Ettore Bugatti: příběh o tvrdohlavém patronovi

21.08. 14:53 | Autor: - vit -

Jeden z nejslavnějších Bugattiho modelů Type 41 Royale.

Jsou jména, která putují historií, aniž by se na ně zapomínalo. Jako třeba Ettore Bugatti, který byl geniálním automobilovým konstruktérem, ale také miloval koně a tvrdohlavě prosazoval svoje názory. Od jeho úmrtí uplynulo 21. srpna sedmdesát let.

Ettore Bugatti v dobách největší slávy. Ettore Arco Isidoro Bugatti se totiž narodil v zámožné milánské rodině v září roku 1881. Bylo mu šestnáct, když nastoupil do učení k výrobci bicyklů Prinetti & Stucchi. Továrna však neprodukovala pouze jízdní kola, ale také tříkolku poháněnou jednoválcovým motorem. Což na jednu stranu mladíkovi Ettoremu učarovalo, na druhou nestačilo. A tak přidal ještě jeden motor a pustil se do závodění. Vyhrával místní rychlostní souboje, jenomže to nebyl konec, ale naopak začátek cesty. Ve sklepní dílně otcovského domu se pustil do stavby svého automobilu, a dal tak základ pozdějšímu modelu T2. Na prototyp byl patřičně hrdý, prezentoval ho na Milánské výstavě v roce 1901 a získal s ním zlatou medaili.

Vývoj ovšem stojí peníze, hodně peněz. Ettore chtěl pokračovat dál a myslel především na závodní stroje, jenomže kde na to vzít. A tak přijal nabídku barona de Dietricha, který potřeboval pro svou firmu v Niederbronnu konstruktéra. Bugatti tak staví v Alsasku automobily se čtyřválcovými motory, jejichž výkon přenáší na zadní kola čtyřstupňová převodovka. Ettore s nimi samozřejmě nastupuje v závodech, což však s trochou nelibosti nese zaměstnavatel. A tak Ettore Bugatti v roce 1904 odchází...

Konečně samostatný

Záhy nastoupil ke štrasburské společnosti Mathis, ale když se po dvou letech ozvali z továrny Deutz, neváhal a přesunul se do Kolína nad Rýnem. Pro nového zaměstnavatele vyvinul dva modely, z nichž jeden, Model 10, se zachoval dodnes a je důkazem Bugattiho invence. Ve sklepě svého domku ovšem po nocích pracuje na konstrukci lehkých podvozků. A přemýšlí, jak dál, nejvíce ho láká postavit se na vlastní nohy, být nezávislý.

Nejspíš se tak stalo v roce 1909, kdy se při závodě z Berlína přes Vratislav, Budapešť a Vídeň s cílem v Mnichově potkal Bugatti s Alfredem Hiellem, s jehož finanční pomocí a pod záštitou prince Hohenlohe-Schillingsfürsta se osamostatnil a jako sídlo své firmy zvolil Molsheim, městečko se dvěma tisícovkami obyvatel. Dluh splácel svými vozy, princ Hohenlohe přihlásil první bugatku v Rakousku-Uhersku 14. prosince 1910 v Praze, Hielle převzal hned několik vozů, které prodával prostřednictvím dealerství v Krásné Lípě, kde se zákazníkům nabízely i vozy Laurin & Klement.

Bugattimu bylo jasné, že uživit sebe, rodinu i zaměstnance nelze sportovními stroji, ale sériovou produkcí. Na to zatím neměl výrobní kapacitu, proto v roce 1911 prodal značce Peugeot vozidlo své konstrukce, které dostalo název Bébé a francouzskou firmu proslavilo. Do roku 1916 ho vlastnilo několik tisíc se spolehlivostí stroje spokojených majitelů.

V Molsheimu se vyráběly vozy s dvouventilovou technikou na válec, později přidal další dva ventily, převodovky měly čtyři i pět rychlostních stupňů. Začátky nebyly jednoduché, ale prameny udávají, že během pěti let vyrobila dílna několik stovek automobilů. Pikantní podrobností je, že nejstarší dochovaná bugatka z roku 1910 je v pražském Národním technickém muzeu. Od prvního majitele, jímž byl alsaský okresní prezident, se přesunula do Ústí nad Labem, odkud ji muzeum po druhé světové válce získalo skoro zadarmo. Přeprava do Prahy prý stála víc než samotný automobil, který v současnosti patří k vysoce ceněným exponátům.

Nejlepší na světě

Ale to jsme trochu předběhli čas. Evropa byla na pokraji prvního válečného konfliktu, což zasáhlo mnohé, nikoliv však Bugattiho vášeň pro závody. I když... Tři nové motory typu 13 se šestnácti ventily, jejichž nasazení válka překazila, nechal zakopat pod podlahu dílny, aby se nedostaly do nepovolaných rukou.

Dodnes velice ceněný model 57 SC Atlantic. Válečné roky skončily, uschované motory se opět dostaly na denní světlo a Ettore je zabudoval do závodních strojů, s nimiž triumfoval v Le Mans v roce 1920. Konkurence na něj nestačila ani o rok později při Voiturette GP v Brescii, kde jeho tým pěti vozů obsadil první čtyři místa. Začal tak nejslavnější desetiletí svých vozů, neboť z bugatek se postupně staly nejúspěšnější závodní stroje nejen starého kontinentu, ale na celém světě.

