Češka na Everestu: V noci jsme to chtěli zabalit

16.05. 17:23 | Autor: Ondřej Suchan

První česká pokořitelka Mount Everestu Klára Poláčková nabírá síly a těší se na návrat do základního tábora. "Už se hrozně těším na nějaké pivko a slivku. Navíc táta přivezl české jídlo, takže to pořádně oslavíme," řekla v prvním rozhovoru po výstupu na nejvyšší horu světa exkluzivně pro TÝDEN.CZ.

K TÉMATU: Bájný Everest pokořila první Češka
Poslechněte si exkluzivní záznam rozhovoru po výstupu

Jak se po zdolání nejvyšší hory světa cítíte?

Momentálně jsme úplně vyřízený. Zapadli jsme do stanu ve druhém táboře, který je ve výšce zhruba 7900 metrů. Pijeme čaj, vaříme vodu a jsme rádi, že žijeme.

Dokáže si člověk na vrcholu vychutnat ten okamžik, nebo mu to únava nedovolí a euforie přijde až v základním táboře?

Upřímně, já jsem byla nahoře tak hotová, že jsem jenom vnímala ten nádherný výhled. Měli jsme kliku, že se umoudřilo počasí, takže to bylo hrozně pěkný. Ale ta cesta byla těžká a poměrně i dost technická, což mě zarazilo. Když už jsme věděli, co nás čeká při cestě zpátky, tak jsem se jen křižovala a říkala si panebože, ještě musíme dojít alespoň do třetího tábora. Takže nějaký vychutnávání si toho pocitu nahoře nic moc.

Jak dlouho jste setrvali na vrcholu?

Byli jsme tam tak dvacet minut, půl hodinky, déle určitě ne. Byla hrozná zima, na posledním úseku mi už začaly omrzat prsty. Takže jen udělat pár fotek, rozhlídnout se, udělat, co jde, a zase mazat zpátky, abychom se trošičku rozhýbali.

Měla jste někdy během výstupu chuť tu expedici vzdát?

V jeden moment mi opravdu tekly slzy, protože bylo v noci špatné počasí. Hodně sněžilo a viditelnost byla takřka nulová. Měli jsme pouze čelovky (světlo na přilbě, pozn. red.). Když jsem potom cestou zpátky viděla, kudy jsme šli, tak mi moc dobře nebylo. Jeden krok mimo fixní lana a člověk by letěl úplně do háje. Kolem druhé hodiny místního času jsme mysleli, že to zabalíme. Nebyla vidět vůbec žádná stopa. Ti lidé, co šli před námi nebo za námi, to měli opravdu těžké. Každý si prošlapával to svoje. Nový čerstvý sníh byl až nad kotníky a stále ho padalo víc a víc. Říkala jsem si, že jestli to bude takhle pokračovat, tak to nevypadá moc dobře.

V čem jsou největší odlišnosti mezi výstupem na Everest a další osmitisícovou horou Čo Oju, kterou jste pokořila loni?

Možná ten svůj loňský výstup trochu shodím, ale když to porovnám s Everestem, tak Čo Oju byla naprostá procházka. A jestli někdo tohle samé tvrdí o Everestu, tak já ho sem hrozně ráda pošlu, speciálně na tu severní stěnu. Ať si to vyzkouší, co vlastně obnáší lézt od osmi tisíc výš v ledu ve skále, v nasněženém sněhu, v mačkách. I když tam jsou fixní lana, tak to vůbec nic nemění. Každý si to musí oddýchat a odpracovat sám. Nebyla to vůbec žádná legrace.

Došlo během cesty na kyslíkové přístroje?

