Bez šestého smyslu. Ztrácejí lidé vlivem GPS orientaci?

30.05. 05:45 | Autor: Marek Táborský

Většina živočichů má v těle gen, který jim umožňuje vnímat magnetické pole a orientovat se v prostoru. Na rozdíl od zvířat ho člověk moc využívat neumí. A čím jsou technologie vyspělejší, tím méně se o to musíme snažit. Bez navigace GPS si už leckdo netroufne ani projet svým městem. Co taková pohodlnost provádí s naším mozkem? A co se stane, když se najednou musíme spolehnout jen na "vnitřní kompas"?

Pokud lidé používají pravidelně GPS navigaci, vůbec netrénují strategie, jak se vyznat v cizím prostředí. Když se o to ovšem snaží sami, část jejich mozku - hipokampus - se tréninkem zvětšuje a zde přítomné místové buňky se aktivují," popisuje zákonitosti probíhající v mozku člověka Kamil Vlček, experimentální neurobiolog z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR.

Nepodceňujte ženy

Kdo umí lépe navigovat na trase, jíž už projel? Kdo lépe najde cestu z místa, kde už jednou byl? Experti z Mezinárodní autonomní univerzity v Mexiku dokázali, že... ženy. Mužské a ženské navigační schopnosti se vyvinuly před stovkami tisíc let podle toho, jaké funkce ve společnosti obě pohlaví vykonávala. Muži byli lovci, ženy sběračky. Muži si při lovu vytvářeli mentální mapu a svou pozici na ní. Ženy žádnou takovou mapu nemají, ale pamatují si orientační body... "Ty objevy dokazují, že ženy si dodnes lépe a pohotověji osvojují vyhledávací strategie, které využívají v životním stylu sběraček," řekl autor oné mexické studie Luis Pacheco-Cobos.

Tento fakt ve studii definovala Eleanor Maguirová z Londýnské univerzity - šlo o taxikáře. "Čím déle vykonávali svou profesi, tím větší hipokampus měli. U běžných lidí tomu tak nebylo," popisuje vědec výzkum irské neuroložky. Zmíněný princip funguje i opačně.

"Používáme-li orientační smysl málo, schopnost vyznat se v terénu pomalu ztrácíme. A to i tím, že se na ni přestáváme spoléhat," míní psycholog Jan Kulhánek z centra Psychoterapie Anděl. Není to však pouze kvůli bezbřehé důvěře v moderní technologie. Svou roli hraje komplexní způsob života a prostředí, v němž trvale fungujeme. "Je hodně strukturované: všude máme různé návěsti, cedule, šipky, popisy... Protože jsou nejen ve městě, ale i v přírodě, už ani tam nepotřebujeme zapojovat instinktivní schopnost," uvádí Kulhánek.
Tudíž i při cestování za pomoci navigačních systémů má mozek de facto volno.

Metla lidstva GPS

Éra volně dostupných GPS navigací v mobilu svět zasáhla naplno před pěti lety. Není to dlouho, ale takové výlety si bez ní už mnohý neumí představit. Staromilce studující na pařezu vrstevnice v mapě vystřídali lidé s očima zabodnutýma do displeje. Moderní technologie sice zaručí, že pěší turista neskončí smutným pohledem na zavřenou bránu hradu, dehydrovaný u již neexistující hospody a tak dále, ale... Nedej bože, aby zmizel signál nebo se vyčerpala baterie mobilu.

Experimentální neurobiologKamil Vlček. V těch okamžicích je dobré zavzpomínat alespoň na tábornická pravidla a rady. A propos, ty je prozřetelné se učit v mládí, kdy je mozek podobným informacím přístupnější. On totiž věk hraje svou roli i v orientačním umu... Schopnost zpracovat nové informace i v tomto oboru klesá většinou po čtyřicátém roce života.

