S ptáky na kus řeči. Čím mate špaček ornitology?

Do životopisu si může přidat další cizí jazyk: ptačí. Ornitolog a ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek rozumí řeči opeřenců skvěle. Nezaskočí ho ani protřelý imitátor špaček, který dokáže napodobovat jiné ptačí druhy.

Vstáváte s ptáky?

Ano, vyhovuje mi to tak, nejen kvůli práci. Když se chodí na ptáky, je ranní vstávání nezbytnost... Jsem de facto skřivan.

Kteří opeřenci nás aktuálně budí?

Za rozbřesku, v době rozmnožování, prakticky všichni hnízdící. A to přiletěli i ti největší opozdilci! Zpívají ale v různých denních dobách. Někteří jen pár minut, pak už se ozývají jenom sporadicky.

Mgr. Zdeněk Vermouzek

Narodil se a vyrostl v Brně. O ptáky se začal zajímat v kroužku Zoo Brno, často jezdil "na ptáky" na jižní Moravu, na Pálavu, Mušovská jezera... Vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, poté nastoupil jako zoolog do muzea v Olomouci. Několik let vedl Ornitologickou stanici Muzea Komenského v Přerově, než se stal roku 2010 ředitelem České společnosti ornitologické. S ČSO pracoval na částečný úvazek a jako dobrovolník od roku 1999, věnoval se hlavně vyšetřování ptačí kriminality, později převzal koordinaci vlajkové lodi občanské vědy v ČSO, Jednotného programu sčítání ptáků. Žije s rodinou v podhůří Jeseníků.

Mají individuální "koncertní" playlisty?

Určitě. Ve městech začínají rehkové, kteří mohou zpívat i za plné tmy. Podobně jako kos a drozd. Těsně po rozednění zpívají třeba červenky.

Jsou chvíle, kdy ptákům není do zpěvu?

Nezpívají z radosti, zpěvem si vymezují teritorium, komunikují s opačným pohlavím. Aby se vůbec neozývali, muselo by hodně foukat nebo být příliš hlučno. V té chvíli to pro ně nemá smysl, musejí být slyšet. Proto někteří městští ptáci nechávají svůj zpěv na noc. Typickým nočním pěvcem je slavík.

Jak dlouho vydrží zpívat?

To je individuální. Ptáci mezi zpěvem dělají různě dlouhé pauzy, nejdelší kolem poledne. V době před hnízděním, kdy se tvoří páry, dokážou naopak někteří zpívat celý den.

Zpívají i falešně?

Ne. Ptačí hlasy jsou různorodé, žádný není přesně v harmonických rovinách naší hudební soustavy. Mají ale jemné hlasové ústrojí a dvě nezávislé poloviny - mohou zpívat dvěma nebo i více hlasy zároveň, ty se ve výsledku mísí. Ptáci jsou navíc schopni modulovat zvuk rychleji než lidé, dokonce rychleji, než stihne zaznamenat naše ucho. Neslyšíme tak ptačí zpěv celý. Jsou ale zpěvy člověku libozvučné, ty má třeba kos, slavík, pěnice černohlavá, a pak existují hlasy, které mohou znít nepříjemně, drsně. Projev chřástala vodního za příjemný označí málokdo.

Mohou mlčet ze zdravotních důvodů? Bolí ptáky v krku?

Samozřejmě. Ptáci mohou být nemocní jako kterékoli zvíře. Nemocný pták nebude mít tendenci vytvářet pár a hnízdit, natož zpívat. Pokud bude mít zasaženo zpěvní ústrojí, zpívat nebude.

Čím se jejich zpěv liší?

Je specifický druhově. Ptáci se podle zpěvu dobře rozeznávají - i mezi sebou. Výzkumy, hlavně populačních studií na početnost ptáků, jsou na zpěvu založené. Ve chvíli, kdy jsou stromy v lesích olistěné, nemáte šanci ptáky v korunách vidět, ornitolog musí umět rozeznat jednotlivé druhy podle hlasů. Oborem ptačího zpěvu se zabývá bioakustika, která studuje i to, jak se ptáci zpěv učí - které části jsou vrozené, které naučené.

Může se drozd naučit zpívat jako slavík?

Jsou imitátoři, kteří jsou toho schopni. Hlavně špaček. Ten se naučí ledacos - z jednoho stromu najednou zpívá patnáct druhů ptáků, z koruny zní sanitka, houká vlak nebo cinká mobil. Co špaček v senzitivní době slyší, je schopen i napodobit.

Špaček vám kazí práci.

Méně zkušeného ornitologa zmást může. Vždycky se ale něčím odhalí... Třeba když imituje žluvu, jejíž příchod hlásí už v březnu. Přitom žluva je pozdě přilétající pták, březnové žluvy jsou se stoprocentní jistotou špačci. Dalším zkušeným imitátorem je i rákosník zpěvný.

