Z koryta pod pět kruhů

07.01. 14:34 | Autor: Zdeněk Kraus

Čím je pro brazilské fotbalisty proslulá pláž Copacabana, tím je pro české sáňkaře Smržovka v Jizerských horách. Na písku pod dohledem rozpaženého Krista vyrůstají ti nejlepší fotbalisté světa, v bezmála čtyřtisícovém městě poblíž německých hranic zase ti nejlepší čeští sáňkaři.

„V Česku jsou pouze dvě betonové dráhy. Jedna tady ve Smržovce, druhá v Klášterci nad Ohří. Klášterecká se však využívá pouze v létě, v zimě se nedá naledovat. Dráha ve Smržovce je navíc jako jediná u nás nadzemní,“ vysvětluje ve své smržovské kanceláři předseda Českomoravské sáňkařské asociace Drahoslav Hušek, proč právě toto místo ve Frýdlanstkém výběžku patří k líhni sáňkařských talentů. Zároveň dodává: „Podmínky v Česku však k plnohodnotnému tréninku rozhodně nestačí.“

A není se čemu divit. Vždyť česká nejmodernější dráha, tedy ta smržovská, vznikala v letech 1972 až 1976 v rámci tehdy tolik oblíbených akcí Z. „Při stavbě se šetřilo snad vším, především cementem,“ říká trenér mládeže Miloš Morávek, který se stavby zúčastnil. Sama dráha slova někdejšího dlouholetého reprezentanta potvrzuje. Beton se drolí a železné zpevňující pruty se z konstrukce vehementně derou na světlo. „Uměle chlazená dráha by byla potřeba, ale náklady na její pořízení jsou vysoké. Podle zahraničních zkušeností by vyšla zhruba na miliardu a dvě stě milionů. Velmi nákladný je také sám provoz,“ povzdychne si bezmocně Hušek. Nutno dodat, že kromě sáňkařské velmoci Německa nemá nikdo na světě uměle chlazenou dráhu, jejíž výstavbě by nepředcházelo přidělení olympijských her. I proto jezdí čeští reprezentanti trénovat k našim západním sousedům. „Za jednu tréninkovou jízdu zaplatíme dvacet eur,“ poznamenává smířeně Hušek.

Leitmotiv: peníze

Čeští sáňkaři se zúčastňují Světového poháru, na olympijských hrách v Turíně byli čtyři závodníci, z toho tři ze Smržovky. Nyní má reprezentační družstvo pět členů a sezona ve Světovém poháru něco stojí. „Čtyřčlenné družstvo přijde zhruba na dva a půl milionu korun. Něco zaplatíme my jako svaz, něco pražská Dukla a další díl mezinárodní federace FIL,“ vypočítává Hušek. Svaz však nemá peněz nazbyt. Třicet procent z dotací od Českého svazu tělesné výchovy (ČSTV) je odvislých od členské základny, což je pro sáňkaře obrovskou nevýhodou.

„Jsme ryze regionální sport. Nejsme fotbalisté, kteří mají v každé vesnici hřiště. Naše členská základna čítá zhruba 420 členů, v mládežnických kategoriích jich máme zhruba 70,“ dodává s tím, že počet členů rapidně neklesá, ale ani výrazně nevzrůstá. ČSTV navíc není tím nejspolehlivějším partnerem. „Za rok nám dluží zhruba 250 tisíc, to je pro nás hromada peněz. Je totiž rozdíl, jestli dostanete milion nebo 750 tisíc. Museli jsme si vzít úvěr, abychom rozjetou sezonu ufinancovali. Předloni se ještě v rámci ČSTV vydal závazek, že dluh bude uhrazen, což se taky loni v září stalo, ale na rok 2006 už žádný závazek vydán nebyl,“ stěžuje si Hušek. A proč ČSTV své závazky neplní? Jedním z důvodů je podle předsedy sáňkařské asociace luxusní Sazka Arena.

„Byl jsem jedním z pléna, který zvedl ruku pro výstavbu. Tenkrát se ale všem a všude tvrdilo, že hala bude stát zhruba čtyři a půl miliardy. Nakonec ta částka vylezla na devět miliard a teď se hovoří až o patnácti miliardách. Kdyby taková cifra padla předtím, pochybuji, že by vůbec někdo pro výstavbu hlasoval,“ zamýšlí se rozladěně Hušek.

Zelená budoucnost

Zdálo by se, že za současného stavu věcí nemůže český sáňkař nikdy dosáhnout na světovou špičku, ale podle Huška to tak není. „Dřív byl velký problém udržet u saní nadějné juniory. Před dvěma lety však do sáňkařského sportu vstoupila prostřednictvím Dukly armáda a díky tomu máme možnost talentovaným závodníkům něco nabídnout. Dukla těm nejlepším vyplácí aspoň nějakou rentu, jsou v armádě na půl úvazku jako instruktoři sportu,“ tvrdí.

„Dukla je jedinou cestou, jak nadějné juniory udržet,“ přitakává šestnáctinásobný mistr Česka v jízdě na saních a smržovský patriot Petr Urban a dodává: „Nejdůležitější je, aby mladí u saní vydrželi, vždyť ve špičce můžete jezdit klidně do čtyřiceti let.“ Jeho slova potvrzuje i trenér Morávek: „Sáňkař je na vrcholu zhruba ve třiceti.“ Saně mají obrovské štěstí, že patří mezi olympijské sporty, jinak by je čekal rychlý úpadek. „Proto nás podporuje Dukla. Podívejte se na skibobisty. Mají výborné výsledky, ale na olympiádě nejsou. Takže mají smůlu,“ tvrdí Morávek.

Bereme všechny

I přes neodpovídající tréninkové podmínky u nás rostou nadějní sáňkaři. „Junioři jezdí ve světové špičce,“ chlubí se trenér. Přitom kvůli malé členské základně nemůže pracovat s těmi nejlepšími. „Pracujeme s těmi, co k nám přijdou. V Německu si mohou vybírat jen talentované jezdce, kteří mají v budoucnu velkou šanci proniknout do světové špičky, tady to dost dobře nejde,“ tvrdí posmutněle Morávek. Z toho však pramení malá konkurenceschopnost na mezinárodním poli, nejlepší čeští seniorští sáňkaři jezdí ve Světovém poháru na chvostu startovního pole.

Co tedy může mladé sportovce přinutit zůstat u saní? Sláva a peníze jako v případě jiných, populárnějších sportů rozhodně ne. V první řadě nadšení pro sáňkařský sport, které je ve Smržovce snad povinné. A pak také možnost dostat se do reprezentace a s ní třeba až na olympijské hry. Díky zmíněné malé členské základně to není nemožné. Stačí vydržet. „Nominace na olympiádu je strašně jednoduchá. Stačí si vyjet pár bodů a jste tam. Také proto, že sáňkařský sport potřebuje, aby na olympiádě jezdilo co nejvíce zástupců různých zemí,“ tvrdí Urban, jenž se zúčastnil olympijských her v Calgary a Albertville.

Foto: Karel Šanda

Autor: Zdeněk Kraus