Proč muži nevnímají ženy

Mužský a ženský svět. Těžko najdeme něco, co se tolik přitahuje a zároveň odpuzuje. "Muž s radostí umyje nádobí, když to po něm žena nechce," říká psychoterapeut Milan Studnička, který se zabývá partnerskými problémy a odlišnou výchovou kluků a holčiček.

Snad každá žena zažila při rozhovoru s mužem pocit, že mluví do dubu, že ji muž neposlouchá. Čím to je?

Je to pozůstatek z dětství. Kluci jsou totiž v dětství mnohonásobně častěji napomínáni než holčičky. Maminka, babička, paní učitelky ve školce, ve škole... Skoro pořád je nějaká žena napomíná. Neběhej, neper se, seď rovně, rozděl se... Aby chlapec tento tlak vydržel, automaticky pak vůči ženám ztrácí vnímavost. Samozřejmě má ženy rád, ale odmítá je poslechnout. Pak má ve dvaceti letech vážný vztah a model z dětství se začíná opakovat. "Mohl bys mi přivrtat tu poličku?" - "Jo, jasně." A trvá to třeba i rok.

Řešíte to na terapiích často?

Pořád. Většinu mých klientek trápí, proč je muž nevnímá. Ženy to vlastně odskáčou za to, co jejich muži protrpěli v dětství.

Jak by tedy měla maminka přistupovat ke svému synovi, aby z něho jednou vyrostl skvělý manžel?

Měla by mu dávat najevo, že si ho váží, brát ho jako velkého chlapa. A to je pro ženy náročné, pokud jim ve výchově nepomůže jejich manžel. Táta by měl klukovi jít příkladem a říkat mu něco ve smyslu: "Víš, my jsme chlapi a ti ženy ochraňují. Vždyť tohle je naše skvělá maminka..." A když chlapeček vyrůstá v takovém prostředí a vidí, že se táta k mamince chová hezky a maminka si táty váží, pak i z něho může vyrůst vnímavý muž.

Kdo je to vlastně vnímavý muž? Jak se chová?

Je to chlap, který ženě nemá problém pomoci, ale nenechá si od ní líbit mocenský nebo direktivní přístup. Klidně řekne: "Dost, tohle už je přes čáru." A žena tedy ví, že se o něho může opřít, je k němu vlídná a laskavá. To je důležité. Muži mi v poradně říkají: "Když po mně žena chce, abych umyl nádobí, neudělám to, protože bych ztratil sebeúctu. Cítím se, jako bych měl splnit její povel."

Dobře. Ale jak tedy říci muži laskavě, že by mohl také někdy umýt nádobí? Miláčku, prosím tě, nemohl bys...?

Ne, i to je rozkaz. Prostě sedíte večer u vína, máte pohodičku a řeknete: "Víš, já jsem přemýšlela o tom, jak se o tebe a děti starám, peru, vařím, uklízím. A trápí mě, že když tě požádám o nějakou drobnost, tak ji neuděláš. Myslíš, že bys mi mohl s něčím pomoci?" Tohle je správná komunikace. Netlačit, být laskavá. Všechno spočívá v dialogu bez tlaku a bez výčitek.

V čem dělají ženy v komunikaci s muži největší chybu?

Často na ně křičí, bývají naštvané a nesmlouvavé. Přitom největší síla ženy je v jemnosti. Princip je takový: když je žena často protivná a křičí, chlapská mysl vyhodnotí, že ona je viník za daný stav. Jakmile je k němu žena laskavá, najednou ten muž může začít vnímat vinu u sebe. Zapojuje se jeho svědomí a vnímavost. Proto já své klientky učím, jak říci, co je trápí, laskavě. Pak si muži mohou uvědomit, že mají doma vlastně skvělou ženskou, které moc rádi pomohou.

Zabýváte se také odlišnostmi ve výchově kluků a holek. V čem je největší rozdíl?

Kluci mají v sobě princip rivality. Chtějí bojovat, porovnávat se s druhým, neustále soutěžit. Vždyť i řada dospělých chlapů chce neustále vyhrávat. Mnoho tatínků má dokonce problém nechat vyhrát své dítě. Jeden mi řekl: "Já i švindluju, jen abych to člověče, nezlob se vyhrál." Naopak holčičky v sobě rivalitu v raném věku nemají, ty naopak umějí spolupracovat, pomáhat si. Ovšem neměli bychom je vést k soutěživosti.

Proč?

Když holčičku brzy naučíme soutěživosti, je v životě pod tlakem. Pojďme s ní na procházku do přírody, lyžovat, zpívat, kreslit jen tak, bez jakékoli soutěže. Holky bychom neměli tlačit do vrcholného výkonu, ale udržet v nich radost. Když dělají něco z radosti, dělají to i poctivě a daří se jim to.

Ale co profesionální sportovkyně? Ty přece odmalička musejí makat a soutěžit.

