Pět let bídy a odříkání. Jak se žije v osobním bankrotu

11.12. 17:30 | Autor: Kateřina Pokorná

Jitka Szalayová, která si osobním bankrotem prošla také.

Čeká je těžké odříkání. Život v bytě miniaturních rozměrů, obíhání slev v supermarketech a permanentní přemýšlení o tom, jak ještě více ušetřit. Přesto mohou mluvit o štěstí. Tisíce lidí, kteří dostali šanci zbavit se dluhů pomocí osobního bankrotu.

Čekali jsme ztrhanou, unavenou, deprimovanou ženu bez špetky chuti do života. Na schůzku do obchodního centra, kde pracuje jako prodavačka, ale přiběhla na minutu přesně energická, pozitivně naladěná blondýnka. Pozvali jsme ji na kávu, ale zvolila jen obyčejnou vodu. A nepřemluvili jsme ji ani na džus nebo zákusek. Obdivuhodná disciplína.

Nebo možná trénink na nejbližší měsíce a roky, kdy bude rodinný rozpočet Lenky Fillingerové a jejího šestnáctiletého syna Martina tvrdě osekaný. Soud totiž schvaluje její žádost o oddlužení, a když Lenka uspěje, bude muset vyjít minimálně pět let jen s pár korunami na měsíc. Pokud se jí to povede, zbytekdluhů jí bude prominut.

O podobném štěstí si tisíce dalších Čechů, kterým se dluhy vymkly z rukou a kteří denně odrážejí útoky dotěrných vymahačů a narůstající úroky, musí nechat jen zdát. Zadlužených lidí, kteří žádají o vyhlášení osobního bankrotu, přibývá každý rok zhruba o 30 procent, ale pouze část uspěje. Jen za letošní půlrok požádalo o oddlužení téměř 16 tisíc osob a soudy jejich návrhy nestíhají ani vyřizovat.

Šuplík nerozbalených upomínek

Příběh Lenky Fillingerové se začal odvíjet před více než dvaceti lety, kdy poznala svého osudového muže, našli si malý byt, ona pracovala v obchodě, on na dráze. Po sedmi letech se vzali, narodil se jim syn, byt vyměnili za větší. "Na všechno jsme si postupně našetřili. Nikdy jsme si nebrali půjčky, nikdy jsme nespoléhali na pomoc jiných," vypráví jedenačtyřicetiletá Lenka. Její manžel byl manuálně zručný a začal známým ve volném čase opravovat auta a motorky.

"A pak dal po sedmnácti letech na dráze výpověď, aniž by se o tom se mnou poradil. Prý bude podnikat," popisuje osudový okamžik mladá žena. Manžel začal vozit auta a motorky z Německa, opravoval je a dál prodával. "Dnes si myslím, že si neuměl dobře spočítat reálné náklady," říká Lenka. Že má manžel potíže, odhalila náhodou. Při úklidu narazila na šuplík plný neotevřené pošty. Celou noc vybalovala faktury, upomínky z banky, od mobilních operátorů, z prodejny notebooků...

Úder za úderem

Když se muž vrátil, zbledl a nebyl schopný promluvit. "Říkala jsem si, uklouzl, to zvládneme. Co šlo, jsem prodala, a zaplatila tak to nejhorší. Jenže napůjčováno měl i na dobré slovo, včetně od rusky hovořících lidí. A ti mi začali vyhrožovat," otřese se při vzpomínce štíhlá žena. Vypravili se proto spolu do banky pro větší půjčku, aby pokryli všechno najednou. Spláceli 14 tisíc měsíčně. Do toho ale Lenka přišla o práci, zaučovala se v jiné, která vyžadovala dojíždění. "V tu dobu vyrobil druhou dluhovou vlnu. Jeho fígl byl, že si půjčil od kamaráda sto tisíc s příslibem, že za týden mu vrátí sto padesát. Pro ty si šel k dalšímu a tak pořád dokola. Došla mi trpělivost," vzpomíná. Požádala o rozvod, aby ochránila sebe a syna. Prodali byt, šli do nájmu. Opustit exmanžela ale nedokázala, věřila, že ho jen změnila nějaká nemoc.

Na půdě ho našel syn

Její předtucha se vyplnila. Exmanžel trpěl maniodepresivní psychózou a poruchou osobnosti - vytvářel si vlastní, pohádkový svět. Když mu bylo nejhůř, dokázal proležet v posteli celé měsíce. V tu dobu nebyla Lenka schopná dostát závazkům za oba z doby manželství (oněch 14 tisíc měsíčně) a požádala o konsolidaci, tedy sjednocení všech závazků do jednoho. To jim snížilo splátky o polovinu. "Jeho rodiče pomohli tím, že prodali dům, ve kterém žili šedesát let, a šli do garsonky. Přesto to na všechny exmanželovy závazky nestačilo." Partner si navíc začal vyčítat, že rodiče připravil o bydlení.

Lenka tomu nepřikládala zásadní význam, exmanžel o smrti mluvil často i v minulosti. Zjara letošního roku ale jednou nepřišel domů. A syn ho další den našel oběšeného na půdě. Kromě šoku, který se synem zažili, se nyní musela vypořádat i s povinností platit sama bance sedm tisíc měsíčně. "Brala jsem 13 tisíc, syn 6 tisíc jako sirotčí důchod. Ale bydlení nás stálo dvanáct tisíc," vzpomíná.

A tak začala shánět levnější byt, z úspor a nárazových brigád přežívali osm měsíců, pak to přestala zvládat. "Nechci vytloukat klín klínem a mrzí mě, že mi spořitelna nevyšla vstříc. Tedy, nabídla mi refinancování půjčky, ale za deset let bych místo dlužných 340 tisíc zaplatila více jak milion, a to mi přišlo jako lichva," rozčiluje se.

Více čtěte v časopisu Instinkt.