Vyhrála olympiádu, pak ji komunisté pohřbili

Před padesáti lety šokovala svět, když na olympijských hrách v Mexiku získala zlato ve skocích do vody. Bylo jí pouhých šestnáct. V roce 1980 emigrovala do Kanady a komunisté ji tu pohřbili. Jednou provždy měla zmizet z historie.

Takové malé nebereme, reagovala prý trenérka Marie Čermáková při pohledu na droboučkou Milenu, kterou maminka přivedla do pražského Tyršova domu, aby ji přihlásila na skoky do vody. Psal se rok 1960. Mileně bylo osm let, ale vypadala jako předškolačka. Přesto ji trenérka nakonec vzala do party. A z kurážné holčičky vypiplala nejmladší českou olympijskou vítězku v historii.

Když vidíte skokanskou věž, co to pro vás znamená?

Vzpomínky. Bylo to hezky prožité mládí. Medaile, úspěchy. Ale teď už jsem dlouho neskákala, tělo už na to není zvyklé. Před patnácti lety jsem si šla trochu zaskákat, a druhý den jsem myslela, že mě přejel autobus.

Kdysi jste skákala z desetimetrové věže, neměla jste strach?

Všichni skokani mají strach, ale musejí ho překonat. Teď to mají jednodušší, protože mají vzduchové polštáře. Zespoda jde vzduch, takže dopadají do měkkého. To my jsme neměli. Jednou jsem spadla čistě na záda a úplně mi to roztrhlo plavky. To byl velký náraz. Ale se skoky do vody mám spojeny hlavně hezké vzpomínky.

Třeba z olympiády v Mexiku 1968.

Stát na stupních vítězů, vidět stoupat naši vlajku, a hlavně slyšet naši hymnu, to je nádherný zážitek. Od té doby pokaždé když slyším českou hymnu, mám výjimečný pocit.

Když jste přiletěla z olympiády se zlatou medailí, co se v Československu dělo?

Přiletěla jsem společně s Věrou Čáslavskou. Na letišti byly tisíce lidí, následovala jedna beseda za druhou. Já jsem toho nikdy moc nenamluvila, a teď jsem se najednou musela naučit mluvit.

Byly jste s Věrou Čáslavskou kamarádky?

Ano, bydlely jsme spolu během olympiády v jednom bytě. Byla starší, takže se o mě starala stejně jako ostatní gymnastky, já tam byla nejmladší. I poté jsme se často vídaly, protože žila v Černošicích jako já.

Věra Čáslavská udělala během medailového ceremoniálu známý tichý protest, když odklonila hlavu od sovětské soupeřky, vy jste o ničem takovém neuvažovala?

Mně bylo tehdy šestnáct let, takže na velké protesty jsem si ani netroufla. Navíc jsem byla vychována tak, že se tohle nesmí, že se na veřejnosti máme nějak chovat. Ale byl to moc příjemný pocit být první a mít pod sebou Rusku a Američanku. Na každé straně jsem měla jednu.

Jak jste vlastně vnímala srpnovou sovětskou okupaci, která proběhla jen pár týdnů před vaším odletem na olympiádu?

Když jsem ráno viděla rodiče, myslela jsem, že snad někdo umřel. Už věděli, co se stalo. Čekali další světovou válku. Já jsem nic tak strašného dosud nezažila, nevěděla jsem, co čekat. Člověk si v tom věku neuvědomuje závažnost situace. Těšila jsem se na olympiádu v Mexiku a tam jsem jet mohla.

Jela jste i na další olympiádu do Mnichova 1972, kde jste získala stříbrnou medaili. Ale brzy po vyhlášení jste odjela domů, co se tam stalo?

Zklamala jsem. Vedení ČSTV čekalo, že budu mít opět zlatou medaili, ta nebyla, byla jen stříbrná, což pro ně nebylo dost dobré.

Takže za vámi přišel funkcionář z ČSTV a řekl...

Zítra jedete domů! Bylo to tak, že sportovci, kteří skončili, jeli do dvou dnů domů, protože pobyt tam byl pochopitelně drahý. Ale medailisté vždy mohli zůstat až do konce olympiády. Tak to bylo i v Mexiku. Tentokrát jsem ale musela odjet dřív.

Jediná?

Z medailistů jediná.

Dost nespravedlivé...

Víte, za komunismu bylo plno věcí, které nebyly spravedlivé, a tohle byl další případ, jak se to nemá dělat. Byla to má nejhorší cesta vlakem.

Přispěla i tato událost k tomu, že jste se v roce 1980 rozhodla k emigraci do Kanady?

