Dressler: Ego jsem si při závodění pohladil už dost. Teď raději učím

16.01. 06:30 | Autor: Tereza Mrkvičková

Dvojnásobný mistr světa v biketrialu Josef Dressler.

"Kolo je hračka a člověk si s ním má hrát." Rada, kterou na začátek dává bývalý závodník v biketrialu Josef Dressler všem, kdo navštíví jeho výukový kemp. Podle něj umí na kole jezdit každý, málokdo ho však umí ovládat. Rozhodně ho málokdo umí používat tak jako dvacetinásobný mistr České republiky, dvojnásobný mistr světa a mistr Evropy. Závodníky ale vychovávat nechce, větší radost mu dělá učit obyčejné cyklisty, malé děti nebo šedesátileté pány.

Na kole jste začal závodit ve třinácti letech. Co vás k tomu přivedlo?

Od mala jsem na něm blbnul, bylo pro mě zdrojem zábavy. Když jsem pak viděl kluky na jedné akci skákat přes překážky, strašně mě to nadchlo. S tátou jsme se motali okolo motorek a dělali jsme pomocníky při závodech. Jenže na to jsme neměli peníze a možná by to na mě v té době bylo rychlé. Stejně jako motokáry, kterou jsem jeden čas měl a jezdil na ní.

Proč jste s motokárami skončil?

Bál jsem se asi, že to je na mě opravdu moc rychlé. Myslím si, že jsem spíše posera. Hodně lidí si myslí, že když závodím na kole, tak musím být odvážný. Jenže všechno má svoji míru. Pro někoho budu hodně odvážný, pro jiného zase ne. Od těch motokár mě zrazovala i máma, která se bála, že se někde vysekám. Navíc já se necítil, že by to bylo ono, takže jsem se od toho odvrátil. Táta z toho asi moc velkou radost neměl. Motokáru jsme měli půjčenou od Svazu pro spolupráci s armádou, kde se o to ti taťkové skoro rvali. Ten můj přišel a musel říct: hele on ten můj se bojí, takže jí vracím.

První trialové kolo vám postavil táta podle návodu z časopisu ABC, máte ho ještě?

Ne. Bohužel jsem se zbavil všech kol, kromě jednoho z těch posledních. Ale mrzí mě to. V té době se dalo jen vyrobit, protože koupit si ho z ciziny nebylo tak jednoduché. Ve chvíli, kdy ho táta stavil, se tu už nějaké vyrábělo. Jenže na něj byly fronty, takže se k němu stejně nedalo dostat. Nakonec jsem ho ale dostal a bylo samozřejmě o něco lepší, ale toho od táty jsem si víc vážil.

V době, kdy jste s trialem začínal, nebyl žádný internet. Kde jste se tedy učil, jak jezdit?

V časopise Svět motorů vycházela něco jako malá škola cyklotrialu. Párkrát jsem si to četl. Po měsíci nebo dvou, kdy jsem začal jezdit, byly závody v Říčanech, na který jsme jeli. Byl jsem úplně vyděšený, co ty lidé uměli a jak jezdili. Tam jsem potom začal jezdit na tréninky. Vedli to tam tátové a někteří měli zkušenosti s trialem na motorkách. Ti si dokázali odvodit, jak spoustu věcí převést na to kolo, protože ty sporty jsou si velice podobné. Nicméně tam jsem se pak učil a okoukával triky od zkušenějších kluků. Bylo to ale pro všechny hledání nějaké cesty, učili jsme se za pochodu.

PODÍVEJTE SE NA JEDEN DEN NA KOLE S BIKEREM DRESSLEREM:

V kolika letech jste se dostal na první seriál Mistrovství světa v zahraničí?

Bylo mi šestnáct, takže v roce 1987. Táta sehnal papíry potřebné k vyjetí na západ, bylo dost komplikované všechno vyřídit. Nějak se mu to ale podařilo přes známé a kamarády zařídit. Dostali jsme mezinárodní licenci, devizový příslib a peníze. S tátou a mámou jsme pak vyrazili na cestu dlouhou pět týdnů po Španělsku, Francii, Itálii. Byla to samozřejmě velká zkušenost, vůbec ten západ vidět.

Dlouhá léta byl vaším největším soupeřem španělský trialista Ot Pi. Porazit ho na MS vám docela trvalo...

Když jsem se dostal do skupiny elitních jezdců, získal jsem pět stříbrných medailí ze světového šampionátu a pokaždé byl přede mnou právě Ot Pi. Tehdy mě to samozřejmě strašně štvalo. Vedli jsme spolu vyrovnané souboje, ale on měl takovou buldočí povahu, která ho vždy dotáhla výš. Navíc jeho otec byl majitelem továrny, která v té době vyráběla nejlepší kola na světě. Pro spoustu lidí byl ten náš souboj zajímavý tím, že proti sobě stál zajištěný kluk a kluk z východního bloku, který jezdí na nějakém obyčejném českém kole. V roce 2003 jsme se po našich závodních přestávkách na MS zase potkali ve stejné kategorii. Bylo to opět strašně vyrovnané, jenže já se do toho zapřel, on se z toho rozklepal a já vyhrál.

Mistrovství České republiky jste vyhrál celkem dvacetkrát. Nebyla to potom už trochu nuda?

V závodění mě udržovala honba za mistrem světa, takže ty český tituly jsem bral tak, jako že je sbírám. Ale jednoduché to vždy nebylo. Když jsem začal jezdit, tak během roku a půl jsem se stal nejlepším jezdcem v Česku. Začal jsem vyhrávat všechno a bylo to už trochu nudný. Potom jsem se ale zranil a nešlo mi to. Najednou jsem začal prohrávat a to pro mě byla velmi dobrá škola, protože jsem do té doby nevěděl co to je. Byl jsem z toho docela dost nervózní. To mě ale naučilo si těch vítězství vážit.

