Talisman Píďa čaroval, Špotáková má bronz: Teď budu sázet stromy

Ještě na konci dubna chodila oštěpařka Barbora Špotáková o berlích, na zlomenou zánártní kost na noze nemohla ani došlápnout. Tehdy byly její vyhlídky na olympijskou medaili nicotné. Přesto se světová rekordmanka dokázala dostat zpět do formy a bronz z Ria má pro ni příchuť zlata. "Absolutně," řekla.

Asi byste tehdy v medaili moc nevěřila, že?

No, moc ne. Tehdy mi bylo ouvej, myšlenky byly chmurné, protože jsem nemohla sedm týdnů chodit. Tehdy bych nevěřila, že to takhle dopadne.

Co vám nejvíc pomohlo?

Lidi kolem mě, co se o mě starali. Trenér (Rudolf Černý), s nímž jsme to dotáhli k další placce, což je neuvěřitelné. Fyzioterapeuti, doktoři, kamarádi. A také fanoušci, od kterých jsem měla pozitivní zprávy.

Můžete popsat závod?

Byla jsem strašně nervózní. Ale to už asi patří k věku. Čím je člověk starší, tím je nervóznější. Zbytečně. Druhým hodem jsem se dostala do hry, ale pak to moc nešlo. Věděla jsem, že s tím musím něco udělat.

Co se dá v takové chvíli dělat?

Hledala jsem oštěpy, ten můj nelítal. Tak jsem si vzala od Sunette (Viljoenové) tu lítavku, šest let starou. Ten oštěp už se nevyrábí. A šla jsem hod více čelem, což jsem potřebovala. Trefila jsem jediný hod. A pěkně jsem si u toho zakřičela.

Užívala jste si čestné kolo, jako kdybyste vyhrála...

Najednou jsem měla energie - a ještě zbyla na slavení. Měla jsem obrovskou radost. Lidé fandili, to jsou krásné pocity. To zažije člověk párkrát v životě, když stojíte s vlajkou a lidé tleskají. To je paráda.

Váš přítel Lukáš mával na tribuně transparentem, co na něm bylo?

Je tam medaile zlatá a česká vlajka a nápis už v tom zase lítáme. To vyrobil kamarád z ultras z Jablonce na olympiádu v Londýně a my jsme ho doma vyštrachali. Tak tu s námi teď takhle je, i když nemohl přijet."

Máte tady několik kamarádů i přítele, pomohlo vám to?

Určitě. Byla jsem mimo vesnici s kamarády v apartmánu. Bavili jsme se, jak cestovali, neřešíme furt to házení. Takže teď to musíme oslavit, jsem ráda, že přijeli a že je ta placka. Protože když jedete někomu fandit a není ta placka, tak je to o něčem jiným. Teď ten jejich výlet nabyl té správné dimenze.

Co vůbec víte o své nástupkyni Chorvatce Saře Kolakové?

Absolutně nic, moc se o soupeřky nezajímám. Je to Balkánka, hrozně živá, gestikuluje, v kvalifikaci se zachraňovala třetím hodem, tam dělala šílenosti. Tam měla štěstí. Ale já jsem nikdy nesledovala soupeřky, musela jsem se soustředit hrozně na sebe."

Přála jste medaili i Sunette Viljoenové, která patří do vaší generace?

Ano. Ona dokazuje velkou vyrovnanost, má z velkých soutěží několik placek. Před závodem všechny obejme a řekne: Good luck. Její trenér je jeden z nejlepších lidí na světě, stará se o české atlety v Africe. Byl u mě v Praze a je to kamarád. Proto si přejeme.

Trenér Rudolf Černý říkal, že byste měla házet dál...

Já ale házet nepřestanu (úsměv). Nevím, na jaké úrovni to budu dál provozovat. Házet budu. Možná to někomu přijde úplně stupidní, ale mě to baví. Všechno ukáže čas. Ale kdyby se mě někdo zeptal před závodem, tak bych řekla, že končím, protože ty nervy nemám zapotřebí. Asi bych měla vyhledat psychologa (smích).

Budete závodit alespoň ještě letos?

Letím hned do Lausanne na Diamantovou ligu a pak do Bruselu na finále.

Čím se obdarujete?

Já se těším, až budu na podzim sázet stromy a kytky na zahradě. Protože to jsem nemohla, měla jsem od Lukáše embargo na zahradnické práce, tak jsem chodila okolo záhonu, který byl zadělaný plachtou, aby tam nerostl plevel. Ale nesměla jsem nic. Tak na to se hrozně těším. Odměním se manuální činností.

V páté sérii olympijského finále v Riu hodila oštěpařka Barbora Špotáková svůj nejlepší výkon 64,80 metru, potom sáhla vedle sebe na sedačku a vzala si do ruky Píďu. Malého medvěda s pruhovanými šatičkami a srdíčkem, kterého dostala od svého tříletého syna Janka. Byl to talisman, jenž prý vyčaroval bronzovou medaili. Špotáková vydolovala ve finálové soutěži zbytky svých sil. "Na víc jsem dnes neměla," přiznala. Po nejdelším hodu už jí tedy nezbývalo nic jiného, než věřit v nadpřirozeno. "Už tady začaroval párkrát," řekla Špotáková a ukazovala plyšáka. Nejvíc prý při úspěšném zápasu Lucie Šafářové s Barborou Strýcovou ve čtvrtfinále čtyřhry. To ho oštěpařka hladila osobně v hledišti po hlavě. "On nepomáhá k výkonu, čaruje proti ostatním," usmála se Špotáková. A Píďa pomohl, v posledních dvou sériích Špotákovou na Olympijském stadionu už nikdo nepřehodil. "Lidi mi psali, že když mám Píďu, že to zvládnu. A taky jo. Jak začalo pršet, tak jsem chytla Píďu do ruky a věděla jsem..." líčila Špotáková, ale hned se zarazila a opravila. "No, nevěděla, strašně moc jsem si to přála," upřesnila. Když ji žádná ze soupeřek už nepřehodila, Špotáková slavila a křepčila, jako kdyby vyhrála. "Tak jsme třetí, no a cóóóóóóó!" hlásila a tančila i před novináři opět s Píďou v ruce. "Zaplaťpánbůh, že jsem na ten pátej pokus vyhrabala síly. Čtvrtá sestra má cit pro drama," usmála se a připomněla písničku od skupiny Tři sestry, kterou jí populární kapela složila za vítězství v Pekingu před osmi lety.

Čtěte dále

další zprávy