Retro film Ucho: zakázaný snímek, v němž excelovali Bohdalová s Brzobohatým

17.11. 15:00 | Autor: - vok -

Snímek Ucho byl natáčen v posledních svobodnějších dnech atmosféry šedesátých let.

Snímek Ucho patří mezi velmi výrazné snímky československé kinematografie. Napínavé psychologické drama s tísnivou atmosférou skrývá mnoho bolesti, ale hercům přinesl i nejednu radost. Jiřinu Bohdalovou (93) například film dostal poprvé na červený koberec.

Československý snímek Ucho byl natočený v roce 1970 pod taktovkou Karla Kachyni, a to podle scénáře Jana Procházky. Divákům byl ale veřejně dopřán až v roce 1990. Komunistická cenzura totiž nepustila Ucho do kin a na dlouhých dvacet let zamkla toto výjimečné filmové dílo do trezoru. Psychologické drama, které nabízí pohled do světa plného odposlechů a strachu, bylo velkou příležitostí pro tehdejší manželský pár Bohdalová-Brzobohatý.

V tísnivém thrilleru ztvárnila oblíbená herečka Annu, manželku ministerského náměstka Ludvíka, vydaného napospas všudypřítomné skryté kontrole a také svému vlastnímu strachu. Ludvíka hrál právě Radoslav Brzobohatý. Oba herci zvládli přechody mezi intimními, zdánlivě běžnými manželskými konflikty a hlubokými existenciálními obavami. Tato jejich role patří k jedněm z nejsilnějších v jejich kariéře.

Hlavní motiv filmu Ucho vychází z pocitu neustálého sledování a kontroly. Název není jen metaforou pro odposlech, ale zároveň symbolizuje neustálou kontrolu, jíž byli lidé podřízeni. Film ukazuje, jak obyčejný strach z toho, že je někdo poslouchá, může zničit jakoukoli formu důvěry a soukromí.

Film nikdy neviděli

Ucho bylo natáčeno v posledních svobodnějších dnech atmosféry šedesátých let. Jenže hned po poslední klapce putoval film rovnou pod zámek. Výsledek dokonce neviděli ani samotní tvůrci filmu. Mnozí z nich se navíc ani nedožili oficiální premiéry. Příkladem je samotný autor scénáře Jan Procházka. Zemřel totiž v roce 1971 na rakovinu, v pouhých dvaačtyřiceti letech.

Procházka jako nepřítel státu

Připomeňme si, že při psaní Ucha čerpal Procházka inspiraci ze svého vlastního života. Po invazi v roce 1968 byl totiž on sám odposloucháván a sledován Státní bezpečností. Právě tato osobní zkušenost ho vedla k vytvoření scénáře, který dokonale zachycuje atmosféru neustálého strachu, nejistoty a paranoie, jež byla charakteristická pro období komunistického Československa.

Velkolepá premiéra

Jak již bylo řečeno, premiéra Kachyňova filmu proběhla až po dvaceti letech. A bylo to vskutku velkolepé! Snímek Ucho byl přijat do hlavní soutěže festivalu v Cannes, což se od té doby žádnému českému režisérovi nepodařilo. "Díky Uchu jsem šla poprvé po červeném koberci. Byl to tam tehdy jediný černobílý film, diváci reagovali úžasně, což pro mě byla obrovská čest. Jen moji rodiče už to neviděli," posteskla si Bohdalová. Zajímavostí je, že o roli ve filmu Ucho usilovala i další neméně významná herečka...

Jirásková šla z cesty

Hlavní role ve filmu Ucho byla více než prestižní. O obsazení bojovalo více hereček. Nabídku na kamerové zkoušky obdržely mimo jiné Jana Hlaváčová, Milena Dvorská, Karolina Slunéčková, či dokonce zpěvačka Eva Pilarová. A také obě dvě Jiřiny, a sice Bohdalová i Jirásková. Náhodou se potkaly v divadelní šatně a obě měly v ruce scénáře k filmu. Jako dvě obrovské profesionálky se o roli pobavily a následoval úctyhodný krok ze strany Jiráskové: z kamerových zkoušek odstoupila a vzdala se možnosti hrát hlavní roli Anny. Byla totiž jednoznačně přesvědčena, že nikdo jiný nemůže vystihnout charakter hlavní ženské postavy lépe než její kolegyně Bohdalová. A nutno dodat, že odhad měla skvělý a Bohdalová ji nezklamala.

Kdo měl hrát Ludvíka?

Do hlavní mužské role tvůrci filmu zvažovali Eduarda Cupáka, Vladimíra Brabce, Josefa Somra, Josefa Vinkláře či Luďka Munzara. Nakonec ale vyhrálo jedinečné manželské duo, které by těžko někdo překonal. I díky nim režisér Karel Kachyňa a scenárista Jan Procházka dokázali vytvořit snímek, který svou autenticitou a hlubokým poselstvím zůstává aktuální i dnes.

Pocit všudypřítomného sledování byl tehdy pro mnoho lidí v Československu velmi reálný. Dodnes při jeho sledování mrazí v kostech.

Celý děj se odehrává v domě manželů, v němž se začnou objevovat podivné náznaky, že jsou pod dozorem – zmizelé klíče, tiché telefonní hovory a domněnky, že »ucho« naslouchá.