Alice Nellis: o adopci afrického syna

09.07. 09:00 | Autor: Marcela Pecháčková , - red -

Čeká, až vyšumí zájem o její názor na film Lidice, který měla původně režírovat. A tak ho radši ještě neviděla. V hlavě a v práci má už další film – Perfect Days, který v podobě hry v její režii hrálo několik sezon Divadlo Na zábradlí. A doma má Alice Nellis dvě malé děti.

Nechtělo se vám jako mamince dvou malých dětí zůstat doma, nedělat nic jiného a jen tak si užívat mateřství?

Takový luxus má dneska málo maminek. Naše děti už nejsou tak malé, synovi jsou dva a dceři pět roků a na tak dlouhou dobu si ani z ekonomických důvodů nemůžeme dovolit, aby jeden z nás nepracoval. Ale já se snažím být doma, co to jde, a pak si to užívat, taky co to jde. Navíc jen těžko můžu najednou vypadnout z práce třeba na rok, protože inscenace a filmy plánuji na tři roky dopředu. Závisí na mně také spousta dalších lidí, kteří se mnou spolupracují. Na druhou stranu není zárukou, že když budu s dětmi čtyřiadvacet hodin denně, tak to bude to jediné ideální. Když jsem doma, snažím se většinu času věnovat jim.

Jsou to plánované děti?

Chtěla jsem děti mít, nakonec máme dvě adoptované a to si moc naplánovat nejde.

Jaké to bylo, když pak přišly?

Strašně jsem se těšila a pak to bylo krásné.

Ta chvíle, když zavolají, že pro vás mají miminko...

... je krásná. Ale myslím, že spíš nesdělitelná. Stejně jako asi někdo těžko bude slovy popisovat svoje pocity, když se mu dítě narodilo.

Proč jste se rozhodla adoptovat afrického syna?

Chtěla jsem pro moji dceru sourozence, ale u nás se na druhé dítě čeká hodně dlouho, takže mi přišlo jako přirozené řešení podívat se jinde. Byla jsem párkrát v Africe, znám podmínky, ve kterých tam děti žijí, perspektiva sirotků tam není dobrá. V Kongu jsou děti k adopci dosažitelnější, zvlášť chlapečci, o které příliš velký zájem pro adopci není. Věděla jsem dopředu, že pro černocha bude život u nás trochu složitější, ale protože u nás nemáme historickou zkušenost se soužitím s tímto etnikem, bude to tady mít snazší než třeba Romové, se kterými tu zkušenost máme. Když se od nás Rom dostane do Skandinávie, kde není historická zkušenost soužití s Romy, bude to mít lepší, jako černoch u nás. Můj syn tady bude exotický, s tím se bude muset vyrovnat.

Už se ptá, proč je jiný?

Ještě moc nemluví, ale ví, že je jiný než většina dětí nebo jeho sestra. Prohlíží si ruce a potom si je porovnává se sestrou a my o tom s dětmi mluvíme, říkáme jim všechno, i to, že jsou adoptované.

Celý článek si přečtete v časopisu Instinkt, který vyšel 7. července.