Trvalo dlouho, než jste se v ptačím zpěvu zorientoval?

To šlo rychle. První výrazné hlasy se dají naučit za sezonu, v podstatě i za pár týdnů, kdy si pustíte nahrávky, třeba typický zpěv sýkory koňadry či budníčka menšího. Jednoduše se naučíte rozeznávat kosa a drozda . Člověk se v tom zdokonaluje celý život. Jedna věc je naučit se typické a výrazné zpěvy, ovšem ptáci mají i spoustu dalších projevů, hlasy potravní, kontaktní a jiné.

Kolik "našich" ptáků se naučí mluvit?

Jde o ty, kteří jsou schopni napodobovat. Zmíněný špaček by něčeho byl schopen. Jednoduchá slova zvládá kavka, krkavec.

Kterého druhu je tu nejvíc?

Existují odhady, ale jde o hrubá čísla, která mají rozpětí často milionů párů. Naším nejpočetnějším ptákem je pěnkava obecná, žije jich tu zhruba šest milionů párů, dvanáct milionů jedinců. Více než lidí. Platí to ale na jaře, v začátku hnízdění. Po vyvedení čtyř pěti mláďat - hnízdit mohou dvakrát za rok - se jejich počet v krajině násobně zvyšuje. Všechny pěnkavy ale nepřežijí do dalšího roku, to je ta obrovská přírodní nadprodukce. Mláďata, která jsou "navíc", nepřežijí první rok. Jinak by ptáků exponenciálně přibývalo.

Kdo má největší "porodnost"?

Kachny. Ty mohou mít v hnízdě patnáct a více vajec. Mohou být od několika samic. Podobně jako kukačky, i kachny snášejí vejce do cizích hnízd. Samice, která o ně pečuje, pak není schopna všechna obsednout a zahřát. Přes deset mláďat mají též sýkory.

Existuje typicky český druh?

Vyloženě endemický nikoli. Na to jsme malá země uprostřed kontinentu a ptáci jsou hodně mobilní. Středoevropský druh, za který bychom měli mít zvýšenou odpovědnost, protože je zde centrum jeho bytí, je špaček. V okolních zemích jich ubývá, u nás je jejich populace stabilní, ba přibývající.

Nacházejí se zde i ptáci, kteří tady před sto lety nežili?

Určitě, a nemusí jít pouze o invazivní druhy, k jejichž šíření přispěl člověk. Zatímco tato varianta je špatná, druhá je přirozená. Příkladem je hrdlička zahradní, kterou vídáme ve městech i na vesnicích. Dříve se jí říkalo hrdlička balkánská. Do střední Evropy se začala šířit od 40. let 20. století. Pokud psal Mácha o hrdličce, psal o té divoké, která je nyní na ústupu a žije v zemědělské krajině. Ta skutečně cukruje. Městská má jiný hlas, podobný holubům.

A ty invazivní druhy?

Napadá mě husice nilská, druh, který unikl ze zajetí v anglických a holandských chovech. Odtud se šíří západní Evropou, má desetitisícové populace, u nás zatím jen desítky párů. Vzestup početnosti je rychlý a lze očekávat, že za pár let tu bude běžným vodním ptákem. Jako labuť, která prodělala podobný vývoj.

Mají na rozšíření ptáků vliv klimatické změny?

Určitě. K nám se díky němu šíří vlhy pestré. Jsou teplomilné, proto se u nás zdržovaly do osmdesátých a devadesátých let jen na jižní Moravě. Teď jich každým rokem hnízdí víc a víc i v Čechách, což souvisí s teplejšími léty a celkovou změnou klimatu.

A opačný směr? Že by někteří ptáci nelétali do Afriky, ale zůstávali na jihu Evropy...

I to se děje, třeba u čápa. Typický dálkový migrant létající do subsaharské Afriky má najednou malé, ale zvyšující se procento populace, která zimuje ve Španělsku či Izraeli a nevydává se na cestu přes Saharu. Už to není třeba.

Na severu Afriky ptáky odchytávají a neřeší, zda jde o druh chráněný, či nikoli. Třeba v Maroku.

Nejen tam, v celém Středozemí je to problém. Liší se jen míra, v níž se to v dané zemi děje. V dobách, kdy počty táhnoucích ptáků byly enormní, šlo o regulérní způsob obživy. Dnes už nikoli. Rozhodně ne v Evropě. Ptáci se loví ze sportu, což je nepochopitelné. Zabíjet kvůli tradici, zábavě...

Čím to, že ptáci najdou správnou cestu domů, odkud se vydali do teplých krajin?

