Prokletá sluchátka. Jak ničí naše uši?

Sluch stárne ze všech smyslů nejdříve. A k jeho postupné ztrátě je v podstatě odsouzen každý z nás. "U lidí je nejcitlivější ve dvaceti, maximálně třiceti letech. Pak už se jen zhoršuje," říká neurofyziolog sluchu Josef Syka.

"Praskne mi bubínek," stěžujeme si, když nám třeba někdo huláká u ucha. Může se něco takového vůbec stát?

Možné to je, ale muselo by jít o obrovský tlak. Bubínek praskne, třeba když člověku někdo těsně u hlavy vystřelí z pistole. Samotná perforace ale sluch dotyčného neohrozí. Bubínek se totiž sám zacelí, stejně jako po jeho propíchnutí při zánětu středního ucha. Horší je, že hluk, který proražení této vazivové blanky způsobil, pronikne dál do vnitřního ucha a poškodí tam vláskové buňky. A to vede k poruše sluchu.

Dokáže hluk i zabít?

Absolutně ne. Výbuch sopky nebo již zmiňovaný výstřel u ucha však může způsobit obrovský šok. A ten už člověka o život připraví snadno. Nezabije ho tedy hluk jako takový, ale jeho druhotný efekt.

Bolestivé ale zvuky být mohou. Je pravda, že se toho využívá k mučení?

Když zvuk překročí intenzitu sto decibelů, může člověku skutečně působit bolest. Zvláště pak ve vysokých frekvencích. Představte si třeba hvízdání pily nebo řezačky. Pokud ale přesáhne zhruba sto čtyřicet decibelů, dochází k ohlušení mechanickou poruchou receptorů vnitřního ucha a bolestivý efekt se vytrácí. Využívat zvuk jako mučicí nástroj by tedy bylo dost problematické. Musela by se najít nějaká velmi nepříjemná frekvence v nepříliš intenzivní hladině, která by na člověka trvale působila, aniž ho to ohlušovalo.

Pro mnohé z nás je dostatečným utrpením cesta do supermarketu, kde hraje pořád dokola stejná melodie, do toho pípají pokladny, hučí chladničky... Jak vlastně dnešní hlučná doba poznamenala náš sluch? Slyšíme hůř než naši předkové?

Tím se zabývala jedna švédská kolegyně. Pátrala v Göteborgu v archivu s údaji o měření zvukových prahů šedesátníků a sedmdesátníků po druhé světové válce, kdy se toto základní audiologické vyšetření začalo provádět. Když je srovnala se současnými výsledky stejně starých jedinců, překvapivě zjistila, že dříve lidé slyšeli hůř.

Čím si to vysvětlujete?

Dnes je sice hlučná doba, ale sluchu se věnuje mnohem větší pozornost, máme lepší stravu i lékařskou péči. Lidé, jejichž výsledky se kolegyně zabývala, se narodili na konci devatenáctého století. Prošli dvěma válkami, hladomorem. Antibiotika, kterými se dnes běžně léčí záněty středního ucha, jsou známa až od druhé světové války. Takže tento luxus prakticky nepoznali, zatímco dnešní důchodci už tuto možnost léčby měli. Když už je řeč o medikamentech, možná k tomu, že dnes slyšíme lépe, přispěly i statiny.

Léky na snižování cholesterolu?

Ano. Dnes je denně bere téměř polovina populace. Před několika lety nás napadlo prověřit, zda jejich užívání nemá vliv na ztrátu sluchu s věkem. Vzali jsme kmen myší, o kterém je známo, že sluch ztrácí rychle, a dva měsíce jsme je krmili statiny. Ukázalo se, že se u nich tento proces zpomalil. Australští kolegové pak prokázali, že totéž platí i u lidí. Ucho totiž zásobují velice jemné vlásečnice. Pokud se v jejich stěnách začne ukládat cholesterol, kornatí, a to vede ke zhoršení sluchu. Lidé, kteří užívají statiny, na tom tedy mohou být ve stáří sluchově lépe.

Nechme ještě stáří stranou. Kdy vůbec člověk začíná slyšet?

Dítě vnímá zvuky už v posledním trimestru těhotenství. Slyší tlukot srdce matky i zvuky z vnějšku, i když hodně filtrované. Je to důležité pro jeho normální sluchový vývoj. I proto se u nedonošených dětí doporučuje, aby si je rodiče přikládali k tělu a ony tak mohly vnímat jejich srdeční tep. Hlavně se pak nesmějí vystavovat hluku. Jejich nezralá sluchová soustava je v té době nejzranitelnější. To se dříve nevědělo a novorozenci se ukládali do velmi hlučných inkubátorů.

Jak se to na nich podepsalo?