Třeba u šedesátníků jsou orientační dovednosti přirozeně utlumenější než u mladších lidí. "Čím je člověk starší, tím pomaleji se učí nové věci a hůře se jim i přizpůsobuje. Na druhou stranu tento handicap dlouho kompenzuje praktickými zkušenostmi. Každopádně ve zmíněné orientaci jsme již méně akční a rychlí," konstatuje Kulhánek.

Ztrácející se Eskymáci

Vliv moderních technologií je nejvíce patrný u národů a skupin, které ještě donedávna žily v harmonickém souladu s přírodou. Od domorodců v Polynésii přes africké Křováky, Aborigince v Austrálii až po Inuity z polárních oblastí.

"Někteří se ještě umějí orientovat pomocí větru či souhvězdí na obloze," připomíná vědec Kamil Vlček. "Také jim pomáhá chování zvěře a postavení slunce," přidává jeho kolega, vědecký pracovník Jan Svoboda. Jenže navigace už dorazily i k nim - za polární kruh. "Když mladým Eskymákům přestane GPS fungovat kvůli silnému mrazu, mají i oni problém. Škoda, že tyto novinky pomalu vytlačují tradice, dovednosti a zkušenosti, které lidé museli získávat i po několik generací," lituje Jan Svoboda. Nemusí však být až tak zle.

Třeba psychologové by nehovořili o tom, že orientaci ztrácíme zcela, jen se nám prostě zhoršuje a my ji vlastně necháváme "u ledu". "Pokud si běžný dospělý člověk nebude deset let připomínat cizí jazyk, posléze také shledá, že jeho schopnost hovořit v něm je výrazně zhoršena. Což neznamená, že se do něj jeho aktivním užíváním nemůže opět vrátit," připomíná pražský psycholog Dalibor Špok.

Podobný vliv na matematické schopnosti člověka má i příliš časté používání kalkulačky. Kdo si ji bere i na nejjednodušší příklady, brzy z paměti "vytěsní", i kolik je sedm krát osm. Zkrátka: čím více si lidé usnadňují život různou technikou, tím více jim zakrňují vrozené instinkty a nabyté dovednosti.

A neptej se místních!

Nevědomky opouštíme i kdysi velmi užívanou a dobře fungující orientační pomůcku: ptát se na cestu kolemjdoucích a místních.

"Dnešní mladá generace je zvyklá si poradit jen pomocí mobilu. Dochází u ní k jisté sociální izolaci vůči neznámému okolí. Mladé už vůbec nenapadne se běžně zeptat cizích," konstatuje magistr Vlček. "Ale má to jistou výhodu v tom, že se více spoléháme na sebe - přesněji řečeno na onu svou techniku. Pokud ta chybí, jsme bezradnější než předchozí generace," dodává psycholog Kulhánek.

Dobrodružství i s GPS

Buzolu a mapy vystřídal mobil a GPS. Děti se s novými technologiemi sžívají rychleji než rodiče. "Orientačních schopností jsme se vzdali sami. Za to žádný přístroj nemůže," říká Petr Fiala, pardubický vedoucí skautů a pedagog.

Zhoršily se dětem orientační schopnosti?

Budeme-li se bavit o orientaci ve smyslu "nezabloudit" v ohraničeném herním prostoru, tak rozdíl nevidím. Markantnější je to v případě, kdy mají najít sever, popsat pozici či vybrat správnou trasu k cíli. Když dám malému klučinovi mapu, aby mi ukázal, kde jsme, a vyvedl nás z lesa, bude na to koukat jak právě vyoraná myš...

Kde je chyba?

Dříve se práce s mapou učila ve škole, potkali se s ní všichni. Mapu měl po ruce každý výletník či turista. A dneska? Spousta lidí nekouká kolem sebe. A když, tak do displeje. Nechci tím říct, že to je špatně.

Spoléháme na moderní technologie?

