Marta Jandová: Některé momenty zůstanou bolavé napořád

22.01. 09:00 | Autor: - red -

Zpěvačka, herečka, moderátorka a žena, která zvládá život s grácií i odvahou. Marta Jandová (50), dcera rockové legendy Petra Jandy (82), dokazuje, že má elánu na rozdávání. Sama si vydobyla své místo na hudební scéně. Ve svém životě ale neřeší jen kariéru, otevřeně mluví o rodině, výzvách mateřství i těžkých životních zkouškách, které jí přinesly nejen smutek, ale i sílu.

Nedávno jste vydala knihu. Proč jste se rozhodla pojmenovat ji Best of?

V knize popisuji své nejzásadnější životní vzpomínky. Když jsem si zpětně procházela svou životní cestu, právě tyto okamžiky mi přišly jako to nejlepší, co mě napadlo, takové mé osobní »best of«.

Jak dlouho jste na knize pracovala?

Začala jsem psát, ale brzy jsem si dala pauzu, protože jsem zjistila, že je to mnohem těžší, než jsem si představovala. Při psaní jsem se vracela k těžkým vzpomínkám, do období, kdy mi zemřela maminka a později i bratr. Celá rodina se tehdy měnila, táta se znovu oženil a do toho přišlo mé cestování po světě a další velké životní události. Hlavně ten začátek, kdy jsem hodně vzpomínala na mámu a naši rodinu, byl náročný. Psala jsem se slzami v očích, protože mě to všechno hluboce zasáhlo.

Měla jste nějaké oblíbené místo, kde jste pracovala?

Pronajala jsem si kancelář, kde se mi dobře psalo, a dodnes ji mám. Teď ji sdílím i s dcerou, která si tam kreslí a tvoří - je to taková naše holčičí zašívárna. Začátky psaní ale nebyly jednoduché. Když jsem psala, často jsem plakala, až jsem si musela dát pauzu a uvědomila si, že potřebuji získat trochu odstup, abych mohla pokračovat. Dodnes mě některé kapitoly mé knihy silně dojímají. Když se ke knize vracím například během rozhovorů, občas se mi znovu derou slzy do očí. Některé momenty zkrátka zůstanou bolavé napořád. I když už jsem je dávno přijala a nejsem kvůli nim smutná, vzpomínka na ně stále zanechává stopu. To je něco, co se pravděpodobně nikdy úplně nezmění.

Dá se říct, že to pro vás byla určitá forma terapie?

Určitě to byla forma terapie, i když jsem s tím záměrem do psaní vůbec nešla. Bylo velmi silné podívat se na svůj život z odstupu a uvědomit si, co všechno jsem zažila. Není to nic nového, lidé se často vypisují ze svých strastí a bolestí, a je to opravdu účinná metoda, kterou bych doporučila každému. Nemusíte hned vydávat knihu o svém životě, stačí si ty věci občas napsat, i kdyby to mělo být jen pro vaše děti nebo vnuky.

Četl manžel úryvky z knihy?

Ne, četl ji až ve chvíli, kdy ji ode mě dostal. Nejdřív si přečetl kapitolu o nás a potom to, jak jsem se otevřela v tématu mého genetického problému a mých zákrocích. Zajímalo ho, jak jsem to napsala, aby to lidé dobře pochopili, protože se o mě samozřejmě bojí a ví, jak jsem citlivá.

Tohle téma dost rezonuje dnešními médii. Jaké to pro vás bylo, vyjít s tím ven?

Měla jsem opravdu velký strach jít s tímto tématem ven. Bála jsem se, jak na to lidé zareagují. Naštěstí se ke mně dostávají jen pozitivní reakce. Navíc to pro mě už nebyla úplně čerstvá informace. Knihu jsem psala sedm let poté, co jsem se o genetické predispozici dozvěděla, zpracovala to a podstoupila potřebné zákroky. Toto téma ve mně dlouho rezonovalo a věděla jsem, že ho chci pustit mezi lidi, jen jsem si nebyla jistá, jakou formou. Přemýšlela jsem i nad rozhovorem, kde bych to otevřela. Nakonec jsem se rozhodla sdílet svůj příběh, protože jsem cítila, že by mohl někomu pomoci. Když jsem se dozvěděla o své genetické predispozici, okamžitě jsem si vzpomněla na Angelinu Jolie. Tehdy jsem ji vnímala jako hysterku a nerozuměla jsem, proč podstupuje tak radikální zákroky kvůli něčemu, co je jen riziko. Ale pak jsem si sama prošla genetickými testy a doktorka mi řekla, že mám šedesátiprocentní riziko rakoviny vaječníků - a právě na ni umřela moje máma. Viděla jsem, jak trpěla, a uvědomila jsem si, že nechci vystavit sebe ani svou dceru něčemu podobnému. Nechtěla jsem, aby Maruška musela projít tím, co já s mojí mámou. U rakoviny prsu to bylo ještě trochu jiné, protože v rodině nikoho s touto diagnózou nemám, ale mé riziko bylo mezi osmdesáti a devadesáti procenty. To už je číslo, které se nedá ignorovat. A právě proto jsem se rozhodla jednat.

Přemýšlíte o další knize?

Možná za dvacet let ještě vydám nějaké paměti. Myslím si, že knížka je velmi těžká disciplína, už spoustu let přemýšlím nad knihou s hudební tematikou, ale zatím jsem se k tomu neodhodlala. Třeba se to jednou podaří. Baví mě proces toho tvoření, to mám ráda.