Sklo je pro mě materiál číslo jedna

Před několika lety úspěšně působila v Paříži, kde nastartovala svoji uměleckou dráhu, ale vrátila se domů. Od té doby profesně boduje. Lucie Koldová získala hlavní cenu Czech Grand Design 2019 a stala se držitelkou ocenění v mezinárodní designové soutěži Red Dot Award 2020. Neotřelá díla vystavuje v Miláně, Paříži, Tokiu či Londýně.

Kdy jste potkala rejnoka?

Setkala jsem se s ním před pěti lety osobně - tedy na zdravou vzdálenost - na dovolené se svým manželem. S rejnoky jsme plavali.

Pohyb té ryby vás fascinoval?

Nebyla jsem jím totálně fascinována, šlo o vjem, který jsem si založila do paměti. O pár let později mi tvar a pohyb rejnoka vytanuly na mysli, když jsem vytvářela venkovní lavičku Manta.

A ta vám pomohla získat prestižní ocenění v soutěži Red Dot Award 2020…

Za to jsem moc ráda.

Pro inspiraci míříte vždy do přírody?

Ani ne, tam chodím odpočívat. Já ani nesbírám nápady tady a teď. Spíš, jak jsem naznačila, si ukládám různé zážitky, vzpomínky, obrazy do paměti a ty se mi zpětně při práci vybavují. Hodně záleží na tom, v jakém psychickém rozpoložení jsem, jakou mám chuť okolí vnímat a vstřebávat je.

Vaše známé a úspěšné svítidlo Muffins je výsledkem hladu?

Ne. Jeho tvar mi evokoval muffin až poté, myšlenka spojení dřeva a skla byla v tomto případě nosná. Pak jsem musela ono světlo nějak nazvat. Mám potřebu věci, které vyrábím, pojmenovávat adekvátně myšlence, konceptu nebo někdy pouze tvarové podobnosti, ne třeba čísly či jmény.

Jaké je ideální rozpoložení pro tvorbu?

Musím být pořádně vyspalá! A hlavně mezi lidmi, kteří mě inspirují. Důležité jsou pro mě i vizuální stimuly, výstavy a cestování.

Máte dvě malé děti, jak to jde…

… právě že pracovně moc nejde. Cítím, že se při nedostatku odpočinku v práci hůř koncentruji. Kreativní složka mírně trpí, ale bohémské časy jsou prostě pryč (úsměv). Ovšem ve chvílích, kdy nemusím řešit, kdo vyzvedne dítě ze školky, kdo nakoupí, se rozjedu a jsem opět plně produktivní.

Děti úspěšnou designérku drtí?

Jen chvílemi. Obohatily můj život, daly mu jinou dimenzi, ale navzdory mé pracovitosti i snaze vše zvládnout mě občas mentálně válcují. Jako matka jsem s nimi ráda, hrajeme si, čteme, vyprávíme, ovšem neodložím mobil, pokud vím, že budou volat kolegové ze studia nebo že musím na schůzku. Nicméně postupně se učím z ničeho se neplašit a někdy musí práce počkat.      

Proto jste přesedlala na designovou tvorbu dětských artefaktů? Kolébka, krasohledové podložky na hraní…

K dětské tematice profesně neinklinuji, ty dva artefakty jsou jen náhoda. Mám sice ještě nabídku týkající se dětských hraček, ale jinak pokračuji v tvorbě klasického nábytku a osvětlení.

Dál jako autorka neodmítáte žádný materiál?

Dál se straním pouze plastu. ­Ovšem kdyby přišla nabídka například od předních výrobců designového nábytku Vitra či Magis s tím, že by ode mne chtěli návrh kvalitní plastové židle, budu potěšena. U těchto značek je onen materiál opodstatněn tím, že dovolí nábytku nejen zajímavý tvar, ale hlavně lehkost a umožní potřebnou odolnost… Levné plastové kalíšky ode mne nečekejte. Nechci se věnovat low-costu, ale kvalitnímu řemeslu.

Upřesněte to.

Žiji v Česku, jsem Češka a chci dát své zemi kvalitu. A to ve spolupráci s lidmi, které znám a jimž ­důvěřuji. Navíc v Čechách máme úžasné ­podmínky pro výrobu skla, které mi učarovalo.

Sklo je pro vás materiál číslo jedna?

Určitě. A mnohdy mě mrzí, že můj návrh ze skla realizovat nelze. ­Někdy bych ráda překračovala i technické hranice a přírodní zákony, což není možné. Tudíž se někdy musím vrátit v procesu na začátek a vymýšlím cestu, která je schůdná. I sklo má své limity.

To jako art direktorka světové značky svítidel Brokis, která má sklárnu na Vysočině, asi nesete nelibě.

