Helena Vondráčková: Nesváry v rodině uškodily všem

07.04. 11:00 | Autor: Jan Hlaváč

Oba jsme věděli, že naše interview nebude jen o příjemných věcech. Počáteční ostražitost mizela, jak přibývalo oček na vlněné šále, kterou zpěvačka během rozhovoru pletla.

Ta šála už je pěkně dlouhá. Pletete, když se nudíte?

Kdepak, já se nikdy nenudím. Ráda pracuju rukama, takže jestli vám to nevadí, upletla bych pár řad, zatímco si budeme povídat. Mám tu šálu rozpletenou docela dlouho a ráda už bych ji měla z krku. Nebo spíš na krku.

Tak já vám budu aspoň držet klubka. Ukažte...

To budete hodnej. No a když už jste se ptal na tu nudu... Na dnešek jsem si naplánovala, že udělám něco v domácnosti, poklidím, uvařím, vyměním pár rozbitých dlaždiček, odzimuju zahradu, ale nestihla jsem skoro nic. Od rána jsem se přehrabovala v archivu filmů a fotek a najednou koukám, že jsou tři odpoledne a já ještě nemám hotový oběd.

Co jste v archivu našla?

Naprostý skvosty. Dokumenty, o kterých jsem nevěděla, že vůbec existují. Třeba film z roku 1967, který natočil jistý pan Hubička, tehdy kulturní atašé v Rio de Janeiru. Během festivalu Zlatý kohout za mnou chodil s kamerou a všechno zaznamenával. Jak se s Kájou Svobodou pošťuchuju u bazénu, jak Kája Gott v plavkách ukazuje svaly... Na člověka z toho padne taková zvláštní nostalgie.

Kvůli ní se na ty filmy díváte?

Naštěstí na tom nejsem tak, abych musela žít z nostalgie. Letos mám půlkulaté narozeniny - bude mi pětašedesát, mám-li být přesná - a chystám několik koncertů, kde chci promítat právě tyhle dokumenty. A k tomu samozřejmě zpívat a vyprávět.

Znervózňuje vás ta pětašedesátka?

Jsem nad věcí, věk mě zatím neděsí. Tělo drží pohromadě, hlava funguje, hlasivky zaplaťpánbůh taky, koncertů mě letos čeká několik desítek.

Na rozdíl od loňska. Díval jsem se na váš web...

Já myslím, že lidi zpanikařili z té krize, o které se všude mluví a píše, a nikam moc nechodili. Loni to pro mě bylo pracovně složitý, ale koncerty s Míšou Davidem dokázaly, že je pořád zájem. Přes devět tisíc lidí v Košicích i v Bratislavě, v Praze narvaná Lucerna.

Vzpomínám si. Mejdan roku v den, kdy zemřel Václav Havel.

Smolná náhoda, že to vyšlo zrovna takhle. Ale koncert už nešel přesunout, a tak jsem tam aspoň na Václava Havla zavzpomínala a uctili jsme minutou ticha jeho památku.

Jaký jste spolu měli vztah?

Helena Vondráčková s manželem Martinem Michalem. Znali jsme se od šedesátých let, ale ne že bychom byli nějací kamarádi. Nevídali jsme se často, ale když už, tak to stálo za to. Vzpomínám si, že někdy po osmašedesátém byl jednou s Martou Kubišovou a Honzou Němcem u mě v bytě a telefonoval do Ameriky. Měl za to, že můj telefon nikdo nebude odposlouchávat. No a pak mi na dvacet let zmizel z očí, potkali jsme se až v listopadu osmdesát devět. Tehdy umělci stávkovali, ale já měla nasmlouvané koncerty v Polsku, a tak jsem šla na štáb Občanského fóra, co tedy s tím. A Havla napadlo, že bych v Polsku mohla promluvit do televize o tom, co se děje v Československu. Na letišti ve Varšavě čekaly všechny tamní televizní stanice, takže jsem misi splnila. Mám od Havla na památku srdíčko, které mi dal na svých šedesátinách. O to víc mě pak mrzelo, když se podepsal pod petici proti mně. Ty vzpomínky jsou najednou docela smutný.