Jde o kombinaci různých faktorů: využívají orientaci podle magnetického pole, hvězd, polohy slunce i nebeských těles. Pak už se řídí běžnou pozemní navigací. Vědí, jak okolí vypadá, sledují toky řek. Dnešním často využívaným orientačním nástrojem jsou dálnice. Když se podíváte, kam vylétávají holubi z měst... Létají po dálnici! Až za městem se rozptýlí.

Jak během dlouhých cest nad mořem odpočívají?

Neodpočívají. Pokud jsou to malí ptáci, kteří letí aktivním letem, nemají možnost odpočinku. Musejí problémový úsek zvládnout. Pokud ne, zahynou. Jde o jeden typ přírodního výběru. Nejdále z českých ptáků létají čápi a vlaštovky, často na samotný jih Afriky.

Kdo rozhoduje, že "tenhle" poletí v čele formace? Třeba u hus.

Nejde o otázku hierarchie, spíše o sílu jedince. Právě husy létají v klínu, který je pro ně energeticky výhodnější díky aerodynamice. Za prvním ptákem se vytvářejí vzdušné proudy, které ti následující využívají, let pro ně už není tak namáhavý jako pro solitéry či jedince v čele.

Střídají se?

Když to prvního přestane bavit a začne být unaven, stáhne se. Do čela se dostane jiný, někdo první letět musí.

Migrují ptáci i po republice? Když v Ústí začne smrdět chemička, stěhují se do Plzně?

Ptáci jsou mobilní. Ve chvíli, kdy jim přestane prostředí vyhovovat, rychle ho opustí. Otázka je, zda najdou vhodné nové teritorium. Jinak se z nich stanou nehnízdící ptáci, volně se toulající krajinou, kteří se nehrnou do rozmnožování. Některé druhy jsou věrné hnízdišti, zůstávají v něm i za zhoršených podmínek, ale nehnízdí. Pak lokální populace vyhyne.

Kdo se nehne z místa?

Puštíci, sýčci. Jak obsadí teritorium, žijí na něm trvale celý rok. Proto je potřeba u sýčků upravovat prostředí v místech, kde žijí zbytky jejich populací, abychom o ně nepřišli zcela.

Podařilo se některé druhy vrátit do české přírody?

Určité vypouštěcí pokusy přispěly k rozšíření populace, třeba u sokolů a orla mořského. Především záleží na zlepšení podmínek, odstranění důvodu, pro který se tu daný pták přestal vyskytovat. Obzvlášť pokud je v okolních zemích rozumná populace, odkud by se mohl vrátit. Toť příklad oněch dvou druhů.

Aktuálně je nejvíce ohrožen...

... spíše se dá říci, které druhy u nás mají ochranářskou prioritu. Že tu občas zahnízdí pták, který má jinak areál jinde, může být vzácné, ale není důležité jej chránit z hlediska populace. Ale jsou druhy, které by rozšířené být měly, a my bychom se o ně měli starat, jelikož mají problém. Případ sýčka. Přitom před padesáti lety byl nejběžnější sovou v každé vesnici, dnes je poslední životaschopná populace v severních Čechách.

Co s tím?

Největší problém je s dostupností potravy. Sýček potřebuje lovit na krátkostébelných trávnících, na spásaných lokalitách, což na vesnicích chybí. Takový revír se jim dá zajistit pastvou, sečením a současně vyloučením chemie, aby měl dost velkého hmyzu, žížal a hlodavců. Dalším problémem je, že se sýčci přesunuli výhradně na budovy, chybějí stromová hnízda. Ve chvíli, kdy letu neschopná mláďata vyskáčou z hnízda, nemají šanci se po zdech vrátit a stávají se snadnou kořistí. Je třeba vytvořit více bezpečných hnízdních příležitostí, aby byl odchov úspěšný.

Moderní výstavba je problém i pro jiné?

Při rekonstruování a zateplování domů může nastat situace, kdy dojde k zazdění samic, příkladně rorýsů, přímo v dutinách nebo k likvidaci otvorů, kde mohou žít ptáci i netopýři. To je špatně. Přitom lze zařídit, aby byly domy rekonstruovány a hnízdiště zachována.

Ptačí česká nej:

• Nejrychlejší: Sokol zvládne při střemhlavém útoku rychlost až ke třem stovkám kilometrů za hodinu. • Nejobratnější: Rorýs je k životu ve vzduchu uzpůsoben natolik, že od chvíle, kdy opustí hnízdo, si několik měsíců až let nemusí sednout na zem. Ve vzduchu tráví veškerý čas: loví, pije z vodní hladiny, spí. Ve vzduchu se i páří. Zem potřebuje jen ke snášení vajec (na skalní římse či budově). • Nejvýš doletí: Husy doletí vysoko, byly viděny v Himálaji nad nejvyššími vrcholy, jsou schopny přeletět "osmitisícovky". • Nejlepší zrak: Sovy mají veliké oči i zornice, jsou schopny se orientovat i za velmi nízkého osvětlení či ve tmě.