Víte, profesionální sportovkyně a radost ze života spolu moc nesouvisejí. U chlapa vrcholový sport nevadí, ale jakmile je žena tlačena do konkurence, aby porazila jinou ženu, velmi jí to ubližuje, protože její laskavost, jemnost, citlivost, tedy to, co dělá ženu ženou, najednou mizí. Ke mně chodí na terapie několik vrcholových sportovkyň, jsou to ženy na plakátech, s medailemi, ale ani jedna není šťastná.

Proč tedy vrcholový sport vůbec dělají?

Často chtějí někomu něco dokázat. Jedna sportovkyně mi řekla: "V tréninku se mi daří perfektně, ale v závodě jsem vždycky na dně." Ona totiž řeší velké množství strachu: co na to řekne trenér, rodiče, média, svaz... Je tak svázaná, že si vůbec nedokáže užít ten pohyb. Jiná mi zase řekla, že sportuje jen proto, aby tátovi dokázala, jak je dobrá.

Takže i prohru vnímají ženy a muži odlišně?

Jistě. Chlap, když prohraje, klidně se rozbrečí, ale neovlivní to tolik jeho sebevědomí. Když prohraje žena, zacloumá to s jejím sebehodnocením mnohem víc. Když je holčička tlačena do výkonu, pak se může v životě často cítit, že není dost dobrá v očích těch druhých, a stane se závislou na ocenění. Proto prohry snáší daleko hůř a její sebedůvěra trpí.

Řada trenérů chlapeckých oddílů, kteří poté přejdou k holkám, je překvapena velikostí té změny. V čem konkrétně musejí svůj přístup změnit?

V kolektivu kluků můžete klidně ocenit Jirku jako nejlepšího. Kluci ho totiž tím, že v sobě mají rivalitu, budou chtít dohnat a celková motivace kolektivu se zvýší. Když ale mezi děvčátky ocením Aničku, ostatní holčičky ji začnou spíš pomlouvat a jejich motivace se sníží. Prostě přístup ke klukům a k holčičkám musí být rozdílný. Jsou to úplně jiná pravidla hry. Vždyť už staří Řekové rozdělovali školu na dívčí a chlapeckou.

Který kolektiv je snazší ukočírovat?

Rozhodně chlapecký. V klucích je ta rivalita, takže se servou a jedou dál. S holkami se musí jednat citlivěji, dost řeší, když má jedna víc pozornosti než druhá.

To platí i v dospělosti, že?

Rozhodně. Když se pohádají dva chlapi v hospodě, druhý den tam přijdou, řeknou: Sorry, vole, a hrají karty dál. Když se ale pohádají dvě ženy, trvá jejich usmíření měsíce, roky, desetiletí... Žena na konflikt není stavěná, nad každou rozepří víc přemýšlí, nechává si ji v sobě. Podobné je to u partnerských hádek. Chlap řeší dílčí téma, kvůli kterému ten konflikt vznikl. Žena najednou vytáhne témata za posledních deset let, co všechno ten chlap udělal špatně, a on jen zírá a nechápe. Samé příkazy. Chlap problémy vyřeší a odhazuje. Žena naopak přidává do balíku životní nespokojenosti další neštěstí.

Jaký máte vlastně názor na příkazy ve výchově? Jak je dítě vnímá?

Když vytváříme tlak na dítě pomocí příkazu, dítě vždy vytváří protitlak, protože chce rovnováhu. Čím víc tedy dětem přikazujeme, tím víc ony neposlouchají. Často se to projeví až v pubertě, kdy si rodiče stěžují, jak je děti ignorují. Ale chyby se staly už v období, když dětem bylo od tří do šesti let, což je hodně důležitý věk, protože si dítě uvědomí samo sebe. Rodič by neměl děti ani sekýrovat, ani rozmazlovat, ale jít příkladem. Tak jako vysokohorský průvodce. Má správnou obuv, oblečení, ví, kudy jít, a vždy zachovává nadhled, klid a pohodu. Pokud je průvodce kvalitní, člověk mu věří a nemá potřebu dělat věci po svém.

Ale kdyby průvodce přikazoval a bláznil...

Tak vznikne napětí a někdo se po cestě zraní. A takhle by měli rodiče přistupovat ke svým dětem. Když nechci, aby koukalo do mobilu, tak do něj taky nekoukám. Prostě jít jim příkladem.

Mgr. et Mgr. Milan Studnička (40)

Psycholog a psychoterapeut. Vystudoval FTVS Univerzity Karlovy, obor trenérství, a poté psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci. Věnuje se poradenské a psychoterapeutické praxi, mimo jiné pořádá kurzy a semináře a spolupracuje s Českým olympijským výborem na školení trenérů. V roce 2002 reprezentoval ČR na zimních olympijských hrách v Salt Lake City v jízdě na bobech. Provozuje webové stránky www.dovychovat. cz. Má jedenáctiletého syna.

Čtěte dále

další zprávy