Monsieur Roche. Čtvrt století od hattricku slaví za volantem

Můj řidič na trati etapy Tour de France bedlivě sledoval zrcátka i rádio. Lidé podél trati na něj nadšeně volali: "Monsieur Roche" a on jim skromně kynul z okýnka bílého superba. Cítil jsem se vedle něho pyšně jako v královském kočáře.

Kdybyste snad zapochybovali o věhlasu jeho jména… právě uplynulo pětadvacet let, kdy irský cyklista Stephen Roche jako druhý po Merckxovi v roce 1974 a dosud poslední v historii dokázal v jednom roce vyhrát Giro d´Italia, Tour de France i mistrovství světa.

Jak jste to dokázal?

Ani nevím. Všechno mi vyšlo. Mezi Girem a Tour byla pauza jen tři týdny, forma vydržela. Mistrovství světa se jelo v kopcích v Rakousku, to mi vyhovovalo.

V čem se nejvíc změnila profesionální cyklistika a Tour de France za těch pětadvacet let?

Tehdy vlály podél trasy jen francouzské vlajky, teď australské, norské i české. Ale hlavně v logistice, sofistikované přípravě a specializaci. Buď ještě můžeš, nebo už ne. Tak to bývalo za nás. Dneska ti hlásí do vysílačky: Uber padesát wattů při záběru do pedálů a ještě ti to vyjde. Tour se odehrává víc v autech doprovodné kolony, téměř vymizely spontánní reakce na trati. Jistě, má to efekt, ale není to tak zábavné. Za nás se brala první trojka, teď se uznává celá desítka celkového pořadí.

Vede se o tom diskuse. Zakázal byste vysílačky?

Možná od jezdce směrem do auta by mohly zůstat z bezpečnostních důvodů při hlášení defektu, nebo nebezpečí. To by mělo stačit.

Kam se bude Tour dál ubírat?

To se dá těžko říct, pořád se bude šlapat na kole okolo Francie. Objeví se čerstvé tváře, bude se stále na co dívat.

Může se do opravdu nejlepší společnosti protlačit i Čech Kreuziger?

Ukázal potenciál, ale nepotvrdil ho. Dokázal se dostat nahoru hodně mladý. Jenže někdo pokračuje hned ještě výš, jinému to trvá déle. A jiný už to nezvládne.

Co by mu pomohlo?

Podívejte, Armstrong byl přirozeným bossem, osobností i výsledky. Tím on není. Někdo je silná persona a díky tomu postupně dosáhne i výsledků. Jiný se zase zásluhou výkonů tou respektovanou osobou stane. Třeba ve třiceti. Musí najít své místo, zda Grand Tours nebo klasiky. Zůstat v nějakém silném týmu. A klidně tam být dvojkou a ještě se poučit u zkušenějšího cyklisty a pak se stát sám jedničkou. K vrcholu vede víc cest.

Někdy i z dráhy. Líbí se vám nový Tour-minátor Wiggins?

Je to výborný chlapík, trénuje velmi propracovaně a promyšleně, jezdí komplexně, umí se usmát a zavtipkovat. Ta pravá hvězda, superstar, to není. Ale proč by se jí nemohl ještě stát?

Také loňský vítěz Evans mezi skutečné celebrity nepatří.

Souhlasím. Hodně dělá tým okolo a někdy i souhra okolností při výběru kapitána. Proč dostal letos Wiggins ve Sky přednost před Froomem? Rozhodovalo se jen velmi těsně.

Navíc za poslední roky si zpětně těžko vybavíte, kdo je pravý vítěz. Řada z nich byla potrestána v dopingových causách. Jak sledujete vývoj okolo Armstronga?

Přiznám se, že mě to nebaví. Jaký to má smysl?

Dobrat se pravdy, zda byl "čistý"… Ostatně, i vy sám jste byl kdysi obviněn z dopingu.

Proč jenom on? Kdo prověří všechny ostatní? Jak prozkoumáte výkony Anquetilla, Merckxe nebo Hinaulta? Za nás šlo o výjimečné případy. Okolo roku 2000 to byla nejhorší doba. Teď je toho možná zase míň. Možná se bral doping, ale on byl stejně nejlepší. Armstrong pro mě zůstává hrdinou, šampionem a výjimečnou osobností. Podívejte se, co dokázal. Vítězil v triatlonu, porazil rakovinu, sedmkrát vyhrál Tour. Pak se dokázal vrátit a skončit třetí. A znovu vyhrává velké triatlony. Ve čtyřiceti!

Proč ale teď proti němu začínají víc a víc vypovídat jeho bývalí týmoví kolegové v čele s Hincapiem? Drží Armstronga jen přízeň mocných firem, které případným odhalením nechtějí podrazit svůj byznys?

