Zlatý hoch i terč v palbě odpadků. Jágr v národním týmu

Zažil bolestivé pády i pulsující atmosféru nadšeného Staroměstského náměstí. Tečka reprezentačního příběhu Jaromíra Jágra se však nesla ve smutném duchu a ublížené zášti vůči hlasitým kritikům. Jedno však Jágrovi nikdo nemůže upřít. Ať už byla jeho poslední etapa v národním dresu jakákoliv, vzpomínat se bude hlavně na nezapomenutelné úspěchy v Naganu, Vídni a Kolíně nad Rýnem.

"Končím, nedá se nic dělat," řekl po prohrané bitvě s Finy Jaromír Jágr. Čeští fanoušci se s Jágrovým koncem v reprezentaci nechtějí jen tak smířit. Na sociální síti Facebook, virtuálním domově českého forvarda, vytvářejí "petici", aby své rozhodnutí přehodnotil a zahrál si na domácím mistrovství světa, které budou příští rok hostit arény v Praze a Ostravě (více ZDE).

Desetitisíce zúčastněných lidí nechtějí připustit, aby bohatá reprezentační pouť Jaromíra Jágra končila takto rozpačitým způsobem. Českému hráči přejí důstojnější tečku za obdivuhodnou kariérou v národním týmu. Jágrovu čtyřiadvacetiletou cestu mezinárodním hokejem si můžete připomenout v přehledu on-line deníku TÝDEN.CZ.

Debut v Reichlově stínu

Jágrův mimořádný příběh v národním dresu se začal psát na mistrovství Evropy v roce 1989, o rok později již s Robertem Reichelem a Bobbym Holíkem proháněl jako člen čtvrté útočné formace obrany soupeřů.

Zaznamenal tři trefy, z toho jedna rozhodla zápas proti Finsku. Jeho celkových pět bodů tehdy trumfl parťák Reichel. Jedenáct zápisů v kanadském bodování ho vystřelilo do all-star výběru. Teprve osmnáctiletý Jágr odjel z prvního šampionátu s bronzovou medailí na krku.

Hubená léta

Kladenský odchovanec patřil v letech 1994 - 1996 k nejzářivějším hvězdám Pittsburghu Penguins. Vždyť se již mohl chlubit dvěma prsteny pro vítěze Stanleyova poháru. S reprezentací ale dvakrát po sobě tvrdě narazil.

Do italského dějiště šampionátu dorazil v roce 1994 jako velká posila z NHL, společně s Martinem Strakou po vyřazení z play-off. Mátožnému týmu, který skončil až na sedmém místě (za domácími Italy), příliš nepomohl. Neúspěch následoval také o dva roky později na Světovém poháru. "Tým snů", v němž nechyběly největší zámořské hvězdy ani hrdinové ze zlaté vídeňské party, prohrál všechny tři zápasy evropské skupiny.

Po drtivé závěrečné porážce 1:7 s Němci v Garmisch-Partenkirchenu Jágr se spoluhráči utíkal do šatny před salvou odpadků, které na led vrhali nespokojení čeští fanoušci. Ti označili za hlavního viníka neúspěchu právě Jaromíra Jágra. "Potřebovali to na někoho hodit, tak prostě ukázali na mě," mrzelo jej tehdy.

Pohádka v Naganu

Nejlepší hráči světa spolu opět změřili síly už za dva roky, když NHL povolila jejich účast na olympijských hrách v japonském Naganu. Zde již Jágr nastupoval v elitní formaci, po boku kapitána Vladimíra Růžičky a letitého parťáka Martina Straky. 

Jágr zažíval jednu ze svých nejlepších sezon v dresu Pittsburghu, jeho pohoda se bez větších potíží přenesla i na širší led v dějišti olympiády. Na první gól si však musel počkat až do čtvrtfinále. V něm po jeho přihrávce kapitán Růžička vyrovnal skóre zápasu a za necelou minutu Jágr nezapomenutelnou střelou z mezikruží dokázal otočit vývoj utkání. Ač v penaltovém rozstřelu v semifinále proti Kanadě skončil jeho pokus jen na tyčce legendárního brankáře Patricka Roye, po finálové výhře proti Rusku se už mohl ohlížet jen na zaplněné Staroměstské náměstí a největší hokejovou extázi v českých dějinách. 

