Sexbomba z Mužů v naději: Spíš jsem toužila po uniformě

27.08. 11:00 | Autor:

Mladá slovenská herečka, která žije v Budapešti a v komedii Muži v naději okouzluje české diváky, jakož i Bolka Polívku a Jiřího Macháčka. "Dnešní dobu moc nechápu. Nejspíš sem ani nepatřím," řekla pro časopis INSTINKT Vica Kerekes.

Co vám vadí?
Nedávno jsem s kamarádkami vyrazila na výlet do zahraničí a nevzala jsem si ani telefon. Ony se už ve vlaku dívaly na internet, skoro jsem jim je vyhodila z okna. Vždyť už si ani normálně nepopovídáme! Neumíme zůstat v přítomnosti, neumíme se na sebe napojit. Máme všechnu možnou techniku a Facebook a doma sice máme partnera, ale pořád hledáme někoho, kdo je někde jinde.

Vás to neláká?
Strašně ráda začínám od nuly, ale děsí mě, že bych nedokázala využít přítomnost. Proto si vytvářím vlastní svět, se svými lidmi. Teď už si na Allenův film o tom, jak Owen Wilson prchá z moderního velkoměsta do své zamilované Paříže dvacátých let, vzpomenu hlasitě. "Ten film je přesně o tom, že nevyužíváme přítomnost a máme pocit, že někde jinde je líp než tady a teď," říká Allen.

Má u vás tohle hledání jiného světa souvislost s hereckou profesí?
Dlouho jsem o herectví vůbec neuvažovala. Ani jsem se na filmy nedívala kvůli nějakým oblíbeným hercům nebo tak. Vletěla jsem do toho, protože moje maminka vedla na základní škole dramatický kroužek. Pak jedna holka vypadla ze hry a ona mě poprosila, jestli bych ji nedokázala zastoupit. "Ano," odpověděla jsem. Měla jsem herectví vždycky jako hraní, dělala jsem to pro radost. A naopak jsem si myslela, že je to spíš špatné povolání, že herci nemají svůj vlastní čas ani rodinu. Pak přišla maturita a všichni měli pocit, že budu herečkou. Já jsem ale vůbec nebyla rozhodnutá. Žádné: "Fúúú, herectví nade vše."

Co jste chtěla dělat?
Pamatuju se, že jsem měla hodně zkažené zuby, protože jsem jedla spoustu čokolád a cukrovinek. Byla jsem každou chvíli u doktora, a to jsem pak pochopitelně už do školy nikdy nešla. Zůstala jsem doma, zavřela jsem se v pokoji a přehrávala jsem různé scénky ze života. Byla jsem třeba učitelka klavíru nebo lékařka. Bavilo mě to. Jenže pak jsem se přihlásila na policejní akademii.

Celý článek si přečtete v časopisu INSTINKT, který vyšel 25. srpna.