Přijde mi, že loňské mejdany se vám vůbec tak nějak nevyvedly.

Hm... Mně to všechno dochází teprve teď. Když jsme připravovali s Míšou Davidem Lucernu, tak mi umřel táta. Docela nečekaně. I když mu bylo devadesát, na ten věk byl duševně čilej, bezvadně mu to myslelo. Bohužel umřel podobně jako moje maminka. Ta na oslavě Lucčiných dvacetin uklouzla v koupelně, zlomila si nohu v krčku a už se z toho nedostala. Tátu vlastně zabila ta jeho čilost. Upadl, když se přezouval do vycházkových bot. A i v nemocnici pak chtěl být pořád v pohybu, takže si odrovnal kyčli, museli mu ji reoperovat a dvě narkózy už nezvládl. Strašně mi chybí. Byla jsem z jeho smrti úplně vyřízená.

Zrušila jste kvůli tomu koncerty?

Druhý den po tom, co zemřel, jsem měla koncert v Chomutově a nejdřív jsem si říkala, že to nedám. Jenže pak jsem si vzpomněla, jakou se mnou měl trpělivost - jak dohlížel, jestli pořádně cvičím na piano, jak se zajímal, kde zpívám... Rozhodla jsem se, že ten koncert odzpívám, ale už první písnička byl těžkej boj. Když je mi smutno, tak se mi sevře hrdlo a nejsem schopná vydat tón - proto bych nemohla zpívat na pohřbu. Zlepšilo se to, až když jsem si vsugerovala, že zpívám vlastně pro tatínka.

Četl jsem v novinách, že jste na jeho pohřbu poprvé po letech promluvila s bratrem.

No, my jsme si s bráchou esemeskovali už předtím, protože jsme museli dát ten pohřeb organizačně dohromady, domluvit se, koho pozveme. Jsem ráda, že se to nakonec obešlo bez emocí.

Existuje fotografie z pohřbu, na které se s bráchou bavíte. O čem jste mluvili?

Moc jsme toho nenamluvili. Myslím, že jsem se ho ptala, jestli by nezařídil, aby se věnec ode mě a od sestry Zdeny dostal do obřadní síně. A brácha řekl, že to zařídil.

Od té doby nic?

Ale jo. Byli jsme několikrát doma - myslím doma ve Slatiňanech - protože probíhalo dědické řízení, rozhodovalo se, co s domem, co s věcmi... Brácha byl v pohodě, nebyly žádný scény. Řekla jsem mu: "Jirko, celý to bylo naprosto zbytečný, jsem dospělá, a kdybys to nechal být, mohli jsme mít všichni klid a fungovat jako rodina." Ty nesváry trvají už deset let a uškodilo to všem: mně, bráchovi, Lucce i Martinovi. Podle mého soudu zbytečně.

Poslala jste Lucii třeba esemesku, když se jí narodil syn?

Já jsem se to dozvěděla z novin. Kdyby mi to sama napsala... To, že se vdala, jsem se dozvěděla taky z novin. No, je to smutný, když se o tom, co se děje v rodině, člověk dozvídá takovýmhle způsobem.

Zajímá vás, co Lucie dělá?

Samozřejmě, že mě to zajímá, ale vím to zprostředkovaně. Naštěstí je svět malej, a jak jezdíme na Floridu, tak se občas vídám s Františkem Kaberlem. Hokejistou. Známe se od šestasedmdesátého roku - tehdy bylo mistrovství světa v Katowicích, já tam zpívala Malovaný džbánku a Kaberle s Holečkem mě vozili po ledě na hokejkách. No a Františkův syn Tomáš se kamarádí s Lucčiným manželem, hrají v jednom klubu, takže občas něco zaslechnu. Na tátově pohřbu jsem se taky po dlouhé době viděla s Davidem, Lucčiným bráchou, a žasla jsem, jakej je z něj chlap. Mrzí mě, že jsme se takhle odcizili, protože jsem ty děti milovala. Chápu, že asi chtějí držet basu s bráchou, i když si říkám, že tím tátovým odchodem se třeba ledy hnuly.