Bonusy bankéřům? Zrušit!

Jak být v životě co nejšťastnější? „Nepřeceňovat význam materiálního zboží,“ říká Bruno Frey, přední světový ekonom, jenž převratně uvádí psychologické prvky a patří k průkopníkům „ekonomie štěstí“.

Jak se dívá akademický ekonom jako vy na americkou hypoteční krizi, aktuálního strašáka tvůrců hospodářských politik?

Především musím říci, že jsem byl nepříjemně zaskočen, že opravdu velmi dobře placení bankéři nevěděli, co dělají. Neměli nejmenší tuchu, čím jsou reálně kryty cenné papíry, s nimiž obchodovali. A že za to ještě dostávali tak závratné bonusy, byla neskutečná chyba, z níž jsem mrzutý. Motivace v bankách pak fungovala úplně pokřiveně: kdo nakoupil nejvíce – bez ohledu na kvalitu –, měl nejvyšší bonus. Tohle se, teď když bublina splaskla, musí od základů změnit.

Kde začít?

Už dlouho tvrdím, že lidé by měli mít fixní platy. Dobré, tržní, ale fixní. Zavádějící jsou i matematické modely rizik, jež banky používají. Jsou užitečné při tvorbě zisků z malých cenových změn v sekundových rozmezích, nelze s nimi ale pohlédnout na finanční trh komplexně a v globálu. Dobří bankéři by si měli umět udělat celkový obrázek, nespoléhat se tolik na matematické modely.

Jenže celá ekonomie hlavního proudu – ta, co se přednáší na univerzitách – je nyní nerozlišitelná od exaktních věd typu matematiky. Přestože pojednává o chování lidí, ne strojů.

Jsem rozhodně proti přemíře vzorečků a rovnic v ekonomii. Matematizace ji smrskává na vědu, která si hraje s vnitřně definovanými vzorečky a nehledí na skutečný svět kolem nás. Nejsem proti užívání technických modelů, ale všeho s mírou. Současná ekonomie už ve snaze napodobit matematiku zašla příliš daleko. Vlastní obsah, na rozdíl od formy, nehraje roli, a to je špatně. Ekonomie se tím též vzdává vlivu na politiku.

Je možné tohle změnit?

Pravděpodobně ne. Dnes celý svět akceptuje matematizovanou ekonomii. Možné však je ukázat, že nematematická ekonomie, jež pohlíží na skutečný svět a zabývá se opravdovými, nikoli modelovými problémy, je fascinující a že ji lze pojmout verbálně – zejména, je-li následována empirickým výzkumem.

Váš výzkum je typický právě tím, že se snaží dívat na opravdový svět. Jste průkopníkem ekonomie ocenění. Proč právě toto „exotické“ zaměření?

Lidé milují medaile, řády, tituly, vyznamenání, čestné tituly... Je to druh motivace, jež je svým způsobem významnější než obyčejné peníze. Má to co dělat s uznáním, jehož se vyznamenanému dostává. Uznání od ostatních, to je totiž jedna z nejdůležitějších věcí v životě – důležitější než peníze. Nejde jen o vyznamenání ve státní sféře, od prezidentů či monarchů, ale i ve sféře byznysu: třeba „manažer roku“.

Jedinou zemí na světě, kde se ocenění na státní úrovni neudílejí, je vaše domovina, Švýcarsko. Jak si to vysvětlujete?

Švýcarsko je velmi malá, hornatá země, jež je navíc rozdělena na mnoho odlišných regionů. Lidé žijí převážně v údolích. V každé dolině všichni docela dobře vědí, kdo a čím je významný – není potřeba to vyzdvihovat státními medailemi. Přesně naopak je tomu ve vysoce centralizovaných státech, jako je třeba Francie. Také platí, že čím méně demokratická země či čím méně tržní ekonomika, tím více státních ocenění.
 
Přesto jsou ocenění oblíbena i v tradičně tržních zemích. Proč nestačí jen peníze?

Řád ani státní medaili si nemůžete koupit. Kdyby tomu tak bylo, lidé by se jen smáli:„Ó, vždyť jste si to koupil.“ Opravdové uznání jde ruku v ruce právě s faktem, že ocenění nelze zakoupit. Vidí-li ostatní, že jste nositelem vyznamenání, řeknou si, že jste musel odvést skutečně velmi dobrou práci – a to právě vytváří společenské uznání. To zvyšuje vaši spokojenost mnohem více než koupě za peníze.

Co se v mysli oceněného po obřadu změní?

Určitě se upevní loajalita vzhledem k instituci, jež jej vyznamenala. To se odráží ve vyšším uspokojení z práce, ve vyšší vnitřní motivaci odvést skutečně dobrý výkon.  

To je spokojenost s prací. Vaše studie ale ukazují, že lidé nedokážou dobře posoudit, co je učiní spokojenými obecně.

Ano, lidé přeceňují význam materiálních statků. Míní, že až si koupí nové auto či nový byt, pak budou mnohem, mnohem šťastnější. Náš empirický výzkum ale ukázal, že lidé si během krátké doby na novou věc zvyknou, berou ji za samozřejmou, normální – a to i v případě, že jde o opravdu luxusní vůz nebo drahý byt. Na druhou stranu podceňují „statky“ nemateriální povahy, jako je přátelství, vztah k ostatním, rodinný život. Považují je za nedůležité, ačkoli ve skutečnosti jsou to právě tyto nehmatatelnosti, jež jsou podstatné. A není to tak, že bychom my jako výzkumníci hlásali, že takto je to správně, naopak, lidé na to přicházejí nakonec sami od sebe.

