S přijetím eura nespěchejte, radí profesor Lausannské univerzity

Česká národní banka si v intervencích vedla lépe než Švýcarská národní banka. Kurz může být efektivní hospodářskopolitický nástroj. "Koruna nemá důvod ke kolísání," říká Philippe Bacchetta, profesor Lausannské univerzity.

Česká národní banka jen před několika týdny zrušila uměle zafixovaný kurz koruny vůči euru. Trval tři a půl roku. Myslíte, že obstála?

Ano, už jen proto, že kurz koruny je stabilní. Přisuzuji to transparentní politice České národní banky. Všichni dopředu věděli, dokdy bude závazek dodržen, takže se na to mohli připravit.

Tvrdíte, že režimy fixních kurzů nikdy netrvají dlouho. Eurozóna je vlastně také takové území s fixním kurzem. Platí vaše přesvědčení i pro ni a rozpadne se v dohledné době?

Eurozóna není úplně stejný případ jako obvyklý systém fixních kurzů. Je to vlastně takový extrém, území se společnou měnou. V historii najdeme možná některé podobné systémy, ale eurozóna se liší v tom, že jde o silnější spojení než například éra zlatého standardu v devatenáctém století. Je to politický projekt, ze kterého se špatně odchází. Predikovat, zda se rozpadne, je proto velice těžké. Bude to primárně záviset na politické vůli, tedy na ochotě zemí řešit problémy eurozóny společně.

Často se hovoří o tom, že by bylo efektivnější eurozónu rozdělit na několik menších "eurozón". Jednu by tvořily například Německo, Francie a země Beneluxu, jinou země jižního křídla a třetí třeba země střední a východní Evropy. Je to podle vás rozumná alternativa?

Teoreticky se nabízí, že by něco takového bylo funkční, protože by společnou měnu používaly opravdu ty země, které si jsou podobné. V praxi si ale příliš nedovedu představit, že by se dalo rozumně něco takového zrealizovat. Musel byste koordinovat v tomto případě tři eurozóny a v rámci nich ještě koordinovat členské státy, to by bylo příliš komplikované. Podle mě se lepší řešení nabízí v tom, že se současná eurozóna nebude rozšiřovat příliš rychle. Čím více zemí se k ní připojí, tím více musíte myslet i na fiskální politiku a podobně.

Doporučil byste tedy Čechům v tuto chvíli se vstupem do eurozóny počkat?

Ano, jednoznačně. Podle mého byste si měli vzít ponaučení ze zemí jako Španělsko nebo Portugalsko. V jejich případě vidíme, kam může vést příliš rychlé přijetí společné měny. Ukvapený vstup do eurozóny může za část problémů, kterým zmíněné státy čelily.

Přijel jste do Prahy debatovat o měnovém kurzu jako nástroji měnové politiky. Měly by podle vás centrální banky na devizových trzích zasahovat, nebo nechat kurz napospas silám nabídky a poptávky?

Na to rozhodně neexistuje jednoznačná odpověď. Nemůžeme říct, že fixní kurzy jsou univerzálně vhodné nebo že flexibilní nevhodné. Použití konkrétního kurzového režimu záleží na mnoha okolnostech.

Co považujete za klíčové faktory pro rozhodnutí o použití toho či onoho kurzu?

Určitě je to velikost ekonomiky, její otevřenost, vzájemné obchodní vztahy se zahraničními zeměmi a zejména pak politický kontext. Přirovnávám to k závodu formule 1. Představte si, že nebe je na začátku oblačné, nevíte, jestli bude sucho, nebo začne pršet. Tudíž ani nevíte, jestli je vhodnější použít pneumatiky na suchou, nebo mokrou silnici. V úvahu přitom berete předpověď počasí, schopnosti vozu, dovednosti jeho pilota a také to, jakou máte pro závod strategii. Jenže vyměnit pneumatiky během závodu je snazší než náhle změnit kurzový režim.

Poměrně čerstvou zkušenost se zavedením fixního kurzu má nejen Česká republika, ale i Švýcarsko. Vidíte v konání centrálních bankéřů obou zemí nějaké rozdíly?

Naše centrální banka zavedla kurzový závazek z jednoho jednoduchého důvodu. Švýcarský frank začal krátce po propuknutí finanční a ekonomické krize prudce posilovat. Od počátku roku 2008 až do července 2011 to bylo skoro o třetinu. Cílem Švýcarské národní banky bylo tomuto trendu zabránit, a proto v září 2011 frank oslabila a držela kurz na úrovni 1,2 franku za euro. V případě České republiky šlo o něco jiného. Česká národní banka oslabila korunu z důvodu deflační hrozby a také kvůli tomu, aby pomohla oživit hospodářský růst.