Tyto děti pak mohly mít poškozený sluch na celý život, poruchy vývoje řeči a spojů v mozku. Dnes už se ale intenzita hluku inkubátorů velmi hlídá, takže se nic takového neděje. Technický hluk už nás obecně ohrožuje daleko méně než dřív. Od roku 1989 se věnuje velká pozornost dopravní hlučnosti. Sice teď jezdí mnohem více aut než třeba v sedmdesátých letech, ale automobilky jsou předpisy tlačeny k omezení zvukových emisí svých produktů. Hlukové hladiny dopravy jsou tak výrazně nižší, než tomu bývalo. Nebezpečný je však v dnešní době hlavně hluk rekreační.

Máte na mysli třeba hlasitou hudbu?

Ano. Lidé se dobrovolně ohlušují na koncertech nebo muzikou ze sluchátek. "Vyžívá" se v tom zejména nejlépe slyšící věková skupina. Taková ztráta sluchu je sice dočasná, ale když se to děje často, poškozují se vláskové buňky ve vnitřním uchu a dochází k trvalému posunu sluchového prahu.

Nejlépe slyšící věkovou skupinou jsou děti a dospívající?

V dětství a v průběhu puberty se sluchový systém ještě vyvíjí, zdokonaluje se. Nejcitlivější je pak kolem dvacítky, maximálně ve třiceti letech. To člověk může vnímat zvuky od dvaceti hertzů až do dvaceti kilohertzů. Po třicítce už se sluch postupně zhoršuje. Horní práh slyšitelnosti se začíná rychle snižovat, a člověk tak má - stejně jako řada jiných savců - problémy s vnímáním vysokých frekvencí. Rozvíjí se u něho takzvaná presbyakuze neboli stařecká nedoslýchavost.

Ve třiceti?

Tam ten problém začíná. V padesáti už člověku unikají frekvence kolem dvanácti kilohertzů. Takto vysoké zvuky se vyskytují především v hudbě, kde je moc nevnímáme. Příkladem takové frekvence v každodenním životě může být třeba pištění tramvaje v zatáčce.

Neslyšet zrovna tohle je možná spíše výhoda...

Dá se to tak říci. Dobré to starší ročníky měly i při sledování prvních televizorů. Ty totiž pískaly ve frekvencích třináct a půl kilohertzů. Podle toho, jak moc to lidem vadilo, se dalo skvěle odhadovat, jak je na tom kdo se sluchem. Když to bylo někomu nepříjemné, byl na tom ještě dobře. Šedesátníci už většinou o žádném pískání ani nevěděli. V tomhle věku už začínají být sluchové problémy vážnější, zvedá se totiž práh slyšitelnosti i u nižších frekvencí. Lidé pak mají problémy s vnímáním řeči.

Je takový vývoj pravidlem? Jsme snad všichni odsouzeni k tomu, že budeme v důchodu nedoslýchaví?

Ztráta sluchu s věkem postihuje prakticky každého. Nicméně je tam velká variabilita. Někdo slyší v osmdesáti jako junák, jiný je téměř hluchý. Náš výzkum se snaží přijít na to, proč to tak je. Ukazuje se, že za zhoršování sluchu nemůže jen problém ve vnitřním uchu, jak se dříve věřilo. Ke změnám vlivem stárnutí dochází i ve sluchové kůře mozku. To už ale zacházím do příliš velkých podrobností. Faktem zůstává, že v ročnících nad pětasedmdesát let trpí nedoslýchavostí až polovina populace. Jde o nejčastější sluchovou vadu vůbec.

A pískání v uších? Je to také hodně rozšířený problém?

Ano. Odborně se tomu říká tinnitus neboli ušní šelesty. Tato diagnóza trápí zhruba deset procent populace. Může se projevovat různě, třeba pulsováním v uších v rytmu tepu srdce, nejčastěji však má formu pískání. Většinou časem odezní, může ale také přetrvat. Takoví pacienti se pak léčí i na psychiatrii.

Ten zvuk nejde zastavit?

Přestože se zkoumání tinnitu věnuje obrovská pozornost, neexistuje pro něj stoprocentní vysvětlení ani kauzální léčba. Může vzniknout jako vedlejší účinek některých léků nebo třeba v důsledku poruchy páteře. Nejčastěji ho však spustí nadměrný hluk. Pamatuji si na případ mladíka, který byl poprvé na rockovém koncertě, dostal tinnitus, a už deset let se ho nemůže zbavit.

To se mu tedy vyplatilo...

Neblaze. Lidé s ušními šelesty často nemohou spát, snižuje se jejich práceschopnost... Velmi nemilou poruchou sluchu je také takzvaná hyperakuze. Pacientům s tímto problémem jsou nepříjemné i nepříliš intenzivní zvuky. Jako by měli v uchu zesilovač.

Co falešný zpěv? I ten je důsledkem nějaké sluchové vady?

Ano. Neschopnosti správně intonovat a dobře vnímat výšku tónu se odborně říká amúzie. Ještě není zcela známo, co ji způsobuje, ale zřejmě má genetické pozadí. Jisté je, že s tím člověk nemůže prakticky nic dělat.

Problémy s očima se dnes ve velkém řeší chirurgicky. Operují se i poruchy sluchu?

