Král ledu Verner: Myslel jsem na to, co vše můžu získat

28.01. 13:09 | Autor: Zdeněk Kraus

Krasobruslař Tomáš Verner přišel mezi novináře na ruzyňském letišti uvolněný a rozesmátý. Aby ne, vždyť díky jeho výkonu v Záhřebu se Česká republika může po dlouhých šestnácti letech pyšnit evropským šampionem.

"Být ve společnosti Ondreje Nepely, Jozefa Sabovčíka a Petra Barny je pro mě velká čest," prohlásil čerstvý mistr Evropy, kterého nyní čeká týden doma a pak se znovu pustí naplno do tréninku.

ČTĚTE TAKÉ: Král Verner: I rozhodčí poznali, že jsem do toho dal srdce
FOTOGALERIE: Zlatý krasobruslař Verner

V pondělí 3. února odlétá na týden trénovat krátký program do Kanady, zbytek přípravy před březnovým mistrovstvím světa v Göteborgu stráví převážně v Oberstdorfu.

Loni jste z mistrovství Evropy dovezl stříbro, letos zlato. V čem ještě se oba šampionáty lišily?

Po prvním dnu jsem vedl i loni, pro mnoho lidí i pro mě samého to bylo velké překvapení a večer jsem si nemohl srovnat myšlenky v hlavě. Letos to šlo a já se krásně vyspal.
Trenérka Vlasta Kopřivová: Tomáš je už zkušenější, už ví, jak se na velkých závodech chovat.

Co vám letělo hlavou, když začínala vaše volná jízda?

Loni jsem myslel na to, co všechno můžu ztratit. Letos jsem už myslel na to, co vše můžu získat. Bojoval jsem a nakonec to vyšlo.

ČTĚTE TAKÉ: Tomáš Verner je krasobruslařským králem Evropy

Jak nesli váš úspěch největší soupeři?

Musím nejdříve říct, že před mistrovstvím jsem se naštval a urazil. Díval jsem se na anglický eurosport a tam říkali, že o titul se popere Lambiel a Joubert. Čekal jsem, že by mohlo zaznít i mé jméno, ale nezaznělo. Tak jsem se do toho musel vložit (úsměv). Myslím ale, že už v tréninku jsem naznačil, že tam nejsou jen oni dva. A to i přesto, že oba jsou hvězdami našeho sportu. Šel jsem do toho s tím, abych bojoval sám za sebe, ne proti těmto šampionům. Nakonec to dopadlo, jak to dopadlo.
Trenérka Kopřivová: Letos byl mnohem větší tlak v zákulisí. Na naše tréninky chodila spousta lidí. To nám naznačilo, že Tomáš je soupeř, z kterého jde strach.

V Záhřebu jste ještě dlouho po závodě chodil s medailí na krku. Kdy jste ji definitivně sundal?

Druhý den večer. To už jsem začínal být unavený z mediálního cirkusu, šel jsem od mikrofonu k mikrofonu a už jsem toho měl dost. Nechtěl jsem medaili někde ztratit.

Co jste ještě kromě rozhovorů stihl? Říkal jste, že už konečně budete pánem svého času...

To, že budu pánem svého času, jsem si jen mylně myslel. Den po vítězství jsem si svůj čas vůbec neorganizoval, pak jsem šel podpořit Karolínu (Vernerova tréninková kolegyně Caroline Kostnerová, pozn. red.) aby to dotáhla do zdárného konce. Na velké oslavy ale nebyl čas ani nálada. Všichni jsme toho měli plný kecky. Došlo jen na decentní oslavu s trenéry.

Po dobu mistrovství často zaznívaly stížnosti na kvalitu ledu, jak jste ledovou plochu viděl vy?

Led byl dost tvrdý, spíš na hokej než na krasobruslení. Ale podmínky byly pro všechny stejné. Je ale fakt, že třeba mé krokové variace tím ledem trochu utrpěly. S rýhami se počítá, jinak to nejde, když před vámi jede jedenáct závodníků.

Gratuloval vám někdo z vašich předchůdců?

Nerad bych na někoho zapomněl, ale moc mě potěšil email, který jsem dostal hned po krátkém programu od Petra Barny. Přál mi i s celou rodinou, abych vydržel i volnou jízdu. A když jsem po volné přišel na pokoj, už jsme měl v počítači další mail, tentokrát s gratulací. Petr mi dokonce udělal i rozbor všech soupěřů od Ameriky po Japonsko, jak na tom momentálně jsou. A na co bych si měl dávat pozor (úsměv). Psal mi Jozef Sabovčík a to jsou lidi, kteří v našem sportu něco dokázali.

Dopřál jste si nějakou odměnu? Ví se, že toužíte po motorce...

Ještě ne. Na motorku mám taky čas, potřebuju zdravé nohy, chci ještě nějakou dobu sportovat.

V Záhřebu se vás prý ptali, zda nechcete skončit s kariérou...

Je to tak, byla to nejkurióznější otázka, kterou jsem dostal. Pljuščenko a Jagudin totiž odcházeli kolem dvaadvaceti let a mně je jednadvacet... Chci vás ale ujistit, že končit nechci.

Jak jste si užil exhibici?

Bolely mě hrozně nohy, ale užil jsem si to maximálně. Druhý a třetí, tedy Lambiel a Joubert, jeli společně na jednom ledě. Já měl celé kluziště sám pro sebe a to byl výborný pocit.
Dlouho jsem čekal na svou hudbu a už mě to nebavilo. Když jsem se o tom bavil s Robinem Szolkowým, mistrem Evropy ve sportovních dvojicích, tak mi říkal, že jsem si to měl rozmyslet dřív. Mohl jsem prý být druhý nebo třetí a pak bych tak dlouho nečekal. Tak mě to začalo bavit.

Na mistrovství Japonska dosáhl Daisuka Takahaši na 254 bodů, neděsí vás trochu to číslo?

To číslo se mnou nedělá vůbec nic. Evan Lysáček loni dostal na mistrovství USA 90 bodů v technice ve volné jízdě. Na domácích šampionátech dostávají kluci víc bodů než venku. U mě je to obráceně. Takahaši je výborný bruslař, ale to neznamená, že ho nechci porazit.

Po závodě jste říkal, že jste si vědom pár chyb. Na co byste se chtěl, vzhledem k březnovému mistrovství světa Göteborgu, v tréninku zaměřit? Přidáte nějaké čtverné skoky?

Na to nemůžu konkrétně odpovědět, co kdyby si to mí soupeři přečetli? Nechám je tápat. Jízdy asi budou trochu pozměněné, ale jak, vám nepovím. To je věc má a mého realizačního týmu.

Jak se do Göteborgu těšíte? Oproti Záhřebu to bude asi jiná káva...

Slyšel jsem, že mužské finále je už vyprodáno, přijde deset tisíc lidí. To je pozitivní zpráva. Tady v Záhřebu to nebylo o kvantitě, ale o kvalitě. Fanoušků tady nebylo moc, ale byli výborní. A po sportovní stránce? Špička se rozšíří o závodníky z Japonska, USA a Kanady. V krasobruslení bohužel neplatí, že když jednou někoho porazíte, už to tak bude pořád. Utkám se tedy znova také s evropskou špičkou. Poslední šestka, tedy kluci v poslední rozjížďce, budou mít medaili stejně blízko.

Foto: Robert Sedmík, ČTK, Reuters

Autor: Zdeněk Kraus