Domníváte se, že švýcarské intervence proti franku byly nutné?

To si úplně nemyslím, i když chápu tu motivaci. Vždycky se ptáte, zda má takové opatření smysl, zda za to stojí. Samozřejmě s ohledem na to, co bylo cílem opatření centrální banky, bych mohl říci, že fungovalo dobře. Na druhé straně, když se dnes podíváte na kurz franku vůči euru, zjistíte, že jsme vlastně tam, kde jsme byli před zavedením intervencí v roce 2011.

U nás byly intervence České národní banky po celou dobu předmětem vášnivých debat. Lidé měli pocit, že jim centrální bankéři znehodnotili úspory a snížili jejich příjmy. Jak byl podobný krok vnímán veřejností ve Švýcarsku?

Řekl bych, že zpočátku švýcarská veřejnost zavedení kurzového závazku kvitovala a podporovala. Frank skutečně posiloval příliš prudce a už reálně hrozilo, že se to na švýcarských exportech, a tedy na celé ekonomice projeví negativně. Lidé viděli, že centrální banka situaci řeší, a byli s tím v zásadě spokojeni. Co je ale poněkud naštvalo, byl proces, jakým národní banka období zafixování kurzu ukončila. To přišlo prakticky ze dne na den, nedala dopředu nic vědět a lidé byli tímto krokem překvapeni.

Švýcarská národní banka tedy zafixování franku ani takzvaný exit nijak nekomunikovala?

Ne, vůbec, naše centrální banka nedávala vůbec dopředu vědět, jak dlouho chce frank fixovat. Proto byli lidé tak rozčilení, když kurz pustila. Byl to šok. V tom byl další velký rozdíl oproti tomu, jak kurzový závazek prováděla vaše centrální banka.

Jak si vysvětlujete, že během kurzového závazku příliv zahraničního kapitálu do švýcarské i české ekonomiky zesílil? Byla to spekulace na to, že jak frank, tak koruna po ukončení závazku posílí, nebo tam vidíte i jiné příčiny?

Zde je zapotřebí období kurzového závazku rozdělit. Bezprostředně po jeho zavedení příliv kapitálu do Švýcarska ustal, dokonce došlo k malému odlivu. Investorům došlo, že centrální banka může frank klidně znehodnotit ještě více a že není důvod do něj investovat. Pokud se nepletu, v České republice nastalo něco podobného. Příliv kapitálu přišel až v době, kdy trh cítil, že by oslabování franku mohlo skončit. U vás to měli investoři snazší, protože Česká národní banka dávala dopředu vědět, dokdy bude kurz koruny stoprocentně držet. A samozřejmě tam hrály roli i další faktory, zejména důvěra v ekonomiku jako celek.

Když byl fixní kurz švýcarského franku zrušen, začal velmi silně kolísat. Naproti tomu u nás jsme nic takového s korunou zatím nezažili. Čím to podle vás je?

Jak už jsem řekl, transparentně prováděnou politikou České národní banky. Naše centrální banka nic dopředu nedeklarovala, proti franku přestala intervenovat překvapivě, a trh se tím pádem rozkolísal. Další věc je, že frank podléhá většímu mezinárodnímu tlaku, je více používán jako obchodní a rezervní měna, což jeho kurz vystavuje určitému riziku kolísání.

Devizové rezervy se u nás během závazku prakticky zdvojnásobily. Očekával byste tedy, že koruna ještě nějaké turbulence zažije?

To je velmi těžké předpovídat. Samozřejmě že se pohybujeme na trhu, kde vše závisí na poptávce a nabídce. Pokud by se investoři rozhodli, že korunu začnou prodávat, je jasné, že by oslabila. Ale aby k něčemu takovému došlo, museli by mít investoři důvod se z České republiky ve větším měřítku stahovat.

Philippe Bacchetta (57) Švýcarský profesor makroekonomie na Lausannské univerzitě, doktorát získal na Harvardově univerzitě. Má na kontě stáže coby hostující profesor v Londýně, Paříži nebo Barceloně. Spolupracoval s Mezinárodním měnovým fondem a také jako poradce několika centrálních bank. Ve svém výzkumu se zaměřuje na mezinárodní ekonomii. Spolupracuje rovněž s think-tankem IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR, kde přednášel o měnových kurzech.

Čtěte dále

další zprávy