Z kravína na evropskou špičku. Pěstování hub je věda

31.01. 08:00 | Autor: Lukáš Seidl

Václav Dolanský v bílém moři žampionů. Houbařskou vášeň v něm probudila rodná Šumava.

Vzduch se zde vymění až sto dvacetkrát za den a jeho čistotu hlídají filtry podobné těm v jaderných elektrárnách. Jakýkoli nepatrný výkyv teploty může mít fatální následky a dámy s nalakovanými nehty tady práci nedostanou. Houby jsou v tomto ohledu neúprosné a všude okolo nás jsou jich tuny.

Když se před třiadvaceti lety začaly v bývalém kravínu kousek za jihočeskou Soběslaví klubat první kousky hlívy ústřičné, asi málokdo tušil, že odtud budou jednou houby odvážet naplněné kamiony. A že si sem budou pro rady jezdit uznávaní pěstitelé z různých koutů planety.

"Můj švagr Petr Zeman tehdy dostal od manželky knihu Pěstujeme houby. To ho inspirovalo a pustil se do pěstování hlívy ústřičné v pronajatém kravínu," vzpomíná na první krůčky tehdy hodně nejistého projektu současný spolumajitel společnosti České houby Václav Dolanský.

Ten se k Zemanovi přidal v roce 1999 a dnes je jejich firma se stovkou zaměstnanců největším pěstitelem hub v Česku. Její speciálně vybavené haly v Soběslavi a nedalekých Nedvědicích opouštějí každý týden desítky tun hub - hlívy ústřičné a žampionů. Ty začali Dolanský se švagrem pěstovat až později.

Bouřka houby nakopne

"Začátky byly nesmírně těžké, nebylo se od koho učit. Vyvíjeli jsme technologie systémem pokus-omyl, hodně jsme se natrápili. Na druhou stranu jsme díky tomu vyvinuli svůj unikátní systém a hodně se naučili," přibližuje Dolanský a otevírá dveře jedné z hal. Stačí jediný krok, a následuje pořádný klimatický šok. Vlhký a relativně teplý vzduch nám na tvářích ihned vytvoří úzké potůčky a bílý plášť, který je tady z hygienických důvodů nutností, se začíná lepit na ruce.

Na rozdíl od žampionů, které se pěstují v regálech se substrátem, vyrůstá hlíva ze speciálních pytlů. Přesně stanovená vlhkost vzduchu i teplota jsou základním předpokladem k tomu, aby se čistě bílé moře žampionů, které jsou naskládány v regálech prakticky až ke stropu haly, nezměnilo v blátivě hnědou a bezcennou hmotu, jež by musela skončit na hnoji.

"Když se vyskytne nějaký problém a v hale je například nevhodná teplota či vlhkost, musí se reagovat ihned. Proto také máme zřízené vzdálené přístupy k řídicímu počítači a pěstební proces kontrolujeme v podstatě nonstop. Na každé hale sledujeme desítky parametrů a musíme reagovat i na změny venkovního počasí. Třeba před bouřkou, kdy je ve vzduchu velké množství energie, dostanou houby 'šťávu' a rostou jako zběsilé," vysvětluje technolog Michal Šídlo.

Nic pro muže

Mezi regály zatím procházejí sběračky, které žampiony sklízejí. Každá žena jich denně sebere sto až dvě stě kilogramů. Nesmějí mít třeba dlouhé nebo nalakované nehty, které by mohly houbám ublížit. Muže byste při sběru hledali marně. "Ty tady na sběr nemáme žádné, mají totiž moc tlusté prsty a houby by mohli poškodit," vysvětluje Šídlo.

Doby, kdy soběslavští pěstitelé rozváželi houby pick-upem, jsou dávno pryč. Dnes si k nim pro zboží naopak jezdí kamiony. Zájem o jejich hlívu a žampiony je nejen na českém a slovenském trhu, ale třeba také v Německu nebo Belgii. Největší poptávka je dlouhodobě po žampionech, stále větší oblibu si ale získává i hlíva.

"Když si vzpomenu na naše začátky, tak tehdy jsme produkovali stovky kil hub týdně. Nyní máme již téměř dokončené nové haly a až je uvedeme do provozu, týdenní produkce bude přibližně padesát tun - konkrétně 35 tun žampionů a 15 tun hlívy," říká Dolanský.

Záludný byznys

Do soběslavské pěstírny si teď jezdí pro inspiraci pěstitelé z celého světa. Přinášejí vlastní nápady a cenné postřehy si zároveň odvážejí. Na první pohled příjemný byznys je podle Dolanského plný adrenalinu.

"Pěstování hub je zajímavé a jejich svět je fascinující. Ale živit se tím je neuvěřitelně náročné. Je to kontinuální proces včetně víkendů a svátků, nejde to zastavit jako například výrobní linka na šrouby. Navíc celý proces se neustále mění a o úspěchu či neúspěchu rozhodují detaily. To, co jeden měsíc obtížně vyděláte, můžete snadno ztratit jediným špatným kliknutím v řídicím počítači. Nám trvalo roky, než jsme vychytali pěstování hlívy. A stále se učíme," přibližuje pěstitel, ve kterém probudila houbařskou vášeň rodná Šumava.

Zajímavé je, že ačkoli jsou Češi považováni za národ houbařů, ve spotřebě hub mají co dohánět. Průměrně se jich u nás zkonzumuje méně než kilogram za rok (údaj se určuje pouze vypěstovaných hub, u těch nasbíraných v přírodě přesně stanovit nelze), třeba sousední Němci jich snědí přes dvě kila. A Australané dokonce až šest kilogramů.

Domácí pěstování. Pro začátek zkuste hlívu

Chcete se před kamarády pochlubit netradičním pokrmem z vlastnoručně vypěstovaných hub? Anebo si prostě jenom užít adrenalin doprovázející čekání na to, až vám z pytle či speciálního regálu vykoukne první kousek hlívy nebo žampionu? Proč ne, houby si klidně můžete zkusit vypěstovat doma. Zkušenější pěstitelé si mohou substráty obsahující zvolená podhoubí připravit sami, pro nováčky v tomto oboru je to ale celkem náročné a výsledek není jistý. Začátečníkům tak lze doporučit již hotové houbové sady.

Zakoupit můžete různě velké pytle s připraveným substrátem, o které pouze stačí pečovat podle přiloženého návodu. Ve skutečnosti se jedná prakticky jenom o zalévání a následný sběr hub. Nezkušeným pěstitelům se doporučuje začít například s hlívou ústřičnou, která není tolik náročná. Substrát s jejím podhoubím seženete už za 150 korun. Třeba se žampiony je to už složitější.

Houby vyžadují stálé klima, které lze v běžných domácnostech na rozdíl od profesionálních pěstíren zajistit jenom těžko, proto musíte počítat s tím, že vaše výnosy budou v porovnání s pěstírnami citelně nižší. Například hlívu lze ale úspěšně pěstovat také venku na kmenech stromů či pařezech. Do dřeva stačí navrtat díry a vložit do nich sadbu nebo speciální sadbové kolíčky obsahující zárodky houby. Ideální teplota pro pěstování hlívy je přibližně dvacet stupňů Celsia.

Veškeré potřeby se dají zakoupit na internetu či v některých obchodech se zahradnickými potřebami.

Foto: Karel Šanda

Autor: Lukáš Seidl