Peníze jsou jedna věc, ale výsledky si za ně nekoupíš. Je to jednoduché. Donedávna všem hrozil nejmíň dvouletý trest v případě, že by se i sami k něčemu přiznali. Teď jim nabízejí šestiměsíční distanc přes zimu za to, když promluví. Navíc někteří už ukončili kariéru. Víte, takhle se dívám i na Ullricha. Jezdil v nějaké době, něco dokázal, nikdy ho neusvědčili a přesto potrestali. K čemu to je? Armstrong má problém s civilním soudem, na který se tlačí, zda státní peníze z US Postal nešly na něco špatného.

Vraťme se k vám a současnosti. Jako závodník jste podstoupil Tour-torturu desetkrát. Pak jste ji patnáct let komentoval na Eurosportu. Jak si ji teď užíváte druhým rokem v roli šoféra?

Mám rád auta, doma opravuju starší kousky, jsem fanoušek. A baví mě řídit. Navíc tohle auto, superba, jsem si loni sám koupil. Za tři týdny tady najezdím přes deset tisíc kilometrů, potkám mnoho zajímavých osobností. Lidi mě stále poznávají a zdraví. Cítím se pořád jako by mi bylo těch sedmadvacet.

Vážně, mládnete?

Po deseti dnech jsem mrtvý a těším se, až to skončí. Ale jakmile Tour skončí, těším se na příští rok.

Adrenalin vám zase pouští do žil syn Nicolas, že? Jaký je to cyklista?

Není to vrchař, ani sprinter, to je trošku nevýhoda. Ale zase je silný, zdravý, má výdrž i talent, rychle se učí. Je to sympatický závodník, hodně se směje, má charisma. Doufal jsem, že se dostane do desítky v celkovém pořadí, jen těsně to nevyšlo (skončil 12., pozn. Aut.)

Koučujete ho sám osobně?

To ne. Znáte to, děti neposlouchají své rodiče.

Jak často spolu hovoříte?

Tady na Tour každý den. Probereme věci, snažíme se odstraňovat chyby.

Máte o něj strach?

Někdy jo. Nemůžete říkat, že dělá nebezpečný sport. Nabádám ho, jen aby byl opatrný.

Lidé vás tu mají rádi, cítíte se už víc Francouzem?

Od roku 1980 jsem strávil skoro dvacet let kariéry ve francouzských týmech. Pak jsem se vrátil do Irska a podílel se taky na organizaci startu Tour v Dublinu 1998. Jenže dělat pak něco s národní asociací, to byste museli vymést všechny kanceláře. To asi znáte, ne? Nicolas se sice narodil ve Francii, ale dá se říct, že do jeho třinácti let jsme žili v Irsku, pak zase ve Francii. On teď bydlí v Monte Carlu, jezdí tam s Gilbertem a dalšími kluky.

Kolik kilometrů stihnete ještě najezdit sám?

Pět šest tisíc ročně. Když jsem trénoval, bylo to až sedmatřicet tisíc.

Můžu s vámi někdy vyrazit?

Jasně, přijeďte na Mallorku do našeho prázdninového cyklistického kempu Vélo Evasion v Palmanova. Máme perfektní trenéry a personál, ale rád s vámi vyjedu, když si trochu připlatíte (smích). Trávím tam začátkem roku hodně času.

A zbytek?

Žiju v Antibes na Cote d´Azur, baví mě věnovat se realitám. Koupím dům, opravím ho a prodám. Deset let jsme měli hotel, loni jsme ho už pustili. Chci být úspěšný i v byznyse. Jméno z cyklistiky mě v něm pomáhá, za nás se přece jen zdaleka tolik nevydělalo.

Závidíte současným cyklistům, nebo jste rád, že jsou za tu dřinu spravedlivě odměněni?

Doba se prostě mění, ale víc vydělá jen několik hvězd.

Kolik to je?

Můj syn bere ve francouzské stáji Ag2R okolo půl milionu eur ročně (asi dvanáct milionů Kč, pozn. red.). Je to dost? Odhaduji, že Evans nebo Schleckové mohou mít dva miliony, u Contadora se mluvilo o čtyřech.

Stephen Roche 52 let, bývalý irský cyklista, pochází z Dublinu, nyní žije v Antibes ve Francii, v roce 1987 vyhrál Giro, Tour i mistrovství světa, má 58 profesionálních vítězství (z toho 3 etapy na Tour a 2 na Giru, ale i amatérský Paříž-Roubaix), kariéru mu ukončilo zranění pravého kolene, nepomohla ani operace u známého doktora Müllera-Wohlfahrta v Mnichově, před čtyřmi lety ale uběhl Newyorský maraton, má čtyři děti, 28letý syn Nicolas právě dokončil Tour de France.

Čtěte dále

další zprávy