Zdeněk Svěrák: Humor nelze vytlačit

14.04. 11:00 | Autor: Antonín Kocábek

Zdeněk Svěrák, propagátor největšího fiktivního génia Járy Cimrmana.

Kromě scenáristy, herce a propagátora největšího fiktivního génia Járy Cimrmana se stal Zdeněk Svěrák v tichosti i úspěšným autorem knižních bestselerů. Nyní si navíc namluvil audioknihu.

Působíte, jako byste dobýval jednu uměleckou disciplínu za druhou. Byla pro vás zkušenost v podobě interpretace své vlastní knihy něčím nová?

Ne. Už jsem se otrkal, když jsem načetl řadu příběhů pro děti. Třeba Tatínku, ta se ti povedla nebo Radovanovy radovánky. A číst pro děti a pro dospělé už není takový rozdíl. Kromě toho - já když ty povídky napíšu, tak je nejdřív nahlas čtu, ze všeho nejdřív své ženě. A pak také kolegům v souboru, většinou na zájezdě. Řeknu jim: "Poslechli byste si tuhle povídku?" A oni musejí, protože jsem ředitel. Takže řeknou, že rádi. Vyzkouším si tím, jak to působí a jestli to nemá nanicovaté, zbytečné věty.

Jednu povídku načetla Daniela Kolářová. Proč jen jednu?

Musela to číst žena, ta povídka je v ženském rodě.

V Divadle Járy Cimrmana je přece běžné, že i ženské role hrají muži.

Když jsem se vdávala by se mi četlo špatně, chtělo to herečku. A Danu jsem si vybral, protože s ní mám ty nejlepší zkušenosti. Ta povídka sice vyžadovala hlas starší dámy, ale zároveň, když vzpomíná, aby ten hlas jako by omládl. A to Dana udělá, aniž si toho všimnete. Prostě je to ta pravá.

Jinde jste neuvažoval, že by to četl někdo jiný?

Ne, to by mi přišlo líto, kdybych si to nepřečetl sám.

Je pro vás po těch úspěších teď psaní povídek prioritou?

Pro mne je dobré, že těch řemesel mám víc a jedním si odpočívám od druhého. Například večerní divadlo je pro mne odpočinkem po celodenním psaní povídky. Ta práce na jevišti je pro mě nejlepší. A mimochodem to mám i lékařsky ověřeno.

Lékařsky? Jak?

Před časem jsem nosil takový přístroj na měření srdečního rytmu. A paní doktorka zjistila, že nejlíp mi srdce pracovalo mezi sedmou a devátou hodinou večer. To jsem hrál divadlo. Na jevišti zažíváte samozřejmě nervové vypětí, ale většinu času ho provází stvrzování toho, že děláte dobrou práci. Ta odměna smíchem a potleskem, ten kontakt s divákem, to je to blaho, které člověk nasává ze sálu. Samozřejmě tu hraje roli i pobyt mezi letitými kamarády.

U ostatních činností ten pozitivní ohlas proti únavě nefunguje?

Vyčerpávající nejsou ani písňové texty, které dělám většinou na procházce nebo cestou autem. O něco únavnější je povídka, což je ale pořád ještě útvar, na který se z literární činnosti zmůžu, a je to rozměr tak akorát pro mě. Když sedám k počítači, nevím úplně jistě, co z toho vznikne, jak to bude dlouhé a jak to skončí. Vždycky tam najednou dojde k dialogu, který ten příběh hodí někam jinam. Tuším, že to byl Mukařovský, kdo napsal, že básnický jazyk není jen nástrojem, ale zároveň i materiálem. Sama čeština inspiruje a zavede vás tam, kam jste ani neměli namířeno. Nejhorší je psát filmový scénář. Jednak to je delší, pak tam musíte zohledňovat spoustu věcí a hlavně je to podklad pro práci jiných.

Nicméně jste prý právě kvůli psaní scénáře k filmu Kolja opustil moderování televizního pořadu Úsměvy českého filmu, které vám tehdy přinášelo nemalou popularitu...

Ano. Jenže tehdy jsem byl v situaci, kdy jsem byl časově zcela zahlcený a stál jsem před rozhodnutím, že něčeho se vzdát musím. A ptal jsem se sám sebe, co by se tak obešlo beze mne. A přišlo mi, že zrovna ten pořad by beze mne mohl jít možná i líp.

Pracujete teď na nějakém scénáři?

Teď zrovna ne. Něco se rýsuje, ale domluvili jsme se s panem režisérem, tedy mým synem, že o tom zatím nebudeme mluvit.

Nejvíc jste pořád spjatý s postavou Járy Cimrmana, na kterého jste po odchodu Ladislava Smoljaka už sám. Jak po té dost zlomové události nyní divadlo funguje?

Stáli jsme před otázkou, zda po Láďově odchodu pokračovat, nebo ne. Řekli jsme si, že ano, a museli jsme udělat pár kroků k tomu, aby mohlo divadlo fungovat. Museli jsme snížit měsíční počet představení a pak také porušit pravidlo, že jeden z autorů musí být večer přítomen. Buď tam býval Smoljak, nebo já. Teď hraju šestnáct představení v měsíci a čtyři nebo pět je jich bez autora. Diváci to naštěstí pochopili. Ty hry jsou navíc tak dobré - abych se tedy pochlubil, jak jsme to s Láďou dobře napsali -, že stárnou pomaleji než my. Teď už je mezi obecenstvem i generace našich vnoučat.