Zápisník labužníka 10/2006

06.03. 00:00 | Autor:

Režisér Vladimír Svitáček mi kdysi vyprávěl, jak byli s kolegou Jánem Roháčem v luxusní restauraci u Niagarských vodopádů. Na vinném lístku byla láhev Petrusu za několik tisíc dolarů. Janík Roháč se zasnil a řekl: "Představ si, Svíťo, dát si takovou flašku - a nedopít ji!" Miluju tu historku. Protože přesně naplňuje ten druh snobismu, kterým Janík oplýval. Někdo by asi řekl, že Roháč byl snob. Podobně jako já bývám často nazývám snobem. Možná jím opravdu jsem, proti tomu označení nehodlám protestovat.

Snob přeci není jen povrchní obdivovatel všeho módního, jak tvrdí slovník, ale také propagátor nových směrů. Jsem přesvědčen o tom, že kulinářství snoby potřebuje, jsou zárukou jeho rozvoje.

A každý, kdo miluje rozkoše luxusnějšího druhu, patří pak zákonitě mezi snoby. Nebo se snad máme spokojit s levnými požitky? Koneckonců, módnost také nevznikne jen tak, sama o sobě. Aby si lidé zvykli na lahůdky, které u nás čtyřicet let nebyly, museli přijít snobové a bouřlivě tleskat.

Podobné zážitky jako s Janíkem Roháčem, s nímž jsme o jídle a pití prokecali celé dlouhé hodiny, mám i s překladatelem Vildou Žváčkem. Ten se sám nazýval snobem a byl na to hrdý. V jeho případě by bylo ovšem mylné tvrdit, že snob miluje pouze všechno nové. Snob modelu Žváčka je naopak trochu tradicionalista. Obdivuje starožitnosti a ze všech sýrů nejvíce ty, jež se vyrábějí už stovky let podle stejného receptu. Vilda Žváček nosil pouze klasickou anglickou módu. A v šedesátých letech chodil na tradičně připravované krvavé steaky k Mecenášovi. A s oblibou říkával: "Protipólem snoba je buran." Snažím se být tak něco mezi.

Autor: Vladimír Svitáček