Biblický ráj možná skutečně existoval, říká bioarcheolog

Zatímco dnes se na Předním východě válčí, tamní pravěká společnost byla prosperující a bezstarostná. "Byl to život, který bez velkého úsilí zajišťoval vysoký komfort," říká v rozhovoru pro časopis TÝDEN bioarcheolog Jaromír Beneš z Jihočeské univerzity o "pozemském ráji", jenž trval dlouhých pět tisíc let.

Co vlastně zkoumá bioarcheologie?

Pracujeme podobnými metodami jako nejmodernější kriminalistika. Zatímco ale kriminalisté hledají nebo usvědčují pachatele trestných činů, my se zabýváme popisem vztahu člověka a přírody v minulosti. Dokážeme třeba biologickou analýzou zjistit, v jakém prostředí člověk před tisíci lety žil, čím se živil, jaké měl zvyky nebo odkud a kam migroval. Na tomto základě pak můžeme popsat i určité dějinné události.

Musely se už kvůli novým objevům v oblasti bioarcheologie přepisovat učebnice?

Velmi zajímavý je například výzkum oblasti Předního východu, zejména údolí řeky Jordán v Izraeli, třeba na Západním břehu nebo v Galilei. Tam totiž bioarcheologie opravdu zásadním způsobem přispěla k novým poznatkům o životě velmi zvláštní, ojedinělé populace Natúfien, která se tam vyskytovala v rozmezí od patnácti tisíc do deseti tisíc let před naším letopočtem.

V čem byla tato lidská populace ojedinělá?

Velmi zjednodušeně řečeno v tom, že šlo z hlediska dostatku zdrojů a potravy o velmi bohatou lidskou společnost v klimatickém optimu na konci doby ledové, která ale projevovala minimální chuť ke změně. Viděno archeologicky, na pět tisíc let ustrnula ve vývoji. Žila si ale v krásném prostředí, v jakémsi bezčasí. Lidé byli spokojeni s tím, co mají, a nic nového nevymýšleli. Žádné inovace, žádný viditelný pokrok, který tradičně v pravěku hledáme. Byl to život, který bez velkého úsilí zajišťoval vysoký životní komfort.

Čili koláče byly tehdy opravdu bez práce?

Na Předním východě třeba tehdy běžně rostl divoký ječmen a divoká pšenice. Ze zuhelnatělých obilek se dá dnes snadno zjistit, že to byly divoké druhy. A je spočítáno, že jednomu obyvateli údolí Jordánu stačilo jeden den sbírat divoké obiloviny a další plodiny, aby z nasbíraného množství potravin bez problémů žil další tři týdny. Pokud si samozřejmě chtěl zpestřit jídelníček masem a jinou potravou, nic mu v tom nebránilo. A opět nemusel vyvíjet žádné velké úsilí. Ti lidé lovili trvale udržitelným způsobem, stáda divokých antilop nijak nedecimovali.

To skutečně vypadá jako předobraz biblického ráje...

Opravdu existují názory, že život společnosti žijící do roku 10 000 před naším letopočtem v údolí Jordánu mohl být vzorem pro vytvoření legendy o biblickém ráji. Ono to ráj opravdu připomíná.

V amazonských pralesích mají indiáni kolem sebe také dostatek potravy a o ráji nikdo nemluví...

Protože jejich způsob života se s tehdejším komfortem obyvatel údolí Jordánu nedá srovnávat. Lidé na Předním východě se nemuseli obávat velkých šelem ani jiných predátorů. V přírodě jim nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí. Stejně tak netrpěli ve výrazné míře parazity ani infekčními chorobami, byli relativně zdraví. Žili v mírném teplém podnebí a prostředí nabízejícím jak dostatek různorodé, tedy i vyvážené potravy, tak relativní bezpečí. Byla to společnost, ve které bych chtěl žít i já (smích).

I v Písmu se píše, že člověku by mělo stačit málo, protože od Boha už prakticky všechno dostal. A měl by se tedy starat spíše o svou duši než o hromadění materiálních statků. Žili tehdejší lidé v tomto duchu?

V jistém smyslu ano. Zdá se, že ti lidé byli skutečně tisíce let spokojeni sami se sebou i se svým životem. Žili v relativním blahobytu, který vrcholil v době přechodu do raně neolitické etapy. A neměli potřebu na tom nic měnit. Když ale odhlédneme od biblickýchlegend, šlo o unikátní, vysoce stabilní a dosud nepojmenovaný ekonomický model života společnosti.

Ráj jako ekonomický model?

Základní přirozeností jiných ekonomických systémů, včetně toho našeho, je únavná potřeba neustále něco vymýšlet. Tuto potřebu, jak se zdá, tehdejší lidé na Předním východě neměli. Žili z toho, co jim v dostatečné míře poskytovala sama příroda, a žili velmi pragmaticky. Objevila se například veliká komunální sila, v nichž se ukládalo divoké obilí na horší časy, ovšem na druhou stranu zcela chyběla potřeba vyrábět keramické nádoby.

Proč?

K výrobě keramiky neexistoval racionální důvod. První keramické nádoby se objevily před osmnácti tisíci lety v Číně. Byly určeny na divokou rýži a tu musíte v něčem uvařit. K tomu, abyste si na Předním východě upekli placku z mouky z divokých obilovin, ale žádnou keramiku nepotřebujete. Upečete ji na horkém kameni.

A domestikace zvířat?

Lidé té doby nepotřebovali domestikovat zvířata. Jak už jsem říkal, jednodenním sběrem v sezoně si člověk zajistil dostatek potravy na tři týdny. I masa divokých zvířat měl dostatek. K čemu tedy domestikace?