S tím nic nenadělám, já hranice ctím a je pro mne výzvou v jejich rámci vytvářet de facto nemožné. Ale jisté determinace svým způsobem posouvají naši dokonalí sklářští mistři. Před nimi smekám.

Foukáte sklo sama?

Já ne. Zatím. Zaprvé k té práci mám velký respekt a zadruhé na pořádné snahy v této sféře nemám čas. Neříkám však, že na to jednou nedojde.

Svět foukané sklo momentálně vítá.

Foukané sklo se hodně prodává, je o ně zájem. To je pro nás velké plus.

Pod rukama se vám mění na designové kousky i  dřevo nebo kov.

Ráda bych dělala víc i čalouněná křesílka či pohovky, ale do toho se musí v našich zeměpisných šířkách dorůst. Máme zde pro tuto výrobu totiž pouze dvě firmy, přesto se těším, že rozšířím portfolio o polstrované věci.

Musela jste od konkrétních designérských představ upustit?

Zatím ne od představ, ale od spolupráce a realizací. Příčina? Skvělý odvážný návrh, ale konstrukce bohužel tak složitá, že by výsledek byl nadměrně drahý, těžký… Pak nastupuje redesign, někdy volba jiného výrobce majícího širší možnosti, případně odložení nápadu ad acta. U světel se mi to stalo párkrát, což je mi líto, ale i tyto věci se dějí. 

Produktový design, jemuž se věnujete, autora "svazuje" tím, že navrhovaná věc musí plnit určitou funkci. Žádná volnost…

To "svázání" na produktovém designu miluji! Racionální aspekt práce je výzva. Potřebuji impulz, na který reaguji a v jehož rámci hledám vlastní styl vyjádření. Dokonce ráda komunikuji se zadavatelskou i výrobní stranou a dost nadšeně vnímám specifika výroby, jež mě nutí překonávat hranice. U volného umění bych vycházela pouze z vlastního rozpoložení, jenže já mám ráda i výzvy zvenčí.

Zničila jste svůj hotový výtvor? Třeba proto, že se vám ve finále nezdál?

Jsem dost přemýšlivá. Pokud návrh vypustím z ruky a ze studia, jde už o věc precizně promyšlenou. To říkám s vědomím, že jsem hodně kritická a sebekritická. Každopádně existují věci, které mě časem přestanou mírně bavit, ale i ty jsou součástí mojí cesty a v jistou chvíli byly důležité.

Například?

Mám trochu pifku na jednu svou prvotinu, která je obecně oblíbená mezi mladými i staršími lidmi. Je to světlo, ten zmíněný Muffins, jemuž je už deset let. Mám ho ráda, ale já se raději dívám na aktuálnější věci.

Nemáte radost z jeho úspěchu?

Ale mám! Jen jdu dál a neotáčím se stále sentimentálně do minulosti. Dobře ale vím, že toto svítidlo je bestseller a pomohlo mi rychle nastartovat kariéru. V době, kdy jsem ho uvedla na veletržní "mola", svět něco podobného z foukaného skla v těchto proporcích neznal. Najednou se spustil nevídaný zájem, což bylo nádherné.

Vymýšlíte věci pod vlivem módy, pod tlakem poptávky, pod taktovkou trendů? A jde to vůbec jinak?

Sám design je dnes trendy. Snažím se mít přehled, vědět, jaké jsou novinky nebo směry, ale nepodléhám jim. Spíš se vůči nim vymezuji. Sleduji světové designéry, kteří mají velmi osobitý projev, a sama si udržuji svůj styl a rukopis.

Prorazila jste na francouzském či německém trhu. Nakolik vás ovlivňuje styl práce v těchto zemích?

Německy mluvící země na mě nemají žádný vliv.  Německému trhu jsem se racionálně a pragmaticky hodila, a to místopisně i tím, že jsem žena. Ano, líbí se jim moje lampy, ale ti, kdo mě vybírali, smýšlejí ­ekonomicky, bez emocí. Z mé strany šlo sice o snovou koncepci, ale odsud posud.

Ale i vy jste racionální.

Což není na škodu, ne? V základu jsem spíš pocitová, musím ale říct, že to spojení bystré mysli, nápadů a pocitů mi na designu učarovalo. Vyžaduje to komplexní myšlení.

Pracujete ráno, nebo v noci?

Spíš v noci, s přihlédnutím k aktuální situaci v rodině.

Máte široký tvůrčí záběr. Do které sféry se těšíte nejvíce?

Teď se osvěžuji v oblasti designu nábytku, v němž načas odpočívám od světel. Chvíli neřeším intenzitu a teplotu světla, chlazení zdroje, ale zabývám se sedacím nábytkem. To je pro mě nabíjející, přeskakovat v produktovém designu a inspirovat se z různých úhlů tvorby.

