Malínský křen: nasládlá chuť bez štípání

V Malíně u Kutné Hory kdysi rostlo asi nejvíce křenu na metr čtvereční v republice. A byla to právě tato zelenina a léčivka, která obec ležící na dohled od chrámu sv. Barbory, proslavila po celém světě. Malínský křen, jehož pěstování je doloženo od 12. století, se totiž stal pojmem.    

"Správný malínský křen měl mít říz, nesměl pálit, nesměl štípat, musel být nasládlý," říká třiasedmdesátiletý bývalý agronom Antonín Novotný. V Malíně žije od narození, dobu největší slávy malínské křenovky už ale nepamatuje. "Muselo to být za první republiky a dříve," poznamenal. Nevěří, že by někdo zašlou slávu malínského křenu oprášil. "Kdo by to dělal? Dneska je ruční práce tak drahá, že by to nikdo nezaplatil," tvrdí. Zlatým časům malínského křenu podle něj definitivně odzvonilo s příchodem scelování pozemků. Stroje, které pak do nich vjely, křenovku postupně zničily. A lidí ochotných pro družstvo pole s křenem ručně obdělávat postupně ubývalo.    

Právě ve vysokém podílu ruční práce je jedno z tajemství pěstování malínského křenu. "Křenovky se mohly rýt jenom ručně, byly na to dřevěné rýče. Křen se sázel ručně, obdělával se ručně. Tam nesměl ani šlápnout dobytek, hnůj se nosil na nosítkách a zarýval se do země," popsal způsob pěstování. Křenovka se sklízela speciální motykou podobnou krumpáči, nesměla se vyorávat, protože by radlice porušila matečné rostliny a porost by postupně odumřel. Při dobré péči vydržela matečná rostlina, jejíž výhonky se sklízely, až 80 let.   

Co pole, to jiná chuť

Křen v minulosti zkoušeli podle Novotného pěstovat rolníci v širokém okolí, od Církvice po Třebešice. Nejlepší byl ale v Malíně. "Je to půdou, podložím půdy, v každém kousku katastru Malína měl křen jinou chuť," říká. Kdysi se podle něj u Malína pěstovala křenovka až na 80 hektarech a z každého se sklízelo kolem deseti tun křenu. V současnosti jeho slávu připomínají už jen trsy rostlin v příkopech nebo zahrádkách. Zakořenit, a to až do hloubky několika metrů, ale dokáže i malá část kořene. Křen proto hrozí úporným zaplevelením, varuje Novotný.    

Sám si však bez křenu život představit nedokáže. Přestože pochází z rolnické rodiny, ve velkém křenovku nikdy nepěstovali. Na zahrádce u nich ale nechybí. Ze zhruba jednoho aru ročně sklidí kolem 40 kilogramů křenu. Polovinu rozdá, polovinu spotřebuje se svou rodinou. "Mám ve sklepě dětskou vaničku, každý rok ji vyplním celou křenem, naskládám ho jeden vedle druhého a zasypu hlínou. Jednou za měsíc to zaleju litrem vody. Křen postupně ubírám, mám ho od sklizně do sklizně," poznamenal.   

Chutná k ovaru i jako pomazánka

"Křen mám rád, jím ho skoro ke všemu," prozradil. Nejlepší je prý s vajíčky na měkko. Vajíčka se uvaří, oloupou, nastrouhá se na ně hodně křenu, posolí se a sní. "Je to dobrota, lepší než křen s vepřovým ovarem nebo párky," tvrdí. Křen se podle něj může jíst ke všemu, dá se jím i posypat chleba namazaný máslem.    

Křen má vysoký obsah vitaminu C, je bohatý na síru, draslík a železo. Používá se jako pikantní koření do jídel. V lidovém léčitelství se křenové placky přikládají na pokožku pro zmírnění zánětlivých procesů. A jak zabránit úpornému slzení při strouhání křenu? Podle Novotného při tom stačí občas přivonět k chlebu nebo se dívat do zelené barvy.

Foto: Profimedia

Čtěte dále

další zprávy