"Hospodářské rozdíly se téměř setřely"

Rozdělení společného státu Čechů a Slováků oběma zemím prospělo. Mečiarovy vlády Slovensko o několik let zbrzdily. "Bez nich by ale třeba neproběhly radikální reformy Ivana Mikloše," říká ekonom LIBOR ŽÍDEK z Masarykovy univerzity, který se hospodářstvím Československa dlouhodobě zabývá.

Měly odstředivé tendence v Československu nějaké ekonomické příčiny?

Podle mě byly ekonomické příčiny naprosto zásadní. Obvykle se zmiňují jen politické aspekty rozdělení, jako byly pomlčková válka nebo dlouhodobé emancipační snahy na Slovensku. Ale aspekty hospodářské byly přinejmenším stejně důležité. Byly dvojího druhu. Zaprvé: po celou dobu trvání československa docházelo k fiskálním transferům z českých zemí na Slovensko. Zadruhé: odlišný průběh transformačního procesu, který byl v té době velmi živý a dotýkal se veškerého obyvatelstva. Transformace byla v době voleb v roce 1992 v České republice vnímána jako úspěšná a voliči chtěli pokračování její relativně radikální verze - volby vyhrála ODS. Na Slovensku byla oproti tomu vysoká nezaměstnanost - třináct procent, u nás tři procenta. To se v hodnocení transformace pochopitelně odráželo. Slováci chtěli nějakou alternativu a volili Vladimíra Mečiara. Reprezentace zvolené v obou zemích tím pádem nebyly schopny skloubit ekonomické programy.

Co ještě bylo na Slovensku vnímáno negativně? Často se mluvilo o tom, že idealistický Havel dal zavřít slovenský zbrojní průmysl.

Ano, to je jeden z mýtů, který se na Slovensku traduje do současnosti. Je možné, že se prezident Havel v tomto směru vyjádřil. Nicméně si nemyslím, že mohl mít jakýkoli přímý vliv na zavření továren. Ale důvody byly primárně ekonomické. V zemích, kam jsme za socialismu zbraně dodávali, došlo k obrovskému hospodářskému propadu. Zatímco u nás hrubý domácí produkt klesl jen asi o patnáct procent, v postsovětských republikách to bylo až o šedesát procent. V této situaci nikdo moc zbraně kupovat nechtěl, zvláště pokud jich státy měly velké zásoby z minulosti. Dále jsme dodávali zbraně do zemí jako Sýrie, Libye či Irák a do těch se už po roce 1989 z politických důvodů dodávat nedalo. Ony nám navíc za dodávky zbraní dlouhodobě neplatily. A konečně: celosvětově došlo k velkému poklesu výdajů na obranu z důvodů optimismu po zhroucení východního bloku. Nicméně na Slovensku byl jako jasný viník označen pragocentrismus a rozhodování o Slovácích bez Slováků. To zapadalo do celkového vnímání ekonomické transformace, která byla v absolutní míře dílem hlavně českých ekonomů - stačí se jen podívat na složení federální vlády v tomto období.

Každého jistě napadne, zda by českému a slovenskému hospodářství prospělo, kdybychom zůstali federací. Prospělo?

Ekonomové obecně preferují větší ekonomické celky, takže z tohoto úhlu pohledu by nám udržení prospělo. Ale pokud by bylo toto období naplněno spory a dohady, které by znejišťovaly investory, mohlo by to ekonomice i uškodit. Nástupnické státy byly navíc schopny se dohodnout na celní unii, jež přetrvala až do společného vstupu do Evropské unie, takže ekonomické prostředí se zase tak moc reálně nezměnilo.

Rozpad Československa byl tedy spíše politický než ekonomický...

Přesně tak, ekonomické vazby zůstaly víceméně zachovány.

Dá se nějak vyčíslit, jaké národohospodářské náklady oběma zemím plynuly z rozdělení Československa? A kdo na rozdělení tratil více?

Z dlouhodobého pohledu byly přímé náklady relativně malé - například na nové ambasády, průkazy či bankovky. Největší změnou bylo ukončení fiskálních transferů do slovenské části federace.

Co bylo z ekonomického hlediska největším úskalím dělení federace? Měnová odluka?

