Drsné, ale férové. Poznejte krásu ragby

30.09. 11:00 | Autor: Marek Táborský

Novozélandský hit. Bojový tanec haka je jedním z mnoha taháků zápasů All Blacks.

Slavný stadion Wembley burácí. Devadesátitisícový kotel však tentokrát neaplauduje fotbalistům, ale tančícím ragbistům Nového Zélandu. Vítejte v Anglii, kterou zasáhla ragbyová epidemie.

"Kulatý nesmysl" nahradil šišatý. Největší fotbalové svatostánky postrádají tradiční branky, nahradily je tyče ve tvaru písmene H. Hraje se ve Wembley, na stadionu Manchesteru City, v St. James Parku či na olympijském stadionu v Londýně.

S blížícím se podzimem šednoucí Anglie ožívá před každým zápasem pestrobarevným karnevalem fanoušků soustředících se v okolí stadionů. Vstupenky jsou nedostatkové, drtivá většina z 2,8 milionu lístků je vyprodána, za místenky na finále desetitisíce lidí neváhaly zaplatit skoro 30 tisíc korun.

Stadion Wembley dokáží ragbisté naplnit stejně jako fotbalisté. Ragbyovým šílenstvím nežije pouze Anglie a Wales, ale i několik dalších zemí. Milují ho ve Francii, Austrálii, Jihoafrické republice... A na Novém Zélandu. Právě místní výběr známý jako All Blacks platí za nejúspěšnější tým, který neprohrál žádné utkání základní části na světovém šampionátu.

I ragbyoví analfabeti znají jejich bojový tanec haka, kterým se podobně jako maorští domorodci snaží zastrašit nepřítele, respektive soupeře.

Za průkopníky ragby však platí Angličané. O vzniku tohoto sportu koluje zajímavá legenda. Postaral se o ni budoucí kněz, tehdy však pouze student internátní školy William Webb Ellis v městečku Rugby v hrabství Warwickshire. Školáci si volné chvíle krátili fotbalem, který už se sedmnáctiletému Williamovi zajídal. Během zápasu v roce 1823 sebral míč a v náručí jej donesl k fotbalové bráně. Ragby bylo na světě, ač byla pravidla oficiálně schválena až o osmačtyřicet let později.

Jeho jméno nebylo zadupáno kopačkami do země. Vedle hřiště postavili tabuli, na níž je popis jeho skutku vytesán. Dodnes slouží jako poutní místo ragbistů. Mnoho se jich zde zastaví i těchto dnech, kdy ve Velké Británii zuří boje o trofej, jak jinak, Williama Webba Ellise. Vítězové mistrovství světa ji zvednou nad hlavu 31. října.

Další zajímavostí ragby je, že se téměř nehraje pro peníze. O prize money pro celkového vítěze si týmy mohou nechat zdát. Finanční motivace pro podstupování tvrdých střetů zůstává pouze na jednotlivých svazech.

Nejvíce si mohou vydělat Angličané, za vítězství by každý hráč obdržel 350 tisíc liber (13 milionů korun). Australané a Novozélanďané mají vypsaný bonus 250 tisíc liber pro každého, Jihoafričané a Velšané "jen" 150 tisíc. I to je pokrok. Ragby se totiž profesionalizovalo až v roce 1995. Do té doby si hráči museli brát na šampionáty dovolenou. Mnoho velkých boháčů se v ragby nenajde dodnes.

Nejbohatší ragbisté

1. Dan Carter, Nový Zéland - 1 milion liber, Racing Métro 92
2. Matt Giteau, Austrálie - 700 tisíc liber, RC Toulon
3. Leigh Halfpenny, Wales - 600 tisíc liber, RC Toulon
4. Sam Burgess, Anglie - 500 tisíc liber, Bath Rugby
5. Jonathan Sexton, Irsko, 494 tisíc liber, Leinster

Co však platí téměř výhradně, je fakt, že ragby je určeno pro tvrdé chlapy. Většina hráčů váží přes 80 kilo. Nejtěžší útočník letošního šampionátu Francouz Uini Atonio je 145 kilová hora svalů. "Jedna z prvních věcí, které jsem se v ragby jako kluk naučil, bylo to, že jste vždycky součást týmu. Je jedno, jestli jste velcí, malí, tlustí, tencí, rychlí, pomalí, vzdělaní, nevzdělaní, věřící, nevěřící, bílí, černí nebo třeba žlutí. Vždycky jste součást týmu se vším, co k tomu patří," říká aktivní ragbista Martin Charvát, velký propagátor tohoto sportu a spolumajitel reklamní agentury Konektor.

Když se řekne ragby, laik si představí pořádně drsný sport. To sedí. Není nouze o krvavé šrámy, nikdo neválí sudy po drobném kontaktu, naopak. Zlomeniny se často počítají až po zápase, během ošetřování se hra nepřerušuje. I kvůli tomu se hraje fér. Spílat rozhodčímu? Neexistuje. Respekt je slovo úzce srostlé s ragby. Není prostor pro předsudky, diváci se na stadionu chovají diametrálně jinak než fotbaloví hooligans. Výjimkou není, že si hráči zajdou po tvrdém utkání společně na pivo. I v tom je ona svérázná krása ragby.

Foto: ČTK

Autor: Marek Táborský