Tetřeva hlušce vytlačuje bezohledný způsob lesního hospodaření

03.04. 21:40 | Autor: Jakub Málek

Samec tetřeva hlušce (Tetrao urogallus).

Celková lesnatost v Evropě stoupá, starých a přirozených lesů však ubývá. A to se projevuje i na prudkém poklesu biodiverzity.

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus) může být bezpochyby vnímán jako vlajkový druh evropských horských smrkových lesů. Dá se říci, že jeho výskyt zastřešuje další spoustu živočišných druhů a v těchto typech lesních ekosystémů je jakýmsi indikátorem biologické rozmanitosti. Ačkoliv by počet a četnost jeho populací měly být v popředí zájmu ochrany přírody a způsobem lesního hospodaření v evropských lesích by tak měl být dotčen co nejméně, z výzkumu provedeného vědeckým týmem Katedry ekologie lesa České zemědělské univerzity v Praze je patrné, že situace okolo největšího druhu z čeledi tetřevovitých není nikterak příznivá. Spíše naopak.

Pro tetřeva hlušce je suchý rozpadlý les vhodným biotopem, pokud by došlo k asanační těžbě, tetřev by nepřežil. Rozsáhlé pásmové pohoří Karpaty, rozprostírající se ve střední a východní Evropě, je hostitelem jedné z největších populací tetřeva v Evropě, a bylo tedy předmětem zájmu. Počet jedinců se zde v současné době odhaduje na přibližně jedenáct tisíc, což je více než desetinásobek všech ostatních populací (mimo Skandinávii, Rusko a Alpy), jejichž velikost obvykle nepřesahuje tisíc jedinců (např. Černý les, Šumava a Bavorský les, Kantáberské pohoří).

Lze tedy říci, že Karpaty jsou pro tetřeva hlušce jedním z posledních "hotspotů", ve kterém by měla být zajištěna jeho maximální ochrana, mimo jiné spočívající v zamezení ztráty jeho přirozeného prostředí, jímž jsou především prosvětlené, přirozené staré porosty s hustým vegetačním půdním pokryvem. Tetřev může obývat také mladé lesy vzniklé po přirozené disturbanci (např. lýkožrout), pokud nedojde ke zpracování dřeva a les je ponechán samovývoji. Paradoxně zde přesto doposud nebylo zkoumáno, jak přesně tato stanoviště (tzv. habitaty), přesněji jejich dostupnost a propojenost, ovlivňují v posledních letech stále intenzivnější těžba dřeva či například neméně intenzivní rozrůstání lesní cestní a dopravní sítě.

Cíle zkoumání

Tetřev hlušec je na fragmentaci a ztrátu přirozeného prostředí velmi citlivý. Co se týče nároků, odhaduje se, že dlouhodobě životaschopné populace vyžadují minimální rozlohu 250-500 km² souvislého vhodného stanoviště s minimálním počtem 470 mezi sebou interagujících jedinců. Pokud je řeč o propojenosti, nutno zmínit, že tetřev není schopen pohybu na dlouhé vzdálenosti (zřídkakdy více než 10 km s průměrným rozptylem jedinců méně než tři kilometry), a propojenost prostředí je tak pro něj zásadní. Je zřejmé, že ta je lidskou činností v podobě velkoplošných holosečí a následnou výsadbou nepřirozeně hustých homogenních porostů a též dopravní infrastrukturou značně redukována. Ovšem do jaké míry? A jak přesně tím byly populace tetřeva v Karpatech v posledních letech ovlivněny?

Aby bylo možné vyvodit konkrétní závěry, vědci se na základě distribučních modelů druhů, analýzy konektivity stanoviště a mapování lesní těžby pomocí satelitních snímků snažili zodpovědět tři zásadní otázky: Jaké faktory, co se týče stanoviště, jsou pro tetřeva nejdůležitější? Jaký trend má rozloha vhodných stanovišť od roku 1985 po současnost (2010)? A jak se u vhodných stanovišť v témže období podepsala narušení v lesích (tzv. disturbance) na jejich rozmístění a konektivitu?

Smutná fakta

Výsledky ukázaly, že nejdůležitějšími faktory pro tetřeva je v Karpatech klima a přírodní prostředí. Zvláště pak roční průměrná teplota a srážky, podíl přirozených lesů a míra jeho fragmentace byly těmi nejvýznamnějšími veličinami, charakterizující vhodné habitaty. Z analýz je zřejmé, že vhodnost stanoviště roste se zvyšujícím se podílem přirozených lesů a pralesů, přičemž tetřev preferuje vetší lesní komplexy v porovnání s malými lesními ostrůvky a dává jednoznačně přednost mozaikovitým lesům. Naproti tomu se naprosto nevhodnými habitaty ukázala být stanoviště v blízkosti lidských sídel, silnic, železnic, zemědělských pozemků či travních porostů.