Chceme mnoho věcí rychle a nehodláme jim věnovat čas. Přístroj nám vše zpřesní, zrychlí, ulehčí - jen na nás závisí, zda ho budeme používat jako kontrolní, hlavní, nebo jediný mechanismus. Děti napodobují chování rodičů. Většina dospělých na dotaz "Kde jsme?" vytáhne mobil s navigací. Nepotřebují číst cedule, sledovat krajinu a porovnávat ji s mapou. Nelze se divit, že děti to kopírují. Sami si přiznejme: Kdo z nás řidičů má v autě ještě papírový autoatlas?

Je těžké děti přesvědčit k "zastaralým" metodám?

Se skauty na výpravách a táboře, kde nemáme zdroj elektrické energie, je toto vysvětlování a následná volba o něco jednodušší. I děti vědí, že handicapem navigace v mobilu je jeho baterie. Okamžitý přehled o širším okolí je výhodou mapy. Přirozená zvědavost je naučí najít odpovědi na otázky, jak daleko je do cíle.

Zakazujete mobily s navigací?

Bojovat proti nim nemá smysl... Ve skautu máme prostor na báječné "učení se děláním". Orientaci trénujeme v přírodě s různými pomůckami a podle situace si vybíráme optimální způsob. Mimo mapy a buzoly používáme chytré telefony s mapami a GPSky, včetně těch bez mapových podkladů. A věřte, že i s tou se dá zažít spousta překvapení a dobrodružství.

Techničtí vývojáři nedávno přišli s "okleštěnou" navigací pro užití v automobilu. Řidiče naváděla pouze hlasově, jinak se musel soustředit na okolní prostředí. O tuhle "vychytávku" nebyl valný zájem. "Při sledování GPS přitom vidíte pouze, kdy a kam odbočit.

Toto se navíc podepisuje na omezené znalosti prostředí, kudy člověk jede. De facto si vůbec v reálu neuvědomuje, kudy jel, kam se dostal... Ano, když GPS navede řidiče do určeného místa, on po jízdě vůbec netuší, jakou cestou se tam dostal," uvádí vědecký pracovník Kamil Vlček. Moderní navigace paradoxně mohou člověku pěkně zavařit!

"Přestáváme být obezřetní. Slepě důvěřujeme přístroji, bezmezně jej posloucháme. Kvůli tomu vzniká spousta nehod a úrazů - třeba když vedeni navigací vjedeme do protisměru či kvůli horšímu soustředění pod kola vlaku," přidává názor jeho kolega Jan Svoboda. Není ale vše černé.

Dříve a nyní: lovec a ajťák

Moderní člověk se často pouze přizpůsobuje prostředí. Zatímco ten minulý dříve dokázal v roli lovce stopovat zvěř dlouhé kilometry a pak se bezpečně vrátit domů, dnes se pro změnu učí neztratit v ulicích velkoměst, obřích obchodních centrech či podzemních bludištích metra a parkovišť. Vytváří si nové orientační body. Potravu už nehledá na pastvinách divokého dobytka, ale tradičně v suterénu nákupních domů.

"Celé vnímání prostoru je podmíněné prostředím. Třeba v kultuře, která nepoužívá pravoúhlých staveb, vnímají lidé pravý úhel méně výrazně než ti ze Západu, pro které je onen úhel základní. Totéž platí s vnímáním barev, zvuků a všech podstatných aspektů důležitých pro přežití či úspěšné bytí v dané kultuře," připomíná psycholog Dalibor Špok.

Ženy = bludičky?

Muži se s oblibou trefují do horšího orientačního smyslu něžného pohlaví. Vědečtí pracovníci ale v mnoha studiích dokázali, že jde zčásti o genderový předsudek.
"V průměru jsou na tom ženy jen o trochu hůře. Samozřejmě jsou velké individuální rozdíly: najdete ženy, které se výborně vyznají v mapách, i muže, kteří zabloudí cestou na záchod," konstatuje vědec Svoboda. Ale pozor! Ženy k tomu používají jiné strategie. "Lépe si pamatují, kdy a kam zahnout.