V roce 2003 jste ukončil kariéru. Stejně tak Ot Pi. Nemělo to souvislost právě s tím, že jste přišel o tohoto soupeře?

Ne, ne. Jel jsem potom ještě Mistrovství Evropy o dva roky později. S MS jsem se ale rozloučil právě na těch závodech v Kutné Hoře, kde jsem zvítězil. Možná jsem si tohle vítězství vychutnal víc, ale to, že se to sešlo s koncem kariéry nás obou, byla náhoda. Žádná domluva v tom nebyla, že bychom se předtím nebo potom sešli a řekli si, že potom už jezdit nebudeme.

Splnil jste si v trialové kariéře všechny cíle?

Možná jsem mohl vyhrát něco víc, nebo se dostat dál. Ale nemám pocit, že by mi něco chybělo, nebo se mi nepodařilo splnit, naopak mám pocit, že se mi povedlo víc, než bych asi chtěl. Tím, že jsem nebyl schopný titul mistra světa dlouho vyhrát, tak to byl pro mě obrovský motor a měl jsem pořád za čím jít. Kdybych ho vyhrál už napoprvé, tak by to všechno možná skončilo jinak a já bych možná dozávodil daleko dřív, protože bych už měl všechno vyhrané.

S biketrialem jste sice skončil, ale k závodění se různými oklikami a v různých disciplínách vracíte. Očividně vám tedy chybí...

Je jasné, že když má člověk za sebou dvacet let závodění, tak mu to chybí. To ale neznamená, že musím vyhrávat. Spíš mě láká to napětí. Letos jsem jel dva závody v nové MTB disciplíně enduro, a před tím jedním jsem byl tak příjemně nervózní. Bylo pěkné, to pomyšlení, že se bude něco dít a musím se připravit. Postavit se teď na start je pro mě radost a v tu chvíli chci ze sebe samozřejmě dostat to nejlepší. Kdyby to tak nebylo, mohl bych jezdit jen s kamarády. Už jsem si ale v závodění pohladil ego dost. I když některé výzvy tu ještě jsou, třeba motorky.

Více než závodění se teď věnujete výukovým kempům, které pořádáte. Jak vás napadlo, že budete učit lidi, jak se jezdí na kole?

Už v době, kdy jsem závodil, jsem učil na exhibicích, psal články pro časopisy, kde jsem dával rady. Když jsem skončil kariéru, tak mě napadlo učení kopnout novým směrem a začali jsme dělat kempy směřované na normální lidi. Nevychováváme závodníky, chceme lidem předat radost z jízdy a ukázat jim, že kolo může být zábava. Máme skvělé ohlasy a může tam přijet kdokoli, kdo se přihlásí. Od malých dětí po šedesátileté chlápky.

Jaké rady od vás účastníci uslyší?

Úplně první, co se lidem snažíme předat je, že kolo je hračka a člověk si s ním má hrát a má z toho mít radost. Všichni umí jezdit, ale málokdo umí kolo ovládat. Nikde se nenaučili, jak správně udržovat rovnováhu, jak projet zatáčku, kdy zabrat a kdy brzdit. Nejzásadnější rady jsou ohledně toho, že se s kolem lidi strašně perou ve chvíli, kdy by ho měli nechat jet a naopak. Je také důležité se koukat, kam člověk jede. Ne na jeden určitý bod, třeba na přední kolo, a už vůbec ne na to, čeho se bojí.

PODÍVEJTE SE NA PRŮBĚH VÝUKOVÉHO DRESSLER CAMPU:

Kromě článků do časopisů jste se vrhl i na sepsání knihy s názvem Škola kola. Titul se dočkal druhého přepracovaného vydání v roce 2013, proč jste se ke knize vrátil?

To první vydání nebylo podle mě moc dobře designově zpracované. Tehdy jsem do toho nemohl, nebo spíš nevěděl jak, kecat. Hodně lidí mi ale psalo, zda se dá někde sehnat, protože ten náklad asi 5 tisíc kusů byl docela rychle vyprodán. Tak jsme si s kamarádkou Markétou Navrátilovou, která je skvělá fotografka cyklistiky, řekli, že bychom spolu udělali nové vydání. Nejdříve jsme to jen někde plácli, mě se vše ale poté rozleželo v hlavě a šli jsme do toho. Já napsal texty a Markéta to nafotila.

Jak nové vydání tedy vypadá?

Kniha je tvořená pro všechny, kteří by se chtěli o jízdě na kole dozvědět něco víc. Je v ní 16 kapitol, v nichž pokaždé jeden host je mým žákem a na něm ukazuji nejčastější chyby cyklistů různých skupin i věku. V knize jsou kromě výukových textů i zážitky ze setkání s hosty, o focení a učení. Také jsou tam pasáže, které sepsali hosté, jimiž byli například herec Tomáš Hanák, tenista Tomáš Berdych, Jakub Kohák a další.

S kým se spolupracovalo nejlíp?
Pro mě byla nejhezčí a nejlepší spolupráce s hercem Tomášem Hanákem. Udělal si na nás čas dvakrát, protože s ním jsme dělali nejdříve vzorovou kapitolu a poté jsme to upravovali do konečné podoby. Byla s ním příjemná spolupráce a knihu nám i křtil.

Foto: ROBTRNKAPHOTO

Autor: Tereza Mrkvičková