Měnová odluka jistě představovala složitý proces. Původní záměr byl, že společná měna vydrží rozhodně déle než pět týdnů - tedy déle než do února 1993. Ale současně se obě strany na odluku připravovaly. Čeští představitelé zadali tištění kolků v zahraničí již v červenci 1992. Odluka sama potom proběhla velmi klidně a úspěšně, přestože šlo o technicky a logisticky značně náročnou operaci. V České republice se zavedla nová dvousetkorunová bankovka a vyšší denominace nad sto korun byly okolkovány. Guvernéru Tošovskému byl hlavně za průběh odluky v roce 1993 udělen titul Guvernér centrální banky roku.

Pokud se nepletu, daleko bolestivější byla otázka dělení majetku, které se táhlo ještě dlouho po oficiálním rozdělení země.

Základní rozdělení proběhlo většinou poměrně hladce. Byly aplikovány dva principy: podle území, a pokud nemohl být tento princip použit, pak podle počtu obyvatel. Ten byl většinou uvažován jako dva ku jedné a většina federálního majetku od zbraní až po státní dluh byla rozdělena tímto poměrem. Objevily se některé dílčí problémy, větší byly ale jen v případě dělení majetku Státní banky československé, kde existovaly pohledávky za slovenskou stranou ve výši šestadvaceti miliard korun. Česká strana v reakci zadržovala slovenské zlato v České národní bance. Češi se nakonec pohledávky vzdali.

Když Slováci začali usilovat o samostatnost, Češi často říkali: "Ať si jdou, stejně jsme na ně dopláceli." Dá se vyčíslit, kolik peněz plynulo během společného státu z českých zemí na Slovensko?

Jak jsem již uvedl, ekonomické transfery probíhaly po celou dobu trvání společného státu a nepochybně přispěly ke sblížení hospodářské úrovně obou částí, a to zejména po roce 1948. Odhady transferů i podle nezávislých institucí jako OECD se pohybují v rozsahu několika procent HDP ročně. Takže z Česka na Slovensko rozhodně plynuly nezanedbatelné peníze.

Může vůbec existovat nějaký státní útvar, aniž by jeden region doplácel na jiný? Vybavuji si sjednocení Německa - západní spolkové země také dlouho posílaly miliardy marek na východ.

V některých letech přišly ze západu subvence ve výši až padesáti procent východoněmeckého HDP. Podle mě má obecně každý státní útvar zájem na nějaké rámcově podobné životní úrovni uvnitř a nechce velké rozdíly. Jinak bude mimo jiné docházet k velké migraci.

Těsně po rozpadu federace se slovenská koruna vůči té české výrazně propadla. Odráželo to rozdíly v ekonomické úrovni nově vzniklých států?

Z mého pohledu to byl spíše důsledek očekávání trhů ohledně budoucího politického vývoje. Rozdíl v hodnotě české a slovenské koruny, který se vytvořil, nebyl adekvátní rozdílu v ekonomických úrovních obou zemí.

Mám dojem, že Češi se dlouho na Slováky vytahovali, protože naše životní úroveň byla vyšší. Nastal už čas, kdy se Slováci mohou vytahovat na nás?

Mezinárodní měnový fond obě země - na rozdíl například od Polska nebo Maďarska - zařadil mezi vyspělé státy. Statistiky Světové banky říkají, že Česko má HDP na osobu podle parity kupní síly necelých třicet pět tisíc amerických dolarů a Slovensko asi třicet a půl tisíce. Rozdíly se tedy do značné míry setřely, i když ještě ne úplně.

Vy sám patříte spíše k příznivcům zachování federace, nebo jejího rozdělení?

Já si myslím, že rozdělení země bylo dobré politicky, protože Slováci dlouhodobě usilovali o to, aby si mohli vládnout sami. Pokud by k rozdělení země nedošlo, byli by pořád považováni za mladšího bratra, který má víceméně poslouchat. Myslím, že je dobře, že si mohou rozhodovat sami a také za tato rozhodnutí nést odpovědnost. Nezapomeňme, že rozdělení země proběhlo v politické i ekonomické rovině velmi klidně. To bylo v té době vnímáno pozitivně, protože ve vzdálenosti pouhých osmi hodin cesty autem od našich hranic probíhala občanská válka. Na Balkáně.

Libor Žídek (44) Je docentem katedry ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dlouhodobě se zabývá výzkumem fungování světového hospodářství, zejména centrálně plánovaných ekonomik a následnou transformací. Přednášel v Kanadě, Německu, Velké Británii, Polsku, Maďarsku, Finsku či na Ukrajině. Je autorem několika odborných monografií a řady článků.

Čtěte dále

další zprávy