V historii byli ptáci uctívaná zvířata. Dnes řadu z nich bereme jako škůdce, jídlo... Mizí k nim úcta?

Celkově se proměňuje vztah lidí k přírodě. Dříve byli ptáci uctíváni, na druhou stranu i nemilosrdně likvidováni, kdykoli začali lidem vadit. Dnes se snažíme dívat se na přírodu jako na svébytnou entitu, která má právo na existenci. Rozlišovat přírodu na užitečnou a škodlivou je nesmysl.

Kterých ptáků se lidé bojí, štítí? Krkavci byli démonizováni za to, že hodovali na mrtvolách.

Lišilo se to regionálně. Sýček byl dříve u nás symbolem smrti, to neplatí v jižní Evropě. Jedna obecná studie dokládá, že černí ptáci, ať krkavcovití, ale i kormorán, jsou u lidí kvůli vzhledu vnímáni hůř než ti pestří, barevní.

Pro ptáky je hrozbou člověk. Chemií v zemědělství vykastroval tuzemské sokoly. Děje se to dodnes?

Naštěstí ne. Tohle se stalo na konci šedesátých let používáním látky DDT. Škodlivá součást se kumulovala v tělech hmyzu a potravinovou řadou se přenesla přes menší ptáky po sokoly. Koncentrace chemie v těle vrcholového predátora byla obrovská a způsobovala, že samice snášely vejce bez či jen s tenkou skořápkou. Ihned je v hnízdě rozšlapaly. Během jedné generace se populace přestala obnovovat. Ve chvíli, kdy se problém odstraní, může se populace brzy obnovit. DDT je řadu let zakázáno a sokolů je zde padesát šedesát párů.
Se zemědělskou krajinou máme obecný problém, zátěž chemikálií a jedů používaných ke zvýšení výnosů vede k tomu, že máme zelené pouště. Chemicky obhospodařená krajina je mrtvá, není v ní místo pro volně rostoucí rostliny, produkující semena pro ptáky zemědělské krajiny. Jsou celoevropsky nejohroženější skupinou.

Češi se o volně žijící ptáky rádi starají. Na zahradách, za okny jsou krmítka. Jsou přínosná?

Přínos je to především pro lidi. Je-li krajina v pořádku, ptáci v ní přežijí miliony let, aniž by je někdo krmil. Hlavním pozitivem je tu fakt, že si ptáky přiblížíme k sobě, můžeme je pozorovat, ukázat dětem. Na druhou stranu může krmení přispívat k šíření nemocí, které by se jinak rozmáhaly pomaleji. To je případ trichomonózy, jíž říkáme krmítková nemoc. Napadla ptáky před šesti sedmi lety, když se parazit bičenka drůbeží přeorientoval z hrabavých ptáků na jiné hostitele, především na zvonky. Ti na něj nebyli zvyklí a mají s ním problém, vymřela více než třetina populace.

Jak to?

Jde o parazity, kteří žijí v zobáku a jícnu, kde likvidují tkáň. Je to bolestivé, pták nemůže přijímat potravu, polykat a uhyne hladem. Parazité nevydrží dlouho na vzduchu, musejí se předávat z ptáka na ptáka přímým kontaktem. K tomu dochází právě v krmítkách, kde odpadávají kousky potravy a sliny. Vedle sedící pták to sezobe a nákaza se přenese. Pak je třeba přestat krmit, dát krmítko vyschnout a nechat ptáky hledat potravu samostatně. I ke krmení je nutné přistoupit odpovědně. Můžeme ptáky přikrmovat, ne překrmovat.

Lidé často krmí i pečivem. To je dobře?

Záleží na druhu. Nesmí být slané. Sůl je jakožto chemikálie ve větším množství pro menší ptáčky typu čížek jedovatá. Zrnko soli je pro ně dávka, kterou jejich organismus nepřežije. Je to, jako bychom snědli pár kilo soli naráz.

Jakým ptákem byste chtěl být? Který je pohodář?

Těžká odpověď. Marně přemýšlím o nějakém, jemuž by nebyl člověk nebezpečný. Problémů, které jim způsobujeme, je množství... Být malým ptákem nebude velká radost, mají krátký život, brzo je někdo sežere. Bylo by fajn být větším, na koho si málokdo troufne, tam zase hrozí kolize s auty, spálení na elektrických drátech, zastřelení nějakým blbounem. Žádný z živočišných druhů nemá snadný život - jako dnes člověk.

Čtěte dále

další zprávy