Muži se obecně lépe vyrovnávají s orientací pomocí mapy," připomíná. Může za to i struktura mozku. Zatímco muž více zapojuje již zmíněný hipokampus, ženy spoléhají na jiné části mozkové kůry. Psycholog Dalibor Špok vidí i další, kulturní důvody: "V minulosti byli chlapci více podporováni ke hrám venku, rozmanitější byla i volba jejich povolání. Dívky naopak rodiče více vedli k domácím pracím, jejich povolání byla zaměřena spíše na práci uvnitř. To může vysvětlit některé rozdíly."

Předejít ztrácení hlavně dítek i starců se dá poměrně jednoduše. Tréninkem. Od prostého trávení času venku na výletech přes sofistikovanější kurzy - třeba s horskou službou - až po možnost stát se "profíkem v oboru". Dejme tomu orientačním běžcem.

"Nedávno jsme se potýkali s poklesem počtu dětí, které v orientačním běhu závodily a měly o něj zájem. V posledních letech se naše řady opět rozrůstají. Počty orientačních běžců se začínají blížit těm ze silných osmdesátých let," pochvaluje si Radek Novotný, bývalý reprezentant a nyní šéftrenér českého týmu orientačních běžců. "Na tratích pro úplně nejmenší, kteří se ještě lesem pohybují v doprovodu rodičů, bývá opět nával," říká optimisticky.

Na ptáky jsme krátký

Ač se dávným lidským orientačním schopnostem už nejspíš nikdy nepřiblížíme, není důvod k přehnané skepsi. Na pomyslném žebříčku srovnávajícím člověka s říší zvířat bychom byli podle vědeckých pracovníků přibližně v polovině.

Vědecký pracovník Jan Svoboda z Fyziologického ústavu Akademie věd ČR. "Ptáci i migrující savci jsou na tom mnohem lépe. Buřňáci přeletí nad mořem i 800 kilometrů, a přesto se vrátí zpět na stejné místo. Podobné schopnosti jsme v menší míře sice měli i my, ale ztratili jsme je - a teď je nepotřebujeme," říká Kamil Vlček. Průměrný Pražan by se v deštném pralese téměř stoprocentně ztratil, ovšem domorodec by na tom byl podobně jako orangutani. Vyznal by se.

"Když vše vezmeme do důsledků, vlastně jsme na všechno trochu vyzráli - dokázali jsme vytvořit přístroje, které nám řeknou, kde jsme a jak se dostat do cíle. Tak daleko se zvířata nikdy nedostanou," dodává Jan Svoboda z Fyziologického ústavu. Zbývá jediné - naučit se je používat s rozumem a racionálně, ale dál věřit vlastnímu úsudku.

Už mě (asi) neuvidíte!

Má zavázané oči a neví, kam jede. Redaktora INSTINKTU veze auto a později ho vedou kolegové na - pro něj - neznámé, opuštěné místo. Bez turistických značek, bez jasných cest a náznaků civilizace. Musí se odsud dostat bez pomoci GPS, mobilu a výdobytků.

Dokáže to?

Nasedám do auta, oči za spací maskou používanou v letadlech. Startujeme z pražského Braníku od hokejové haly Kobra. Kam mě vezou, netuším.

Na pospas osudu. Jsem v moci kolegů, což není příjemný pocit. Po paměti chvíli odhaduji, kde jsme... Klopená pravotočivá zatáčka za parkovištěm, pak slyším autobus. Jsme na hlavní... Teď bych to odhaloval na nájezd na Barrandovský most.