Kde je příčina tužby po pozlátku „materie“?

Je dána psychologickým vychýlením: auto nebo byt jsou mnohem více viditelné. Lidé si snáze představí, vizualizují, jak to bude vypadat, až si tyhle věci dopřejí. Je jednoduché toužit po mercedesu. Obtížnější je docenit hluboké přátelství.

A vaše rada, jak být v životě stále šťastný?

To není možné univerzálně vyslovit, lze jen podat několik „zlepšováků“. Zásadní je určitě nepřeceňovat materiální zboží.   

Království Bhútán měří kromě hrubého domácího produktu též „hrubý produkt štěstí“. Měly by je následovat i jiné země?

Ne, dává to vládě přílišnou moc nad lidmi. Vlády nejsou od toho, aby lidem říkaly, co je učiní šťastnými. Měly by pouze vytvářet podmínky, v nichž je možné být šťastným – tedy prosazovat demokracii a decentralizaci. Navíc, štěstí není jediná věc, o niž se má usilovat – odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné.

 Pocit štěstí ale mohou narušit i jevy na nás zcela nezávislé, třeba terorismus.
 
Současná opatření vycházejí ze strategie odrazování – z tvrdého postupu vůči předpokládanému i skutečnému terorismu, a to ve stylu „uvěznit nebo zabít“. Tuto politiku prosazují po jedenáctém září bohužel i Spojené státy. Výzkum ale ukazuje, že je nefunkční: jedni teroristé jsou uvězněni či zabiti, nově nabraní zájemci putují do výcvikových táborů – žene je tam touha po pomstě. Terorismus tu bude vždy, stejně tak i to, že tu v minulosti vždy byl. Musíme se s tím naučit žít, vymýtit jej je v otevřené společnosti vyloučené.

Co tedy dělat? Jak se s tím naučit žít? 

Jednat s teroristy a možnými teroristy, snažit se je integrovat do politického procesu – například jako IRA v Severním Irsku –, dokonce jim i poskytnout prostor v médiích, aby kladli své požadavky. Často totiž žádají blázniviny. Nepochybuji o tom, že veřejnost je v takovém případě odmítne. Požadují-li ale teroristé něco, co má i pro veřejnost smysl, je nakonec asi dobré o tom diskutovat. Spáchají-li útok, je lépe v médiích nejmenovat konkrétního viníka. K akci se obyčejně hlásí čtyři až pět skupin a není-li jasné, kdo to provedl, pachatel se přirozeně velmi rozlítí: provést atak bylo tak nebezpečné, a kýžená publicita nikde. Může se snažit veřejnost opakovaně přesvědčovat, že je strůjce, a udělat chybu. Pak bude snazší jej vypátrat.

Ekonomicky zkoumáte nejen terorismus, leč i příjemnější fenomén – umění. Co jste zjistil?

Ekonomie a umění jsou spojené nádoby: umělci musejí být z něčeho živi, z ekonomického hlediska jsou zajímavé mechanismy dražeb a v neposlední řadě i chování kulturních institucí typu muzeí. Třeba hledat odpověď, jaké stanovit vstupné. V Praze jsem zatím navštívil tři muzea – pokaždé tam bylo prázdno. Je to tím, že ceny lístků jsou velmi vysoké. V Lobkowiczkém paláci třeba zaplatíte 275 korun – viděl jsem dost lidí, co se u pokladny otočili zády. Z ekonomického hlediska to není efektivní. Vstupenky by měly zlevnit. Dodatečný návštěvník totiž nezvyšuje dodatečný náklad na provoz a návštěva muzea zvýší jeho potěšení. Lze i měnit ceny v závislosti na denní době, po ránu začít levně a pak postupně zdražovat.

Možná ale síně zejí prázdnotou, poněvadž Češi se o kulturu a památky zase tolik nezajímají.

To si nemyslím. Češi mají ke kultuře velký vztah: nyní čtu výtečnou knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Vícekrát jsem četl i Kafkův Proces.

Máte pocit, že žijeme v kafkovském světě?

Nyní již ne. Míval jsem jej před pádem komunismu. Když jsem navštívil Prahu v roce 1969, zašel jsem do restaurace, byla prázdná, ale číšník mi řekl, že je plno. To bylo vskutku kafkovské.

***
Bruno Frey (66)
Kritik konceptu „homo oeconomicus“ (předpokladu mnohých ekonomů, že člověk je vždy plně racionální bytostí) se narodil v roce 1941 ve švýcarské Basileji, kde navštěvoval univerzitu. Zatímco bratr René získal na této univerzitě profesuru, Bruno zakotvil po pobytech v britské Cambridgi a v USA na univerzitě v německé Kostnici. Po sedmi letech přešel na Curyšskou univerzitu, kde je nyní zejména výzkumným pracovníkem na pomezí ekonomie a psychologie – učí pouze v několika seminářích. S bratrem jsou editory významného ekonomického žurnálu Kyklos. Z ostatních ekonomů obdivuje nejvíce Alberta Hirschmana, Mancura Olsona a Jamese Buchanana. Do Prahy přijel počtvrté, tentokrát jako jeden z hlavních řečníků konference Prague Conference on Political Economy, jejímiž hlavními pořadateli jsou Liberální institut a Vysoká škola ekonomická. Jediné slovo, jež umí Frey říci česky, je „pivo“. Dříve se věnoval lehké atletice. Auto momentálně nevlastní, neboť žije v  centru Cyruchu a po světě výhradně létá. Líbí se mu vozy značek BMW a Alfa Romeo.

Čtěte dále

další zprávy