Trestní oznámení i na Klause?

06.01. 09:54 | Autor: Vladan Gallistl

Krach IPB je smutným dokladem nepovedených politických rozhodnutí.

Krach Investiční a Poštovní banky (IPB) je názorným příkladem vývoje tuzemské ekonomiky a především bankovnictví v posledních dvaceti letech. V případu se přitom ušpinili všichni: centrální bankéři, politici i bankéři.

Dozvukem krachu IPB je prohra státu v arbitráži s Československou obchodní bankou, kdy stát odmítal bance zaplatit 1,7 miliardy korun plus úroky a naopak od banky požadoval přes 33 miliard. S velkým humbukem pak ministr financí Miroslav Kalousek podal trestní oznámení na členy Zemanovy vlády, bývalého guvernéra České národní banky Josefa Tošovského a nuceného správce Investiční a Poštovní banky Petra Staňka, aby mediálně překryl pachuť prohry.

Trestní oznámení je totiž jen plácnutí do vody. Prodej padlé IPB do rukou ČSOB byla ve skutečnosti „finanční prasárna", kdy si ČSOB zadarmo vyzobala z IPB rozinky a zbytek problémového majetku IPB poslala do státní České konsolidační agentury. Zda šlo o úmysl, nebo jen o rozhodnutí vlády Miloše Zemana na poslední chvíli a pod obrovským tlakem, se bude jen stěží prokazovat. Zvláště když tuzemská policie nedokázala dovést do konce ani ty nejkřiklavější případy, kdy z IPB mizel miliardový majetek.

Pro dokreslení situace, v jaké se nacházela Zemanova vláda: probíhal run na třetí největší banku v zemi a zájemců o trosky IPB příliš nebylo. Navíc zkušenosti s dlouhodobou nucenou správou v Agrobance ukázaly, že ztráty jsou obrovské. Zemanova vláda tak nakonec vybrala řešení, které je vrcholnou ukázkou morálního hazardu. ČSOB se daly neomezené záruky, takže neměla motivaci snižovat ztráty v IPB. Zemanova vláda tedy pod vlivem ministra financí Pavla Mertlíka vybrala možná nejhorší ze všech špatných řešení.

Bankovní socialismus
Kdyby ovšem byl Kalousek opravdu důsledný, musel by začít podávat v případu IPB trestní oznámení na všechny vlády od poloviny 90. let - včetně kabinetů se současným prezidentem Václavem Klausem v čele. V té době se totiž začal rodit průšvih zvaný IPB. Představa (čistě hypotetická, protože prezident může být stíhán jen za velezradu), že policie vyslýchá prezidenta, je pikantní.

Problémy bankovního systému totiž začaly vznikat v 90. letech, kdy se počal utvářet bankovní socialismus. Klausovy vlády totiž nezprivatizovaly bankovní sektor, což by Margaret Thatcherová, guru všech konzervativců, zajisté ocenila nedostatečnou.

Místo soukromých vlastníků řídil největší banky stát. Výsledek byl stejný, jako když komunisti řídili celou ekonomiku: faktický krach celého finančního systému na přelomu tisíciletí.

Místo racionálního soukromého vlastníka totiž řídili banky dosazení státní „bankéři", které kontrolovaly státem delegované dozorčí rady. - Poměrně značný rozpor s klíčovým axiomem ODS, že hlavní roli má mít v ekonomice soukromý vlastník a jednotlivec!

Hospodaření bank pod státním managementem bylo naprosto šílené. Zatímco soukromý majitel by zavedl tvrdé posuzování úvěrů, trestal by snahu bankovních úředníků o podvody a nepodléhal by politickému tlaku, státní manažeři se podíleli na pochybném a krátkodobém „hospodářském zázraku" v polovině 90. let.

IPB - stejně jako Komerční banka a Česká spořitelna - se tak kvůli ochlazení tuzemské ekonomiky dostala před koncem minulého tisíciletí do existenčních problémů. V té době však už byl „finanční lev" pod kontrolou manažerů banky, kteří přes fondy banky a spřízněné firmy IPB ovládli.

Vláda a Česká národní banka nicméně zasáhly v IPB pozdě, neboť nucenou správu uvalily v bance až v době panických výběrů vkladů ze strany střadatelů. V takovém případě je už zcela lhostejné, zda je banka zdravá, nebo jí chybí v rezervách čtyřicet miliard korun. Run na banku totiž neustojí nikdo.

Tvrdí bankéři a měkcí politici
Japonská investiční banka Nomura - největší akcionář IPB - se sice snaží vykládat, že navrhovala smírné řešení. Přišla s ním ale jen pár dní před nucenou správou. A navíc investiční bankéři nejsou žádní beránci, a to zvláště v situaci, kdy měli pojištěnou možnost zaplatit za akcie pivovarů Plzeňský Prazdroj a Radegast, koupené od IPB, jejími vlastními akciemi. Ty se po krachu IPB změnily v bezcenné papírky.

Jednání zástupců vlády a centrální banky s bankéři z Nomury tak byla jistě tvrdá, stejně jako pozdější jednání s manažery ČSOB. A zástupci státu je bohužel nezvládli. Celá záležitost totiž dopadla tak, že Nomura i ČSOB s představiteli státu zametly, což přijde daňového poplatníka na více než sto miliard korun.

Je to účet za to, že politici nedokázali prodat banky včas, centrální bankéři se vykašlali na řádný bankovní dohled, Zemanova vláda a ČNB nezvládly krach IPB a ostatní vlády nebyly schopny vyhrát ani jednu arbitráž s Nomurou či ČSOB.

Jako výsměch tak mohou znít slova šéfa ČSOB Pavla Kavánka k nedávno vyhraným arbitrážím: „Finanční krize nyní na mnoha zahraničních případech ukázala, že postup sanace, zvolený v případě IPB, je standardní a úspěšně funguje."

Zajímavé totiž je, že mateřská firma ČSOB - belgická KBC - musí státní pomoc splácet. A stát ji neprodal za korunu (či euro) konkurenčnímu bankovnímu ústavu, přestože by během finanční krize bez státního záchranného lana padla. Pokud by to belgická vláda udělala, jistě by Kavánek nyní netvrdil, jak to skvěle vyřešila.

Další americké a evropské banky byly pak fakticky znárodněny státem, který v nich získal velké podíly. Je zajímavé, že stát v IPB či ČSOB nevlastní ani procento, na kterém by mohl vydělat. Na rozdíl například od USA, kde stát už na pomoci bankám vydělává. Podobné nesmysly by si proto Kavánek opravdu mohl nechat od cesty.

Foto: archiv

Autor: Vladan Gallistl