Chvíli jedeme rovně, pak mírná pravá... Že by Strakonická? Klidná jízda rovně. Odbočili doprava... tak, je mi líto, tady už to neznám. Tak se už jen nahýbám doprava, doleva... Jeli jsme něco přes hodinu. Asi. Pohodlná silnice skončila, najednou na zadním sedadle skáču. A zapadám do sedadla. Soudím, že jsme zabočili na polňačku a jedeme do kopce. Stop. Vystupuju do trávy. Fotograf mě vede. Je tu chladněji, slunce tolik nepálí. Přes jarní alergii poznávám vůni lesa. Jdu opatrně a pomalu - napřed je tu kamení, pak šlapu do měkkého, nejspíš do jehličí nebo mechu, sem tam to křupne. Kolega mě tahá houštinami. Větev mě švihne do ruky, slyším kukačku. "Počítej do 360, pak to sundej, mizím!" Slyším kroky, jak mě fotograf opouští. Tři sta padesát devět...

Zorientuj se hochu!

Stojím na nějakém kopečku v lese. Kolem jsou vysoké smrky, sem tam borovice. Slunce nade mnou. "Jdeme na to. Kdepak máme jih?" ptám se sám sebe, ale - odpovědi se nedočkávám. Ani z postavení slunce, ani z mechu na kmenech stromů ho ne a ne určit. Mech tu není a slunce nepomáhá. Nikde ani živáčka, natož náznaky turistických značek. Dívám se na zem, je tu skrumáž pofiderních cestiček, některé v dáli mizejí... Fajn, šel jsem do kopce, půjdu z kopce. Neúprosná logika. Nebo ne, půjdu ještě kus nahoru a rozhlédnu se... Jdu. Doufám, že rovně.

Cestička - možná to ani není cestička - mne zavedla k posedu! Výborně, kde je posed, tam budou zvířata, myslivci a... lezu nahoru. Tady už pěkně dlouho nikdo nebyl, žebřík se naklání, vidět je na malou mýtinu, za kterou je... další hustý les. Mám batoh s vodou a tatrankami, to na dva dny stačí, jen... v noci je docela frišno. Prostupuji dál houštinami, sem tam mi napovídá datel.

Tedy napovídá, že tu je. A hele, lišejník, ale ten je mi platný jako... nebo, že by ukazoval východ? Pokud ukazuje, pak díky němu vím, kde je Zakopané. Hned jsem klidnější. Mám stopu! Kousek odsud je strouha, kde možná za dešťů teče voda, a ta, jak známo míří do potoka, potok do řeky... Jdu podél ní. Prošlapanější cesta. Nebo ne? Jsem přece jen skaut! V návalu optimismu zapomínám držet kurz, ale přidám do kroku.
Vidím další posed! Ááá, tak to je ten samý. Tady nezavadím o zvířecí stopu (ani bobek), která by mířila k napajedlu.

Topografie v praxi

Druhý pokus - teď se nenechám zviklat cestičkami a jdu dál, podle mého amatérského odhadu na severozápad. Jak jsem na to přišel? Nějak podle hodinek a slunce. A mám pocit, že tam se slunce naklání a už tak nehřeje, zato lýtka se díky kopcovitému terénu ozývají. Na pěší výlety chodím často, dnes to odhaduji na devět kilometrů bloudění. "Bože, koho v redakci to napadlo? A proč já to vzal za své... Jasně, hrdina... blbeček!" Jdu po vrstevnici.

Regulérní voda - potůček. Neumřu žízní (možná chytnu jen úplavici), a navíc mě dovede k řece a při troše štěstí k civilizaci. Čtyři hodiny bloudění po lese a zkoušení zálesáckých umů přináší výsledek: narazil jsem na žlutou značku! A žlutě je značena většinou trasa - spojka. Jdu dál. Nakonec stojím u rozcestníku a čtu. Bloudím po Křivoklátsku! Můj odhad směru v autě byl mylný... Hospoda ve Skryjích je útočiště a její hostinský můj zachránce. "Za hodinu jede autobus do Rakovníka, odkud se dostanete do Prahy." Slavím! Konečně můžu zapnout mobil a volám fotografa. "Najdeš mě v hostinci v..." Směje se, ale vyráží pro mne.

Foto: Profimedia , Robert Sedmík

Autor: Marek Táborský