Já jsem z domova věděla, jak věci v naší době fungují, co můžeme a nemůžeme dělat a říkat. A v tom jsem nechtěla vychovávat děti. Ano, měla jsem krásné dětství a mládí, ale své děti jsem chtěla vychovávat jinak. To byl hlavní důvod, proč jsme odešli.

Kdy vás to poprvé napadlo?

Mluvili jsme o tom pořád, ale můj táta nechtěl odjet. Věděl, že je nemocný, že má rakovinu. A dva roky po olympiádě v Mexiku, když mi bylo osmnáct let, zemřel. Pak jsem zase nechtěla odejít já, protože tu byla máma. A najednou přišla nabídka pracovat v Montrealu pro kanadskou reprezentaci skokanů do vody. Legálně. Dostala jsem smlouvu na rok. Odjela jsem tam s roční dcerou a manžel Petr přiletěl půl roku po mně, protože v Československu pracoval pro volejbalovou reprezentaci, takže chtěl v zemi zůstat do olympiády v Moskvě.

Nebála jste se, že za vámi nepřijede? Že mu to komunisté znepříjemní?

To víte, že bála. Antonín Himl, předseda ČSTV, mu předtím slíbil, že ho pustí. Ale nakonec to byl velký problém. Himl se manželovi vyhýbal, jak mohl. Ale nakonec se to podařilo. Když manžel s volejbalisty odjížděl na olympiádu, tak chytil Himla ve chvíli, kdy tam byli i novináři a další sportovci, a v tu chvíli už to musel podepsat. Bylo tam moc lidí, kteří to viděli. A já byla v Kanadě legálně, dveře zpátky jsem měla pořád otevřené.

Když jste tam přiletěla poprvé, co jste pocítila? Úlevu?

Ani ne, brala jsem to jako cennou zkušenost a dobrodružství. Vždycky jsem ráda cestovala. Ale rychle jsem se musela naučit anglicky. Skoro nic jsem neuměla.

Co bylo vůbec nejtěžší?

Když tehdy člověk přijel do jiné země, skoro se učil otvírat dveře, protože mají jiné kliky. Každá sprcha je jiná, na silnicích se jezdí jinak. V Kanadě se může doprava zatáčet i na červenou, to je také nezvyk. Ale to jsou drobnosti. Nejvíc nepříjemné bylo, že jsem vystudovala stomatologii v Praze, ale v Kanadě mně to neuznali, takže jsem musela začít znovu. Nakonec jsem tam čtyřleté studium zvládla za dva roky. A to jsem měla dceru a v tom druhém roce jsem už byla těhotná a čekala syna.

V Československu zůstali vaše sestra a bratr, jak dlouho jste je neviděla?

Pět let. V roce 1985 jsme všichni přiletěli do Budapešti a sešli jsme se s nimi i s rodiči mého manžela. To bylo krásné.

Dělala vám československá vláda nějaké problémy?

Zpočátku ano. Měli jsme pár telefonních hovorů z kanadské ambasády.

Co vám říkali?

Proč jsme se nevrátili domů a že bychom měli přijet na ambasádu. Bylo nám také doporučováno hlídat si dítě, aby se nám náhodou neztratilo.

To muselo být strašné.

Víte, my jsme své děti vždycky hodně hlídali.

Rudé právo kdysi o krasobruslařce Áje Vrzáňové, která emigrovala do Londýna, napsalo: "Dala se na cestu zrady a skončí jako všichni zrádci. Na konci této cesty je lavička v Hyde Parku nebo skok do Temže." Co jste si o sobě přečetla vy?

Občas se ke mně nějaký výstřižek dostal. Třeba mi udělali hrob na Olšanech. Nevím, jestli ho tam ještě mám, měla bych se tam jít podívat, nebo se někoho z těch lidí zeptat: Tak mi tedy ukažte ten můj hrob.

Jak jste se o něm vlastně dozvěděla?

Řekl mi to kdysi jeden novinář, bylo to prý v Československém filmovém týdeníku. To byl zpravodajský magazín, který vysílali vždy před filmem v kině. Dnes tam běží reklamy. Myslela jsem si, že si ten novinář vymýšlí, ale pak mi to potvrdili i další lidé. Prý tam byly záběry na ten můj hrob.

A co to s vámi dělalo? Cítila jste smutek, vztek...

Přišlo mi to celé směšné. Říkala jsem si: Když už jsem jednou umřela, tak bych měla žít dlouho, ne? (usmívá se) Byla to prostě jiná doba, tak se na to muselo dívat. Jinak by se musel člověk trápit od rána do večera. Když se podíváte na knížky, které vyšly v osmdesátých letech, tak já v nich vůbec nejsem. Vymazali mě z encyklopedií, přestala jsem na devět let existovat. Když někde zmiňovali olympijské vítěze z osmašedesátého, byli tam jenom tři - Čáslavská, Raška a Rezková. A pak mě zase vyhrabali a byla jsem zpátky.

