Peking a Berlín: dvojí totalita olympijských her

17.08. 11:05 | Autor: Dina Podzimková

Přípravné práce na olympijském areálu v Pekingu, v pozadí ceremoniální stadion Olympijská pochodeň lidských práv, kterou na protest proti politice čínského komunistického režimu pozvedly lidskoprávní organizace, se 18. srpna zastaví v Berlíně. Volba Číny coby příštího pořadatele olympijských her je kritizována stejně jako před více než sedmdesáti lety klání v Hitlerově Německu.

Bylo prvního srpna roku 1936 a v Německu začínal sportovní svátek. Berlín, hostitelské město XI. olympijských her byl oděný do černé, červené a bílé, barev NSDAP a jejího vůdce Adolfa Hitlera. Zahájení klání bylo velkolepé, stejně jako film Olympia vůdcovy dvorní režisérky Leni Rieffenstahlové, který o hrách pojednával. Soudě z příprav na olympiádu v Pekingu, nebude výprava čínských her v roce 2008 o nic skromnější než v Německu 30. let minulého století. Ideologicky propagandistický potenciál takovéto monstrakce je koneckonců více než zřejmý. Kromě velikášských záměrů ale obě sportovní akce spojuje i řada dalších paralel. V obou případech šlo o země s tvrdě totalitním režimem kritizovaným kvůli nedodržování lidských a občanských práv, což v obou případech vyvolalo protesty mezinárodní veřejnosti. V obou případech - nejspíš - marně...

Porušování lidských práv je přitom jak v tehdejším Německu tak v současné Číně snadno doložitelné. V Hitlerově případě bylo dokonce institucionalizováno přijetím protižidovských tzv. Norimberských zákonů v roce 1935. Co se týče Číny, jedním ze symbolů porušování lidských práv komunistickými úřady se stalo duchovní hnutí Falun Gong, jehož příznivci jsou v zemi vystaveni tvrdé perzekuci. Pracovní tábory, v nichž stoupenci Falun Gongu často končívají, připomínají zase další kapitolu ze smutné historie nacistického Německa.

Mezinárodní olympijský výbor v případě Pekingu nemá ani tu omluvu, že byla totalita v zemi nastolena až po jeho volbě, jak tomu bylo v Německu. Rozhodnutí o berlínských hrách (soupeřem města tehdy byla španělská Barcelona) padlo v roce 1931, Hitler se dostal k moci až o dva roky později. V Číně naproti tomu byli komunisté v roce 2002 „zahnízděni" již dobrých třiapadesát let. Výbor své rozhodnutí přidělit pořádání her v roce 2008 právě komunistické Číně zdůvodnil mimo jiné očekáváním, že režim pod tlakem mezinárodní veřejnosti zlepší situaci v oblasti lidských práv v zemi. Zatím se ale nezdá, že by se jeho naděje plnily.

Vzdoroolympiáda a vzdoropochodeň

Základní principy olympismu (výňatek z Olympijské charty)

1. Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života, založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu a na respektování základních univerzálních etických principů.

2. Cílem olympismu je zapojit sport do služby harmonického rozvoje člověka s cílem vytvořit mírovou společnost, která dbá o zachování lidské důstojnosti.

...

5. Jakákoli forma diskriminace vůči zemi nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je neslučitelná s příslušností k olympijskému hnutí.

6. Příslušnost k olympijskému hnutí vyžaduje dodržování Olympijské charty a uznání ze strany M.O.V.

Odpor proti olympiádě v zemi, která porušuje lidská práva, je ostatně dalším prvkem spojujícím rok 1936 s rokem 2008. Ve 30. letech chtěli odpůrci Hitlerova režimu v Barceloně uspořádat vlastní tzv. lidovou olympiádu, která nakonec ztroskotala kvůli vypuknutí španělské občanské války. Oponenti komunistické Číny místo toho zažehli Olympijskou pochodeň lidských práv, jejímž vzorem je oficiální olympijská štafeta. V čele organizátorů protestu stojí Koalice za vyšetření pronásledování Falun Gongu a podílí se na ní řada dalších organizací.

Rok před konáním olympijských her - tedy nejen svátku sportu, ale také lidské sounáležitosti a solidarity - dochází v pořadatelské zemi k mučení, omezování svobody projevu a politickým perzekucím. Mezinárodní olympijský výbor to přes četná upozornění lidskoprávních organizací nevidí, nebo nechce vidět. Snad to souvisí s tím, že Čína, stejně jako kdysi Hitlerovo Německo, je velmoc na vzestupu po stránce ekonomické, vojenské i politické.

V tomto výčtu paralel dvou totalitních režimů by neměla chybět závěrečná zmínka o omluvě, již krátce po skončení druhé světové války vyslovil Mezinárodní olympijský výbor na adresu všech, kdo byli postiženi nacistickým režimem. Snad se z ní výbor poučil a v případě Pekingu nebude nic podobného nutné.

* * *

Některé z českých osobností, které podpořily Olympijskou štafetu lidských práv

Bývalý prezident republiky Václav Havel, ministryně obrany Vlasta Parkanová, předseda Olympic Watch Jan Ruml, primátor hlavního města Prahy Pavel Bém (převzal záštitu nad akcí v Praze), poslankyně Kateřina Jacques, poslanec Marek Benda, senátor Jiří Štětina, biskup Václav Malý, herečka Bára Hrzánová, herec Jan Budař, zpěvák Matěj Ruppert (Monkey Business), herec David Matásek, písničkář Josef Nos, písničkář Zbyněk Horváth

Plán štafety, která vyběhla 11. srpna z řeckých Athén, není dosud v úplnosti znám. Po Berlíně, kde se zasaví 18. srpna, se plamen vydá do Mnichova (25. srpna), odsud do Prahy (5. září), Brna (6. září), proběhne přes rakouská města Vídeň, Salzburg, Innsbruck, 10. září zavítá do Rumunsku, den poté do Itálie, 15. 9. navštíví švýcarskou Ženevu. Odsud bude směřovat do Paříže, následuje litevské hlavní město Vilnius, lotyššká Riga a estonský Tallin, zavítá i do Bruselu, Amsterodamu, Haagu, Stockholmu a Dublinu. Dosud posledním známým místem trasy bude Londýn, kde by měla pochodeň vzplanout 20. října.

Co je to Olympjiský oheň?

Hořící pochodeň je jedním ze symbolů Olympijského hnutí a her samotných. Odkazuje k mýtu o Prométheovi, který olympským bohům ukradl oheň a věnoval ho lidem. Myšlenka se zrodila v roce 1926. Pochodeň se v dnešní době zapaluje při slavnostním ceremoniálu na řecké hoře Olymp několik měsíců před zahájením her. Louč zažíhá pomocí šlunečních paprsků jedenáct žen představujících vědmy, oheň potom štafetově putuje z Olympu na Olympijský stadion v pořadatelské zemi. Zapálení Olympijského ohně na stadionu, které bývá svěřeno některé slavné osobnosti, je součástí zahajovacího ceremoniálu her.

Foto: Jan Schejbal a archiv

Autor: Dina Podzimková