Únik do přírody i dobrý "job". Ondrovi chybí jen olympiáda

Jeho jméno je pojem. Minimálně ve světě mužů a žen, kteří dávno překonali strach z výšek a neustále se snaží zvítězit nad umělými i přírodními stěnami. Jednadvacetiletý Adam Ondra je jedním ze dvou nejlepších lezců na světě. Čerstvý mistr světa v boulderingu (lezení bez lana na malých blocích) se rozpovídal pro časopis TÝDEN o rodinné tradici, českých skalách i manikúře.

Máte z něčeho strach?

Je přirozené, že se člověk bojí výšek. Když začíná, nemusí věřit tolik svému vybavení. Teď už se nebojím skoro nikdy, což mě trochu mrzí. Vím, že se mi nic nemůže stát. Adrenalin mizí, je to spíše rutina. Někdy mi opravdu chybí, tak občas zajedu na český pískovec a lezu na cesty, kde nejsou fixní jisticí prostředky. Tam už ho pak trochu cítím.

Kdyby vám někdo nabídl seskok padákem, tak byste neodmítl?

To moc času nezabere, určitě bych to přijal.

Za sebou máte ty nejsložitější lezecké cesty, mimo jiné tu v norském Flatengeru. Myslíte už na nějakou ještě náročnější?

Jo, přímo v této žulové jeskyni. Je to jeden z nejlepších kusů skály, co jsem viděl. Navrtal jsem zde další projekty, které by mohly být ještě těžší, na stupni 9C.

Dá se vaším sportem uživit?

Když člověk patří mezi pár nejlepších na světě, tak ano. Není to samozřejmě fotbal a tenis, ale dá se to. I díky sponzorům, od nichž pochází většina mých peněz.

Myslíte na zadní vrátka? Co studujete?

Ekonomii. Přišla mi jako obor, který bych snad někdy v budoucnu mohl použít. Konkrétní představu ale nemám, zadní vrátka si zatím netvořím. Určitě bych ale na něco přišel.

Musíte mít velkou sílu ve svých rukou. Jak důležitá je pro vás správná manikúra?

Většina lezců se snaží, aby měla nehty co nejkratší, ale já za svou kariéru zjistil, že to není na úplně hladkých úchytech ideální. Správná délka je určitě důležitá.

Máte přítelkyni, která s vámi společně vyráží na dobrodružství ve skalách. Dokážete si představit, že by vaše dívka neměla k tomuto sportu žádný vztah?

Musel by to být asi anděl. Lezení zabírá spoustu času a táhne mě to do různých končin. Doma moc často nejsem. Když mám přítelkyni, kterou to baví, včetně cestování, je to ideální kombinace.

Na skály leze i vaše maminka s tatínkem. Byl byste rád, kdyby rodinná tradice nadále pokračovala?

Umím si představit, že jednou opět jako celá rodina polezeme. Ale určitě bych do toho své děti nenutil, kdyby je to nebavilo. K lezení si musí najít cestu samy. Pak bych je samozřejmě podporoval.

Nechtěl byste jednou trénovat mladé lezce?

To by mě asi nebavilo, jsem velký individualista a ne moc dobrý psycholog. Sám nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat, a divně bych se cítil i v opačné pozici. Od letoška mám ale sám trenéra, Patxiho Usobiaga ze Španělska, který je můj velký kamarád a také bývalý mistr světa. Vím, že si prošel tím, čím si procházím já, a stoprocentně mu důvěřuju. Možná právě díky němu se můj pohled na trenéřinu časem změní, ale úplně začínající děti bych asi nikdy trénovat nechtěl. Spíše už nějaké slibně začínající talenty.

Doporučil byste lezení jako sport malým dětem?

Samozřejmě, v dnešní době už vzniká spousta lezeckých kroužků, kam mohou rodiče dát dítě, stejně jako do houslí nebo na gymnastiku. Nejenže se učíte jakousi akrobacii, ale víc vás to pak táhne do přírody a do skal. Není to jen o lezení, ale o komunitě lidí a poznávání nových míst. Lezení mě osobně hodně naučilo a udělalo ze mě lepšího člověka.

Můžete srovnávat. Jak si tento sport vede v okolních zemích? 

Nejpopulárnější je v Rakousku, na školách je to prý druhý nejčastější sport. I v Česku má dobrou tradici, na pískovce se zde leze víc než sto let. Je to jediný sport, aktivita, kterou lidé dělají už tisíce let, co ještě není na olympiádě.

To vás musí mrzet. Kdyby byl součástí olympijských her, nejspíš byste měl už nějaký cenný kov.

Trochu ano. Sám jsem pro to, aby bylo lezení olympijským sportem, ale uvnitř komunity jsou i hlasy proti tomu. Prý by to zničilo ducha lezení, bojí se, že s větší pozorností by mizel respekt vůči přírodě. To ale odmítám, rozlišuji závody, které pokládám za sport, a pak zdolávání skal, což považuji spíše za životní styl. Je zodpovědnost lidí, kterým na tomto sportu záleží, aby nováčky vychovali, jak se mají na skalách chovat.

Když vám bylo devatenáct, byl o vás natočen film. Jmenoval se jako jeden díl Harryho Pottera, plánujete podobně dlouhou sérii? Jak velký jste zaznamenal úspěch?

Počet stáhnutí přes internet byl pro mě celkem ohromující. Sérii neplánujeme, ale stejný kameraman natočil další materiál z lezení v Norsku, který by měl vyjít v průběhu tohoto podzimu.

Kde v České republice nejraději lezete?

Jsem z Brna a za humny máme Moravský kras, kde trávím hodně času a je pro mě takovou srdcovou oblastí, jezdím tam už od pěti let. Mimo jiné je zde jedna ze tří nejtěžších tras na světě. Unikátní jsou pak pískovcové věže na Labských pískovcích, v Českém ráji a Adršpachu, což se jinde ve světě nevidí. Má to své kouzlo.

Jste schopný si zajet na dovolenou, kde byste úplně "vypnul"?

Neumím si představit, že bych jel na týden k moři a celý ho tam proválel. To vydržím den, dva. Pro mě je dovolená i lezecký zájezd nebo si v zimě vyrazíme zalyžovat.

* V čem je kouzlo na lezení v přírodě?

* Dokáže krotit sprostá slova na skalách?

* Troufl by si zdolávat Himálaj?

* Jaké jsou jeho nejbližší cíle?

Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v aktuálním vydání časopisu TÝDEN, které vyšlo v pondělí 1. září 2014.

Čtěte dále

další zprávy