Konec zlaté éry

U vítězného hattricku Jaromír Jágr kvůli povinnostem v NHL chyběl a přišel tak o zlaté medaile z Norska, Ruska a Německa. Pořádně našlapaný tým se poté sešel na olympijských hrách v americkém Salt Lake City. Jenže jedinou zlatou medaili tehdy domů přivezl akrobatický lyžař Aleš Valenta. Jaromír Jágr jako kapitán dovedl tým pouze do čtvrtfinále, kde čeští hokejisté vypadli po jednobrankové výhře Ruska. Vůdčí roli poté zastával i na šampionátu ve Švédsku, jenže také zde skončila česká pouť na ruské čtvrtfinálové hradbě. 

Tyčka a české slzy

Kolem pražské O2 arény ještě ani nestihla vyrůst zeleň, když v novotou zářící hale rozehrála svůj part na jaře roku 2004 česká reprezentace. Slibně rozjetý domácí šampionát zbrzdila až nájezdová loterie se Spojenými státy. Brankář Ty Conklin odolával českým pokusům, tyč mu pomohla při pokusu Výborného i Jaromíra Jágra. Drama rozsekl až jediným úspěšným nájezdem Američan Andy Roach a Češi zůstali bez medaile. Jágrovi náladu nemohla spravit ani semifinálová účast na Světovém poháru. Zlatá pocta tragicky zesnulému trenérovi Ivanu Hlinkovi se nekonala. Není divu, že tento rok by Jágr ze svého hokejového životopisu nejraději vymazal. 

Triple Gold Club

Co nevyšlo v Praze, to se povedlo o rok později ve Vídni. Během celosezonní výluky Jágr válel v Kladně i ruském Omsku, i proto neměl spolu s největšími hvězdami potíž obléknout po sezoně národní trikot. Češi úspěšně složili reparát v dalších samostatných nájezdech ve čtvrtfinále s USA a za vydatné Jágrovy pomoci, jenž odehrál šampionát se zlomeným malíčkem na ruce, dokráčeli až k titulu mistrů světa. Tehdy třiatřicetiletý český útočník zkompletoval svou sbírku největších hokejových úspěchů a stal se členem prestižního Triple Gold Clubu.

První znechucení

Navzdory zisku bronzové olympijské medaile končily pro Jágra hry v Turíně rozpačitě. Čechům se pod trenérem Aloisem Hadamczikem nedařilo podle představ. V týmu to příliš neklapalo. "Když hraju houby, tak hraju houby," posteskl si a dodal, že reprezentovat bude jen v případě, že by sezonu strávil v Evropě. "Musím mít sebevědomí, abych mužstvo mohl něco dát," prohlásil.

Od líbání zadků ke zlatu

Proroctví se částečně vyplnilo. Od roku 2008 hrál Jágr v ruském Omsku a podmínka pro účast v národním týmu byla splněna. Vrátil se na mistrovství světa 2009 ve švýcarském Bernu, kde však Češi vypadli ve čtvrtfinále. Úspěch přišel až o rok později, kde Jágr velel podceňovanému týmu, složenému převážně z evropských hokejistů. 

Většina kádru, který neuspěl na únorové olympiádě ve Vancouveru, zůstala v květnu kvůli nejrůznějším důvodům doma. "Ti, co nepřijeli, by měli líbat prdel hráčům, jako Reichel a Dopita," vytýkal tehdy laxním mladíkům, kteří postrádali chuť reprezentovat svou vlast. Nakonec se přesto mohl podrážděný Jágr smát. Jako mistr světa.

Poslední medaile a trpké loučení

O rok později, v roce 2011, Jágr výrazně pomohl k další medaili, tentokrát už s výběrem staronového kouče Aloise Hadamczika. Odepisovaný tým v boji o bronz znemožnil ambiciózní Rusy a výsledná medaile tak chutnala ještě lahodněji. Byla navíc Jágrovou poslední. Neúspěch na olympiádě v Soči a mistrovství světa v Minsku přehlušil tradičně pozitivní myšlení hokejového mohykána trudomyslnou skepsí. "Odevzdal jsem maximum, spadlo to ze mě. Nejsem smutný, život jde dál," prohlásil v závěru své čtyřiadvacetileté reprezentační kariéry.

 

Čtěte dále

další zprávy