Za zmínku stojí T 35 z roku 1924. Nechyběla mu elegance, vůz pohánělo 100 koní a dosahoval maximální rychlosti 175 km/h, mimořádné jízdní vlastnosti mu dovolovala pohotovostní hmotnost 650 kg. Postupně rostl zdvihový objem původně dvoulitrového motoru, přidal se i kompresor, ač Patron, jak mu po straně říkali dělníci, přirovnával přeplňování pohonné jednotky k dopování závodních koní, jejichž byl nadšeným obdivovatelem.

Jeho plusem bylo, že dokázal ve velké míře propojit sportovní auta s komerčními. Poznatky a technické nápady, které mu vyhrávaly závody, uměl zabudovat do vozů, jež prodával. Například movití čeští manželé Junkovi od něho získali automobily, které jim pak pomohly uspět na závodních tratích.

Zkušený konstruktér stále pracoval na vylepšování motorů a pouštěl se i do neobvyklých projektů. Například postavil třináctilitrový luxusní model Royale, svého času nejdražší produkční automobil světa. Narodilo se šest exemplářů, jenomže polovina z nich zůstala v Bugattiho rodině, neboť tři zákazníci v krizových letech zrušili objednávku. Zajímavější na celé záležitosti je něco jiného. Ettore se pokusil vylepšit stav zastaralých francouzských železnic, pohonné agregáty z Royalu tedy využil k pohonu rychlovlaku. Celkem v letech 1933 až 1939 vyjelo sedm souprav se značkou Bugatti, které jezdily rychlostí 160 km/h, a zaznamenáno je, že jedna z nich dosáhla rekordu 196 km/h.

Rodinná tragédie

Jaký vlastně byl Ettore Bugatti? Vychoval čtyři děti, ovšem ani jeho rodině se nevyhnulo neštěstí. Syn Jean, který měl pokračovat v otcových šlépějích, zkonstruoval typ 57. Jenomže při jeho testování v třiceti letech tragicky v roce 1939 zahynul, když se na silnici vyhýbal opilci. Patron se pak odstěhoval do Paříže, stejně se více cítil Francouzem než Italem.

Měl rád psy a miloval koně, kterým zřídil stáje přímo v areálu továrny. Ostatně trval na tom, aby přední masky modelů připomínaly podkovu. Za své zaměstnance platil sociální pojištění, ale požadoval od nich loajalitu a poslušnost. Znal je jmény, dělil se s nimi o jejich rodinné starosti, dohlížel na to, aby v továrně bylo stále čisté pracovní prostředí. Prý ji každodenně objížděl na kole nebo ve svém elektromobilu.

Pocta zakladateli značky - model Veyron Grand Sport Vitesse "Ettore Bugatti". Byl ale také tvrdohlavý. Nepřítelem mu bylo třeba logaritmické pravítko, svoje nápady a výpočty měl na ušmudlaném svazku papírků staženém gumičkou. Nerad upouštěl od svých myšlenek, což se týkalo třeba nesnímatelných hlav válců. Ty občas potřebovaly dekarbonizovat, v takové případě musel ale majitel bugatky do továrny, kde čekal na opravu. Patron dbal na image, a tak ho ubytoval zdarma ve svém hotelu. Sice prodělával, ale udržel si dobrou pověst. Někdy však neudržel nervy na uzdě. Jako v případě, když si mu jeden ze zákazníků stěžoval, že jeho T 35 v zimě startuje s obtížemi. Ettore mu odpověděl: "Pane, pokud si můžete dovolit T 35, tak si jistě můžete dovolit i vytápěnou garáž!"

Bugatti poznal, že nástup fašismu nevede k ničemu dobrému, odmítl i nabídku italského vládce Mussoliniho, aby se vrátil do rodné země, v roce 1940 pak byl donucen prodat svoji továrnu německému podnikateli Hansovi Trippelemu za 150 milionů franků. Ve válečných letech pobýval v Paříži a Bordeaux, připravoval nové typy vozů, které měly dobývat mírový trh. A i když byla po válce společnost Bugattimu vrácena, všechny plány zůstaly jen v poznámkách. 21. srpna 1947 Ettore Bugatti umřel na zápal plic v pařížské vojenské nemocnici a pohřben byl v rodinné hrobce nedaleko Molsheimu.

Automobilku převzal jeho syn Roland, brzy ji ale prodal kvůli finančním potížím španělskému výrobci leteckých součástek Hispano-Suiza, ještě několikrát změnila majitele, v současnosti patří do koncernu Volkswagen, který oprášil slávu značky a také vzdal hold jejímu zakladateli speciální edicí Bugatti Veyron Grand Sport Vitesse "Ettore Bugatti", která vycházela z historického modelu z roku 1932 Bugatti Type 41 Royale. Zasloužená pocta...

Foto: archiv

Autor: - vit -