Nezalitovala jste někdy emigrace?

Ne, kdepak. Mám dva hezké domovy. Tady je krásně, tam je krásně.

Vnímáte sama sebe jako Kanaďanku, nebo Češku?

Češku! Tou jsem byla vždy a zůstanu. Slyšet kanadskou hymnu a českou hymnu je něco úplně jiného. Stejně jako všechno, co slyšíte v rodné řeči, je jiné. Ale moje děti už jsou poloviční Kanaďané.

Komu fandí v hokeji?

Když hrají Kanaďané proti Čechům, tak fandí Čechům.

Opravdu?

Ano, i česky umějí dobře.

Napadne vás někdy, jaký by byl váš život, kdybyste zůstala v Československu?

Nemyslím si, že bych měla v zásadě jiný život. Pracovala bych jako zubařka, měla bych děti. Bratr mi zemřel, ale sestra tu zůstala a vede si dobře. Asi bych neuměla tak dobře anglicky. (pousměje se)

V čem spatřujete největší rozdíly, když přijedete jednou za rok z Kanady do Česka?

Všechno se tu vylepšuje. Projížděla jsem České Švýcarsko a ty vesničky jsou překrásné. Lidi tady to nevnímají, protože se na to dívají každý den.

My jsme tu spíš zvyklí na všechno nadávat.

To je typicky české. Ale opravdu se tu vše zlepšuje. Třeba služby. Když jsem kdysi přišla na úřad, tak na mě div neštěkali, co je obtěžuju. A teď jsou tam lidi slušní a ochotní. Akorát někdy, když slyším češtinu, tahá mě za uši, kolik se používá anglických slov. Sestra je programátorka a u počítačů česká slova neexistují, tak používá anglická, to chápu. Ale my dvě přece spolu nemáme meeting, ale schůzku. Kdyby to alespoň lidé vyslovovali správně anglicky, a ne počeštěnou angličtinou. Takže to se mi nelíbí. A taky je tu pořád hodně nervózních řidičů.

V Kanadě snad nejsou?

Jsou také, ale tady je jich opravdu hodně. Jsou nalepení hned za mým autem. Přitom mě stejně nemohou předjet, protože přede mnou je další auto. Ale to je spíš úsměvné.

Stále pracujete ve své zubní ordinaci?

Tři až čtyři dny v týdnu. Ale ordinace už není moje. Před rokem a půl jsem ji prodala a pracuji tam dál pod novým majitelem. Sídlíme v nákupním centru, takže máme otevřeno od pondělka do soboty. Někdy až do devíti večer.

Vědí vaši pacienti, že jim spravuje zuby olympijská šampionka?

Chodí za mnou mnoho českých emigrantů, kteří to občas připomenou. Ale já si na to nepotrpím. Než jsem v roce 1980 odjela do Kanady, skoro jsem tu nemohla projít po ulici, abych neslyšela své jméno. Je to ona? Nebo ne? Nebylo to moc příjemné. Nemyslím to špatně, ale v Kanadě mi vůbec nevadilo, že mě nikdo nezná.

A jak se má manžel? Stále sportuje?

Vede dvakrát týdně volejbalové tréninky. Taky hodně trénoval tenis, protože ho hrály obě dcery. Tenis si spolu rádi zahrajeme dodnes nebo jezdíme na kajaku, chodíme na výlety do hor.

Co vám ještě dělá radost?

Mám tři vnoučata. Tříměsíční holčičku od dcery a dvouletá dvojčata, kluka a holku, od syna, které jednou týdně hlídám. A mluvím na ně jen česky! Vidíte, musím jim odtud přivézt nějakou audioknihu, třeba Broučky.

A co si odtud odvezete vy?

Já těsto na knedlíky v prášku a pro manžela český rum.

MUDr. Milena Duchková-Neveklovská, DMD (66)

Bývalá skokanka do vody. Olympijská vítězka z Mexika 1968 a stříbrná medailistka z OH 1972 v Mnichově. Mistryně Evropy (1970), vicemistryně světa (1973). V roce 1983 byla jako první Češka uvedena do mezinárodní plavecké síně slávy, v roce 1999 byla vyhlášena nejlepší českou plavkyní století. Žije ve Vancouveru s manželem Petrem Neveklovským, volejbalovým trenérem. Pracuje jako zubařka, má tři děti.

Čtěte dále

další zprávy