Je oblast, jež vás nezajímá?

Nezajímá? Nepřitahuje mne kupříkladu transport design nebo elektronika. Také jsem se bránila šperku, ale nakonec jsem pronikla trochu i do něj. Často záleží na lidech, s nimiž spolupracuji, někdy se nechám od přátel zlákat novými výzvami.

A interiérový design?

S ním už koketuji a příští rok ukážu výsledek. Snad to nezhatí nějaká pokračující pandemie.

Získala jste řadu ocenění, vaše jméno v designu rezonuje, přichází ruku v ruce s tím zvýšený zájem o vaše práce? Je "in" mít něco od Koldové? 

Osvícené české firmy, které by rády spolupracovaly s designéry, existují, ale není jich moc. A k těm zahraničním je potřeba si vytvořit cestu. Často chtějí pracovat s domácími designéry nebo etablovanými osobnostmi s přesahem na celosvětové PR.

Francii jste nicméně okouzlila…

Já ve Francii žila, čímž jsem získala i jiné podmínky, ale začátky byly těžké. Holka z Československa, z východní země, plná elánu, ale bez velké znalosti jejich jazyka k nim přišla uspět, proto nevěřícně valili oči. Vydržela jsem, ukázala, co umím, něco nabídla, a tak je o sobě přesvědčila. Vzali mě. Tamní atmosféra mi chybí. Jednou tam budu mít studio.

To už existovalo, ne?

Myslíte to v bytě, kde jsem žila? Když říkám studio, myslím kultivovaný prostor, kam za designérem mohou přicházet klienti. Rozmýšlení se o jeho realizaci paradoxně vyústilo v můj návrat domů. Ve chvíli, kdy se mi v Paříži pracovně i osobně dařilo, jsem si položila zásadní otázku: Když si zařídím studio, vydržím tu alespoň pár let, chci tu vážně žít?

Odpověď zněla Ne?

Cit převážil ratio. Na dva týdny jsem přijela domů a najednou zjistila, že chci pracovat v Čechách a že Francie je uzavřená kapitola. Navíc jsem v ten čas začala spolupracovat s firmou Brokis a musela do Prahy pravidelně létat. Resumé? Nepotřebovala jsem mít adresu v Paříži a pracovat tady, proto jsem se vrátila a začala tu budovat něco, co mne oslovilo a dávalo mi smysl. Nakonec se přidal i vznik vlastní rodiny. Kontakty s Francií jsem ale nepřetrhala, ty fungují.

Zpětně hodnoceno, nebyla to chyba? Nezrazovali vás přátelé?

Ne. Rozhodla jsem se, a když já se rozhodnu, moc se mnou nikdo nehne. Navíc třeba moje maminka byla ráda, protože o mě měla v cizině strach. Když jsem přijela na otoč­ku dost hubená, domnívala se, že v Paříži trpím hlady. Nemohla tušit, že mně stačí dát si místo jídla dvě tři sklenice vína a nápady se hrnou (smích).

Pracovně jste se už ve třiceti dostala do Francie, Belgie a USA díky houževnatosti, cílevědomosti a talentu. Pomohlo tomu i umění překonávat překážky, kterému jste se naučila ve sportu?

Sport mi posílil vůli, což se hodilo. Atletiku, konkrétně trojskok, kde člověk bojuje sám, jsem si kdysi vybrala skrze svůj naturel a nakonec se individuální typ práce promítl i v mé profesi. Musím ale říci, že k práci moc vůle nepotřebuji, ona mě ­pohltila, k ní se vybudit nemusím, je mou přirozeností. To k pohybu se už dnes dokopat bohužel potřebuji.

Máte v branži pocit patřičného ­docenění?

Vše se mi daří nad očekávání skvěle. Všechny získané ceny mě těší, beru je jako potvrzení, že pracujeme dobře, máme zkušenosti, ale profesně jsem ještě mladá. To hlavní mě čeká.

Co je vaše nejváženější dílo, u kterého si poklepete na rameno a řeknete: Koldová, jsi dobrá!

Hrdá jsem na víc věcí. U světel na velké dominantní stínidlo zvané Mona, které je zavěšeno na světelné trubici. Vyzařuje dominanci, majestátnost. Pak si vážím křesla Chips z ohýbaných tyčí, které se na svou složitost zvládlo vyrobit rychle a ve správný čas. Slavilo úspěch na veletrhu interié­rového designu IMM 2018 v Kolíně nad Rýnem v rámci mého projektu Das Haus - vize ideálního domu.

Na prestižním veletrhu jste na 180 m2 ukázala vedle křesla i několik svítidel.

