Trabant 601 kontra Mini

02.02. 08:00 | Autor: Tomáš Pohanka

Druhé pokračování seriálu přivádí na scénu Trabant 601 a Mini. Obě tato auta způsobila převrat. A obě dosáhla postupem času kultovního statusu. Obě si vzala za základ lehkou karoserii a pohon přední nápravy a vyráběla se od konce padesátých let. Jenže zatímco Trabant postavil východní Německo na čtyři kola (a pomohl i v Československu), na Západě byli dál.

Porovnání dobových testů napoví hodně. U trabantu si v šedesátých letech redaktoři pochvalovali, že do něj nezatéká a pro majitele jednostopých vozidel představuje nezanedbatelný pokrok. Dílo Aleca Issigonise v Británii chválili jako pohodlné malé rodinné auto s výbornými jízdními vlastnostmi, které nastavuje nová měřítka.

Trabant 601 měl v osmdesátých letech jiné nárazníky i kliky. Trabant 601 se dostal do sériové výroby v roce 1964 coby modernizovaná předchozí šestistovka (model 500 či P50 vznikal od roku 1958). Oblé díly novátorské duroplastové karoserie se totiž místy nenávratně vlnily a navzdory jejich snadné výměně byla žádoucí větší hranatost.

Mini si naproti tomu od své premiéry v roce 1959 vystačilo se zaoblenými plechy, přičemž s hmotností 606 kilogramů přesto dokázalo být o čtvrt metráku lehčí než trabant. V rámci molochu British Motor Corporation vznikalo nejdřív jako Morris Mini Minor či Austin, až si vydobylo vlastní značku.

Mini se do roku 2000 vyrobilo téměř 5,4 milionu exemplářů. Přeskočme do poloviny osmdesátých let a najdeme oba hrdiny v rozdílných pozicích. Trabantu se sice konečně podařilo přesáhnout maximální rychlost 100 kilometrů v hodině, největší inovace se však omezily na jiné kliky dveří, elektronické zapalování či dvanáctivoltovou elektroinstalaci.

Dvoutaktový dvouválec zůstal v podstatě beze změn. Sice nadále dovoluje skvěle snadnou údržbu, nicméně výkon od roku narostl z osmnácti koní pouze na šestadvacet. Jeho spotřeba kolem osmi litrů benzinu smíchaného s olejem není z nejmenších a na silnicích zapáchá. Na zadních sedačkách je zoufale málo místa, o pohodlí se s tvrdým podvozkem a hlukem uvnitř nedá hovořit a duroplastová karoserie poskytuje posádce při nehodách minimální ochranu.

Strohá kabina Mini nabízela na svou dobu spousty prostoru. Mini bylo oproti východoněmeckému stroji už od počátku vyspělým strojem. Čtyřválec o objemu 848 kubických centimetrů a výkonu 37 koní dodával autu dostatečnou živost i příznivou spotřebu do sedmi litrů. Kola umístěná v rozích karoserie dopřávala řidiči skvělou ovladatelnost stejně jako přesné řízení. Nízká míra hluku a pohodlné odpružení zpříjemňovaly dlouhé cesty.

Interiér trabantů vynikal jednoduchostí, pohodlím nikoli. Auto se ale především neustále vyvíjelo, takže se do něj postupně dostal litrový motor a třináctistovka. Počátkem osmdesátých let však i Mini v konkurenci nových fiest či volkswagenů polo ztrácí na prodejích. A díky speciálním omezeným sériím se čím dál víc stává módním autem. Trabant nakonec přežilo o devět let, když poslední červené Mini Cooper Sport vzniklo v říjnu roku 2000.

Stačí se dnes posadit do obou aut, abyste diagnostikovali zásadní rozdíl. Zatímco řízení Trabantu přivane duch šedesátých let, Mini dokáže, pokud jde o jízdní vlastnosti, potrápit leckteré současné modely.

Mini oslavilo čtyřicet let ve výrobě v roce 1999 speciální edicí. Jenže i když Trabant působí zaostale, těžko na něj nevzpomínat přinejmenším s úctou. S cenovkou začínající v osmdesátých letech přibližně na 35 tisících korun československých byl nejlevnějším tuzemským novým autem. S karoserií kombi se v něm daly převážet spousty haraburdí, aniž byste se báli o čalounění, a opravit ho dokázal téměř kdokoli.

Trabant se v ČSSR prodával až do poloviny osmdesátých let. A že v něm bylo ideální jezdit šedesátkou a i tak měl s protivětrem problémy? Popravdě řečeno, ani se soudruhy jsme si moc zábavy neužili, tak proč ji hledat právě na silnici. Alespoň nadále zůstává ceněným sběratelským kouskem, což se jen tak o nějakém socialistickém autě říct nedá.