážíme na kapacitní možnosti. V celém Česku takových služeb využívá zhruba šestnáct tisíc lidí.

Své profesi se věnujete přes čtyřicet let. Jak dlouho vám obvykle trvá odhalení vztahového problému?

Většinou na něj přijdu v řádu několika minut, protože scénářů je limitovaný počet. Tentýž kus hrají jen jiní herci, základní model je podobný. Už o Shakespearovi se říkalo, že ve svých hrách popsal téměř všechny možné scénáře týkající se manželských vztahů, což je asi pravda.

Snažíte se vztah vždy zachránit, nebo někdy raději doporučíte jeho ukončení?

Občas ukončení vztahu doporučíme s tím, že je to ta nejlepší varianta. Už klasik našeho oboru, pan doktor Plzák, propagoval názor, že manželský poradce je člověk, který by na sebe měl být schopen vzít odpovědnost a klientům říct, že jejich vztah perspektivu nemá. Pro ně je to občas úleva, řadu let se pracně snaží vztah zachránit a zlepšovat - bezvýsledně. Když jim jejich myšlení někdo posune do roviny, jak naopak evidentně nefungující vztah přátelsky ukončit a nadále rozumně spolupracovat, třeba i kvůli dětem, atmosféra se často zlepší.

Nechají si Češi poradit?

Samozřejmě občas narážíme na situace, kdy lidé na první pohled jasné řešení problémů odmítají. Jeden kolega z Liberce to trefně označil pojmem betonové letadlo. Pořád se snaží odstartovat, dokonce mají i všechny potřebné informace, ale přesto se tvrdohlavě drží svého scénáře, který jim neumožní vzlétnout. Typické je to zejména u mužů.

Jak se lišila první manželská poradna otevřená v roce 1967 od té současné?

Sídlila ve dvou místnostech bývalého obchodu ve Slezské ulici a byla pro celou Prahu. Teď máme takových pracovišť deset a snažíme se, aby jejich prostředí bylo pro klienty příjemné. Rovněž přibylo kolegů, kteří mají psychoterapeutické výcviky a jsou orientováni na dlouhodobější práci s páry. Oproti začátkům máme nyní přibližně desetkrát více klientů.

Změnil se za poslední půlstoletí pohled Čechů na manželství?

Česko bylo státem, který měl největší sňatečnost z civilizovaných zemí vůbec. Panovaly zde tlaky na uzavření manželství - být svobodný bylo nevýhodné už jenom kvůli placení daní. Nyní takový dogmatický pohled na manželství není. Přibývá lidí, kteří žijí takzvaně na psí knížku. Pokud je to společná volba obou, není na tom v podstatě nic špatného. Horší je, když jeden svatbu chce, ale druhý ne. Taková situace může časem vyústit v dlouhodobý problém. Nepříjemné také je, že ve svobodných párech chybí jakási rozvodová bariéra a partneři se snáze rozcházejí kvůli věcem, které by se třeba jako manželé pokusili vyřešit.

Dovedete si představit, že byste manželskou poradnu sám navštívil?

Obtížně. Jedna ze zásad, které mezi poradci platí, je, že bychom neměli přijímat lidi, s nimiž se známe. Jelikož dělám poradce dlouho a čtrnáct let jsem ještě vedl Asociaci manželských a rodinných poradců ČR, znám se prakticky se všemi. A zbytek tuší, kdo jsem, podle jména. Nechtěl bych nikoho dostat do situace, aby se kvůli tomu třeba přehnaně snažil jakkoli mi pomoct. To nikdy není dobré. Kdybych tedy někdy takovou službu potřeboval, musel bych zřejmě do zahraničí.

Vaše žena Jana se rovněž zabývá manželským a rodinným poradenstvím. Manželé jste čtyřiatřicet let. Přenášíte zkušenosti z práce také do vlastního vztahu?

Určitě se nesnažíme neustále aplikovat různé postřehy a poučky na náš vztah. Stejné povolání je ovšem užitečné třeba v tom, že pokud chceme a máme na to náladu, není problém mít společné komunikační téma. Žena, která dělá poradenství kratší dobu, je rozumná a dává mně najevo, že mě v této oblasti považuje za jakousi autoritu. Hýčká tím moje mužské ego. Hodně podstatný vedlejší efekt naší profese je, že když vidíme, v čem někteří lidé žijí a s čím se potýkají, dokážeme se snáze přenést přes různé vztahové šrámy. Je nám jasné, že v porovnání s partnerskými problémy mnohých klientů si žijeme královsky.

PhDr. Petr Šmolka (71) Vedoucí Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Centra sociálních služeb Praha. Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde následně působil jako odborný asistent. V roce 1975 začal externě spolupracovat s pražskou manželskou poradnou a o tři roky později se stal jejím stálým zaměstnancem. V letech 1992-2006 vedl Asociaci manželských a rodinných poradců ČR. Z prvního manželství má syna a dceru, se současnou manželkou Janou se oženil v roce 1983 a mají spolu syna Michala.

Čtěte dále

další zprávy