Jistě. Sluch má oproti zraku velkou výhodu - jeho úplnou ztrátu jsme schopni zcela rehabilitovat, a to pomocí takzvaných kochleárních implantátů. Když ale někdo oslepne nebo se už nevidomý narodí, zrak mu dnešní medicína operativně nahradit neumí. Je to nesrovnatelně složitější. Zatímco ve vnitřním uchu je třeba zastoupit funkci zhruba tří a půl tisíce vnitřních vláskových buněk, z nichž informace putuje do třiceti tisíc vláken sluchového nervu, v oku máme přes sto milionů receptorů, z nichž přichází informace do milionu vláken zrakového nervu.

Když tedy někdo ohluchne, jednoduše dostane implantát a zase slyší?

Dnes už to tak běžně funguje. Největší využití má však tento vynález u dětí, které už neslyšící přicházejí na svět. Těch je totiž stále poměrně mnoho. Podle statistik neslyší jeden až dva novorozenci z tisíce. U nás je to tedy až dvě stě dětí ročně. Když takové dítě dostane implantát, který vlastně nahrazuje funkci hlemýždě, mezi prvním a druhým rokem života, běžně pak slyší a naučí se mluvit. Bez něj by řeč neovládlo. Dnes už má na světě tuto pomůcku asi půl milionu lidí, u nás zhruba tisícovka.

Liší se nějak sluchové schopnosti mužů a žen?

Ve věku kolem dvacítky prakticky ne. Rozdíl nastává až v průběhu stárnutí. Ženy mají v tomto směru štěstí, ztráta sluchu je u nich pomalejší. V sedmdesáti třeba bývají schopny slyšet vysoké frekvence lépe než muži.

Když už jsme u těch rozdílů, slyší jinak lidé v různých částech světa?

Ne, všichni se rodíme se stejným sluchovým repertoárem. Napadá mě jen jedna zajímavost týkající se absolutního sluchu, tedy schopnosti přesně určit frekvenci zvuku. Jejím předpokladem jsou genetické vlohy a hudební vzdělání. Například v Číně žije mnohem vyšší procento lidí s touto dovedností než u nás. Je to dáno tím, že používají tónový jazyk, kde má tón přednesu slova zásadní roli pro jeho význam. Neustále tak sluch trénují.

Naše uši vypadají na první pohled celkem legračně. Má jejich vzezření nějaké opodstatnění?

Význam tvaru a velikosti boltce pro slyšení je relativně malý. Existuje však speciální literatura, která se na tuto problematiku zaměřuje. Ostatně kdysi se tím zabýval i Jan Evangelista Purkyně. V kostce se dá říci, že boltec funguje jako rezonátor a patrně přispívá také k naší schopnosti lokalizovat zdroj zvuku ve vertikální rovině.

Slyšeli bychom jinak, kdybychom neměli uši po stranách hlavy, ale třeba na temeni jako některá zvířata?

Z hlediska prostorového slyšení jde o nevýznamný rozdíl. Základem prostorového sluchu je totiž skutečnost, že máme uši dvě. A to mají zvířata také. Zvuk nejdřív dorazí na ucho bližší jeho zdroji, na to druhé pak doputuje zhruba o tři sta mikrosekund později. Náš systém dokáže i takto minimální rozdíl rozeznat. A stejné je to i u zvířat.

Říká se, že ticho léčí. Je to pravda?

To je spíše otázka naladění člověka. Pokud se pohybuje v ustavičném hluku, únik do ticha ho samozřejmě "léčí". Absolutní ticho ale v podstatě ani neznáme. Člověk svou existencí neustále vytváří hluk. Navíc byl odjakživa vystaven hromům, bleskům... Když někoho zavřete do zvukotěsné a bezdozvukové místnosti, většinou se mu po chvilce udělá špatně. Náš sluchový systém je totiž zvyklý, že se naše řeč a jiné zvuky neustále odrážejí od stěn. Zvukotěsná místnost je ale obložena pohlcujícím materiálem, takže je tam dozvuk nulový. A to působí lidem nevolnost.

Nevolno mi bývá, když slyším sama sebe na nějaké nahrávce. Proč nám vlastní hlas ze záznamu připadá tak jiný?

Zvuk, který vytváříme mluvením, se k našemu vnitřnímu uchu dostává nejen vzdušnou cestou, ale i skrze různé tkáně, například kosti. Je to důležité pro to, aby si systém uvědomil, že je to jeho vlastní řeč. Jenže když se pak slyšíme z nahrávky, dostáváme zvukovou informaci zprostředkovanou pouze vzduchem. Proto svůj hlas nepoznáváme.

Prof. MUDr. Josef Syka, DrSc., dr. h. c. (77) Přední světový odborník ve výzkumu sluchu a patologií sluchové funkce působí v oddělení neurofyziologie sluchu v Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Je profesorem fyziologie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Zaměřuje se zejména na zkoumání vlivu hluku a stárnutí na sluchový systém člověka. Založil Českou společnost pro neurovědy, je nositelem četných medailí a ocenění a autorem několika stovek vědeckých publikací.

Čtěte dále

další zprávy