Proč vlastně ten "ráj" po více než pěti tisících letech skončil?

Problémem byl vzrůstající počet lidí. Bylo to zřejmě spojeno i s klimatickou změnou. Přišlo období, kdy bylo méně srážek, krajina se začala vysušovat. Na místech, kde kdysi byla zeleň smíšeného lesa, vznikaly suché stepi. To samozřejmě mohlo vést i k boji o mizející potravu. Lidé už se prostě museli začít chovat jinak než dříve, kdy byl všeho dostatek. Ale klimatická změna zřejmě nebyla jediným důvodem, proč tenhle ekonomický model skončil.

Jaké byly další důvody?

Dnes víme, že se lidé na Předním východě začali najednou stěhovat do větších sídel, v nichž se společnost začala více kastovat, tedy dělit na bohatší a méně bohaté. Byla to prostě určitá změna v myšlení lidí, kterým už nestačil pocit, že kvůli dostatku zdrojů a potravy jsou vlastně bohatí všichni. Začali mezi sebou soupeřit.

Konec ráje je tedy spojen se shromažďováním lidí a vznikem měst?

V sídlech s velkou koncentrací obyvatel se pochopitelně začaly šířit infekční nemoci, které dříve lidé prakticky neznali. Velká sídla přinášela řadu výhod, jako je tomu dnes, ale zároveň i mnoho nevýhod. Se vznikem velkých koncentrovaných sídel přišla i zmíněná domestikace zvířat, která měla rub i líc. Pro někoho možná pohodlnější přístup k potravě byl vykoupen rozšířením parazitů, infekčních nemocí, tuberkulózy a dalších negativních jevů.

A domestikace plodin? Ta měla také své nevýhody?

To je opět otázka. Dnes pracujeme s hypotézou, že třeba divoký ječmen mohl dlouhodobou lidskou péčí ztratit schopnost přírodního rozmnožování. A stala se z něj plodina, kterou musejí zasadit a pěstovat lidé. Dokud obyvatelé Předního východu sbírali ječmen tak, aby vždy zůstalo dostatek zrn k přirozenému rozmnožování, nepotřebovali plodinu domestikovat. U ječmene a pšenice se rozvinul takzvaný domestikační syndrom, soubor vlastností založených na nerozpadavém, vlastně defektním klasu dozrávajícím ve velmi krátkém období roku. Přestal to být dar. Lidé už se prostě museli postarat o to, aby plodina vůbec vyrostla.

Dá se to opět přirovnat k nějakým biblickým poučkám?

Možná ano. Každopádně se zdá, že vznik zemědělství nebyl na rozdíl od našich dřívějších představ žádným záměrným krokem. Byla to spíše vynucená změna. Nic netrvá věčně, ani ráj. V případě Předního východu zcela určitě. Tam můžeme opravdu mluvit o tom, že když lidem přestalo stačit to, co s minimálním úsilím dostávali od přírody, byli za to "potrestáni" tím, že museli začít tvrdě pracovat. A už to nešlo vrátit zpět.

S jakými metodami při těchto výzkumech pracujete?

Jedním ze základních prostředků bioarcheologie je výzkum kosterních pozůstatků, zejména zubů. Způsob, jakým zub roste, je indikátorem prostředí, v němž se jeho nositel pohybuje. Ukládá se v něm například stopové množství stroncia, jehož výskyt je v různých oblastech různý. Někde se prakticky nevyskytuje, jinde je ho relativně velké množství. My tedy můžeme rozborem částí postupně rostoucího zubu zjistit, v jaké oblasti či lokalitě člověk žil v dětství, kam se případně přestěhoval a kde zemřel. A to skutečně i v pravěkých dobách. Zub představuje jakýsi životní pas, z něhož lze mnohé vyčíst i po desetitisících.

A další postupy?

Těch je opravdu mnoho - od analýzy spáleného dřeva až k rozboru sedimentů, z nichž vyčteme, jak se měnila krajina. Sedimenty obsahují pyl. Pylové zrno je ve správném chemickém prostředí prakticky nezničitelné. A jestliže pak analyzujete vrstvy pylu v sedimentu nějakého rybníka či jezera, můžete opravdu detailně mapovat vývoj krajiny podle rostlin, které v ní rostly.

Mluvil jste o "ráji" na Předním východě jako o dosud málo popsaném ekonomickém modelu. Můžeme se z něj nějak poučit i pro současnost?

Jíme obilí a v drtivé většině domestikovaná zvířata. Jsou to mutované rostliny a mutovaná zvířata. Měli bychom si více všímat přirozených zdrojů kolem nás. Zemědělství je v dějinách lidstva nepřirozený zvrat konce poslední doby ledové. Už ale není cesty zpátky. Možná bychom si měli uvědomit, že se vyplatí žít s pokorou a šetřit na horší časy.

Jaromír Beneš (59) Vedoucí laboratoře archeobotaniky a paleoekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity. V posledních letech se věnuje zejména archeologickému výzkumu neolitických sídlišť, problematice počátků zemědělství ve Starém světě a výzkumu české středověké krajiny. Je autorem a spoluautorem řady odborných publikací, spolupracuje s mezinárodními a zahraničními institucemi. Mimo jiné se ve spolupráci s Českým egyptologickým ústavem FF UK podílí na výzkumu v egyptském Abúsíru. Od roku 2013 je vedoucím centra Papaver sdružujícího specialisty na archeobotaniku a environmentální archeologii u nás i v zahraničí.

Čtěte dále

další zprávy