Snídaně šampionů: černá díra spořádala rudého obra

06.05. 17:55 | Autor: - von -

Počítačová simulace ukazuje plyn strhávaný z hvězdy k černé díře.

Galaxie vzdálená od nás 2,7 miliardy světelných let se prudce rozzářila. V ultrafialové části spektra se její jas zvýšil dokonce 350krát. Podobný jev bývá obvykle spojen s výbuchem supernovy, tentokrát však zjasnění probíhalo pomaleji a astronomové nabídli jiné vysvětlení: supermasivní černá díra ve středu galaxie pohltila hvězdu, která se připletla příliš blízko.

Jev, který na měsíc a půl zastínil svit všech ostatních hvězd v oné galaxii, astronomům umožnil dozvědět se i na takovou dálku o charakteru jak pohlcené hvězdy, tak černé díry. Využili k tomu informace o dynamice pozorovaného jevu, a především analýzu spektrálního složení záření, které pohlcovaná hvězda vydávala. Tým pod vedením Suvi Gezariové z Johns Hopkins University své závěry zveřejnil v časopise Nature.

Zdá se, že černá díra má hmotnost asi jako tři miliony Sluncí. Počítačová simulace odhalila, že asi polovinu hvězdy "spolkla", zbytek hmoty odmrštila vysokou rychlostí do okolního vesmíru.

Počítačová simulace zániku rudého obra gravitačním působením černé díry, jejíž pozici označuje modrý bod.

Snímky v ultrafialové (nahoře) a ve viditelné části spektra (dole). Vlevo galaxie v klidných časech, vpravo během pozorovaného jevu. Hvězda už byla tak jako tak na konci své kariéry. Většina vodíku v ní se už termonukleárními reakcemi přeměnila na helium, hvězda zvětšila svůj objem a získala charakter rudého obra.

Když se její eliptická oběžná dráha kolem středu galaxie ve svém nejbližším bodě dostala k černé díře na vzdálenost odpovídající zhruba vzdálenosti Pluta od Slunce, černá díra z ní strhla vodíkový plášť a obnažila heliové jádro.

A jakmile se hvězda přiblížila na vzdálenost, která od Slunce dělí planetu Merkur, silná gravitace, působící na přivrácené straně hvězdy silněji než na odvrácené polovině, ji roztrhala. Podobný jev se astronomům podařilo v celém jeho průběhu zaznamenat vůbec poprvé.

Foto: NASA, S. Gezari (The Johns Hopkins University), A. Rest (Space Telescope Science Institute) & R. Chornock (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics)

Autor: - von -