Modrou barvou jsou vyznačeny biotopy tetřeva hlušce identifikované v Karpatech, červenou barvou je zobrazena likvidace biotopu způsobená velkoplošnou těžbou (Mikoláš et al, 2016). Ostrovy potencionálně vhodných stanovišť jsou seskupeny do čtyř skupin ve vyšších nadmořských výškách v Západních, Východních a Jižních Karpatech a Západních rumunských Karpatech v pohoří Appuseni (viz obr. 3). Pouze dvě z nich však splňovaly zmiňovanou optimální rozlohu 250 km² a žádná z lokalit nebyla v mapovaném období 1985-2010 větší než 500 km². Co se tedy týče druhé z hlavních otázek, odpovědí je smutný fakt, že rozloha optimálních stanovišť má v daném období významně klesající trend, jelikož byla od roku 1985 zmenšena o významných 1110 km² (z původních 7510 km²).

Celá situace je o to smutnější i z toho důvodu, že v některých zemích, jako například v Rumunsku či na Slovensku, byl pokles zapříčiněn především asanační a nelegální těžbou dřeva ve zvláště chráněných oblastech (o problematice nelegální těžby v Rumunsku čtěte zde). Pokud jde o již zmiňovanou konektivitu mezi stanovišti, jež jsou svými podmínkami pro přežívání tetřeva hlušce optimální, ani zde není pozitivních zpráv. Výsledky studie ukázaly, že ztrátou biotopu o 15 procent v daném období byla funkční konektivita zredukována o takřka 33 procent, přičemž k největšímu úbytku došlo mezi lety 2005-2010.

"Úbytek biotopů tetřeva a dramatický pokles jeho populace je jasným znakem masivního ničení horských lesů, které považuji za jednu z největších ekologických katastrof posledních desetiletí na území Evropy. Důležité je při řešení gradace lýkožrouta nezapomínat na to, že v chráněných územích je nutný odlišný přístup managementu než v hospodářských lesích. Jedná se o proces, který dlouhodobě formoval lesní ekosystémy, a proto jsou na něj lesní organismy dokonale přizpůsobené. Potlačení výskytu lýkožrouta velkoplošnou těžbou vede ke vzniku rozsáhlých vytěžených ploch, které jsou destruktivní pro biodiverzitu a snižují plnění protierozní, protilavinové a vodohospodářské funkce lesů, " uvádí pro on-line deník TÝDEN.CZ jeden z hlavních autorů studie Martin Mikoláš z Katedry ekologie lesa ČZU.

Národní park Nízké Tatry. Těžbou zdevastovaný biotop tetřeva hlušce okolo hlavního hřebene.

Lesní hospodaření v posledních třech dekádách (především holosečný způsob těžby, nahodilá těžba v důsledku působení přirozených narušení, tzv. disturbancí atd.) významně zredukovalo a rozčlenilo stanoviště, jež jsou pro tetřeva hlušce nezbytná. Bezohledné jednání způsobilo vznik nedostatečně velkých a příliš izolovaných habitatů, které jsou pro udržení životaschopných populací nedostačující.

Nutno podotknout, že ačkoliv je zde popisovaná problematika vztahována pouze na tetřeva, ochrana jím preferovaných stanovišť může mít velký přínos pro další spoustu lesních druhů a pro lesní biodiverzitu celkově (o ohrožení lesní biodiverzity čtěte zde).

Jak tetřeva zachránit?

Jak tedy zachránit populaci tetřeva? Způsobů a doporučení, jež by významně napomohly omezit ztrátu a degradaci cenných přírodních ekosystémů, je více; především je potřeba zavedení takových politických opatření, u kterých bude ochrana přirozených lesů na prvním místě a která nebudou umožňovat vznik rozsáhlých vytěžených ploch v takovém měřítku jako doposud, a která v neposlední řadě zamezí těžbě nelegální, jež je v současné době především v rumunských panenských lesích velkým ekologickým problémem.

Důležitým krokem je také zamezení výstavby nových lesních cest a silnic, které ačkoliv jsou jedním z hlavních příčin fragmentace lesů, financováním ze strany EU jsou značně podporovány. A bohužel, stovky kilometrů nových lesních cest vzniká konkrétně v Karpatech i v rámci chráněných území. Jedině přísná ochrana chráněných území na co největších plochách horských lesů tak může pomoci zachránit tetřeva a řadu dalších vzácných druhů v Karpatech.

Foto: Karol Kaliský (Arolla film)

Autor: Jakub Málek