Ve světlech jsem se tam hodně rea­lizovala, koncept měl název Light ­Levels a představoval světelné atmosféry pomocí designu. Das Haus byl další můj katapult v profesi. Mohu se ještě vrátit k těm věcem, jichž si vážím?

Pochopitelně.

Chci jmenovat ještě Mantu - kolekci venkovního multifunkčního nábytku inspirovanou pohybem rejnoka. Hodí se do kaváren, dvorů, knihoven, prostě tam, kde si lidé chtějí odpočinout, číst nebo pracovat.

Osud jiného svého výtvoru znáte? Čí dům zdobí, kam doputoval?

Jedno mé svítidlo Muffins je třeba v domě Davida Beckhama a druhé v domě rakouského kancléře Sebastiana Kurze.

Máte doma věci svých kolegů?

Mám doma svoje produkty i některá díla světově etablovaných tvůrců, jako jsou Jasper Morrison či Bou­roullec brothers.

Kde leží vaše meta, kam by měla doputovat tvorba L. K.?

Mám mety dvě. Zaprvé bych chtěla s firmou Brokis dosáhnout vyšších cílů. Aby tato společnost postavená na českém designu a skle byla silným konkurentem světových lídrů v této sféře. Zadruhé v oblasti svobodného navrhování bych chtěla se silnou značkou vytvořit něco mimořádného. Kam by mé produkty měly doputovat? Všude po světě! 

V jednom z rozhovorů jste mluvila o nutné kultivaci veřejného prostoru v Česku. Hlásíte se do veřejných soutěží či zakázek?

Ne, odrazují mne byrokratická papírování, složité tendry, nevyznám se v tom. Ráda si dělám, co chci, a je fajn, když do celého procesu mluví co nejméně lidí. To by v tomto sektoru nešlo. Stejně mě ale provokuje, že chybějí peníze na vybavení tam, kde je ho třeba, například v nemocnicích. Jejich interiér je strohý, často zoufalý, nekomfortní, ale to nikoho nezajímá.    

Designér má podle pouček kultivovat obecný vkus. Kultivujete?

Snažím se, ale v Česku je stále mnoho lidí determinováno tím, kde a v čem vyrostli. Chce to ještě dost času a práce. Musím se vrátit k veřejnému prostoru - jdu-li po Václavském náměstí a dívám se na obchody a výlohy, na domy, je zřejmé, že tady víc vládnou peníze než vkus a elegance. Stačí sledovat zpracování vývěsních štítů. I tržnice v malém severském městečku je půvabnější, kompaktnější a k prostředí citlivější.

Mimochodem, kdy nastala ta chvíle, kdy vás design zcela ovládl?

Když jsem přišla z Ústí nad Labem studovat do Prahy. Ale už jako dítě jsem byla výtvarně nadaná, hodně jsem se - ovlivněna maminkou - věnovala malování a chtěla být malířkou. Po gymnáziu jsem se hlásila na textilní fakultu do Liberce, na zahradní architekturu v Lednici… Nakonec jsem absolvovala VŠUP v Praze v Ateliéru produktového designu u Jana Němečka a Michala Froňka ze studia Olgoj Chorchoj.

Zpracovala jste dost úspěšně diplomovou práci.

Šlo o multifunkční kolekci interiérového nábytku Home Fitness, která se vystavovala na Designbloku 09. Vynesla mi titul Objev roku na Czech Grand Design 2009.

Oblíbená barva?

Bílá a černá, taková "ultimátní" kombinace. Ale třeba červené se nebráním, je-li použita citlivě a účelně. Ta barva je pro mě neoddiskutovatelnou klasikou. Vezměte si, že červená rtěnka nikdy neurazí ani nezklame. Co nemám ráda, jsou jakékoli vzory, nejvíc pak ty květinové.

A kdyby od vás chtěl křeslo s květinovým vzorem někdo, kdo má peníze?

Abych se mohla pod výrobek ze své dílny podepsat, musím se s ním ztotožnit. S květinovým dekorem mám problém. To bych musela od začátku, tedy od výroby oné látky, vše vést tak, aby šlo o abstraktní pojetí květin. Tohle je už zmíněná výzva, kterou bych přijala, ale použít látku, jež se mi a priori nelíbí, byť ji klient chce zaplatit, to ne. 

Odmítla jste nějakou zakázku?

Návrh rakve. Ta zakázka přišla v době, kdy se mi narodilo miminko. Byla jsem naladěna na jinou strunu. Obecně chci lidem dělat radost a nejsem ochotna být u tvorby věcí, které lidi destruují.

Jste technický typ?

Ne. Neopravím si nic. Ale opravu zařídím.

Čtěte dále

další zprávy