Po šesti dekádách, je z trabantu legenda na čtyřech kolech, která se může co do proslulosti směle rovnat minivozům Citroën 2CV, Volkswagen Brouk nebo Fiat 500. Během běžné kariéry si přitom trabanty s označením 500, 600 i 601 vysloužily od ostatních motoristů spíše posměch, což dokládají i přezdívky "splašené trsátko" nebo "bakeliťák".

Automobil, který měl motorizovat Německou demokratickou republiku, nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ve Zwickau (používá se i český název Cvikov), které leží pouhých 40 kilometrů od českých hranic, se už před druhou světovou válkou vyráběly luxusní automobily Horch a Audi. Lidovědemokratická země ale spíš než limuzíny potřebovala jednoduchý a levný vůz. Začátkem 50. let proto vedení NDR rozhodlo o vývoji malého automobilu, u něhož by plechové díly karoserie nahradil jiný materiál.

Prvním dílem, pro který byl duroplast použit, byla v roce 1952 kapota vozu IFA F 8. Nový materiál se ale nehodil pro složitější tvary, a tak vznikl typ P 70, předchůdce trabantu, kterého v letech 1955 až 1959 vzniklo 36 tisíc kusů - část skončila i v Československu. Po představení Trabantu P 50 (později přejmenovaného na typ 500) ale trvalo ještě tři čtvrtě roku, než se podařilo rozběhnout běžnou výrobu. První sériové vozy sjely z výrobního pásu až v červenci 1958.

"Pětistovek", jejichž usměvavou přední část poznali motoristé i za hranicemi NDR, vzniklo za čtyři roky téměř 130 tisíc kusů. Poté přišel model 600, který se od předchůdce lišil hlavně větším objemem dvoutaktního motoru. V roce 1964 pak představili cvikovští inženýři vůz, který s drobnými změnami vyjížděl z bran továrny dalších 27 let - Trabant 601. Automobil, na který čekali východní Němci často dlouhá léta, se stal nejznámějším modelem, vyrobili jich přes 2,8 milionu kusů.

V roce 1988 se sice pokusili beznadějně zastaralé vozidlo vylepšit instalací čtyřtaktního motoru, původem z Volkswagenu Polo. Po pádu berlínské zdi ale ani modernizace trabanty nezachránila - východní Němci se jich hromadně zbavovali a místo vylepšeného "bakeliťáku" si kupovali dlouho nedostupná západní auta.

Čtyřtaktních trabantů do konce výroby 30. dubna 1991 vzniklo 38 865, jen o něco více než procento z téměř 3,1 milionu trabantů, jež celkem opustily výrobní linky. Zajímavý osud měla jedna z posledních dodávek trabantů do Polska. V roce 1990 už o ně nebyl zájem a auta zamířila do Turecka, kde čtyři roky čekala na vyřízení dovozního povolení.

Dovozní povolení ale nepřišlo a 444 trabantů zamířilo zpátky do Německa, kde byly v roce 1995 prodány jako unikátní série "444" po 19 444 markách (360 tisíc korun) za kus. V té době totiž už pomalu propukala "trabantománie": dříve posmívané vozítko, přezdívané i "splašené trsátko", se pomalu stávalo předmětem sběratelského zájmu.

Lidé si je pořizují nejen jako symbol na NDR, ale také jako vzpomínku na éru jednoduchých a spolehlivých aut. Na snímku zpěvák Karel Gott.

Zájem o trabanty se nevyhnul ani Česku, kde funguje několik klubů a pořádají se srazy majitelů a příznivců; řada lidí si svého "trabiho" vylepšila. Na snímku nová verze trabantu z roku 2009.

Velké proslulosti dosáhl díky svým žlutým trabantům cestovatel Daň Přibáň, který s nimi sjezdil skoro celý svět.