Ano. Dlouho jsme to řešili a nakonec jsme se rozhodli, že od druhého tábora půjdeme nahoru s kyslíkem. Místní Šerpové, kteří lezou deset a víc let, říkali, že devětadevadesát procent nehod vzniká z toho, že buď lidi nejsou pořádně na výstup připraveni, nebo lezou sólo. Ve většině případů neměl nikdo z nich kyslík ani Šerpu, který by mu mohl eventuálně ten kyslík nést pro případ krize. Takže když jsme po cestě překračovali dvě tělíčka, nebylo to vůbec nic příjemného. A je jich tady mnohem víc, zasněžených už pod ledem. Šerpové proto říkají, že tu není prostor na to, si něco dokazovat. Ano, když na to někdo má, tak ať jde bez kyslíku. Ale naprostá většina lidí na světě není přizpůsobena, aby v takových podmínkách fungovala bez něj.

Když jste ráno mluvila se sestrou Denisou, byl velký mráz. Jaké počasí panuje na Everestu teď?

Už se to rozfoukalo; nahoře bylo jasno a mráz, něco tak kolem minus třiceti. Teď když jsme slezli o trochu níž, je tu krásně sluníčko. Dokonce venku sušíme ponožky. Dáváme se dohromady a je nám dobře. Ve stanu máme příjemných pětadvacet stupňů.

Co vás čeká v nejbližších hodinách a dnech? Jak bude vypadat sestup?

Brzo to zapíchneme a půjdeme spát. Večerka bude mezi pátou šestou místního času. Zítra brzy ráno sbalíme stany a pomažeme přes jedničku, kde sbalíme další zbytky, přímo dolů do ABC. V Base Campu se dáme pořádně dohromady a možná i přesvědčím místní Šerpíky, aby mi dali nějakou sprchu, to znamená kyblík s vodou. A pak taky nějaké pořádné jídlo.

Kdy se chystáte na návrat do Čech?

To je ještě otevřené. Záleží na tom, kdy dostaneme jaky a auta z čínské strany, abychom se dopravili zpátky do Káthmándú. Potom bych si ráda užila sluníčka a trochu se odmořila. Myslím, že první sprcha v hotelu bude nezapomenutelný zážitek.

Byly nahoře ještě jiné expedice, nebo jste tam byli sami?

Sami jsme nebyli, nahoře bylo dalších asi třicet lidí. Všichni jsme tu dlouho čekali na počasí. Posledních čtrnáct dní se všichni pohybovali v ABC, předávali si informace a všichni čekali na to jedno okno, které přišlo teď a bude možná ještě zítra. Pak by měly přijít nějaké hodně silné větry a Everest se na dalších čtrnáct dnů uzavře.

Byl mezi nimi i pražský primátor Pavel Bém?

To by mě taky zajímalo, protože jsme slyšeli, že plánoval svůj vrcholový den nějak podobně jako my. Ale my jsme byli na vrcholu hodně brzo, už kolem sedmi hodin ráno místního času, a viděli jsme, že z nepálské strany nějaké expedice postupovaly nahoru. Jestli byl mezi nimi, to nedokážu odhadnout. Pokud máte nějaké lepší informace, tak by mě určitě zajímaly.

To bohužel nemám. Jenom jsme odhadovali, že by to mohlo vyjít…

To by bylo skvělý. Jenže ty expedice měly k vrcholu ještě minimálně hodinu a půl, ale to už nebylo v našich silách tam čekat a mazali jsme zpátky.

Pro Tašiho to byla poslední osmitisícovka. Rozloučil se s himálajskými velikány nějak speciálně?

Nesl s sebou fotku podepsanou od dalajlamy, kterou tam nechal. Navíc jsme měli z Nambuku z kláštera posvěcené takové speciální šály. Pro něj je to hodně duchovní záležitost. Myslím si, že je docela rád, že už to má za sebou. Uhlídat mě tu ten poslední měsíc a půl nebylo lehké, takže si myslím, že se už docela těší domů. Až se mě na chvilku zbaví.

Vylezla byste na Everest znovu?

Když se mě teď tak ptáte, řeknu určitě ne. Ale možná, až to trochu opadne, za měsíc dva, tak zase budu mít roupy a řeknu si, že by to šlo z jiný strany nebo jiný hory. Ale v téhle fázi si říkám, zkusila jsem si to, povedlo se to. Vracím se živá a zdravá, teda až na ty omrzlý prstíky. Ale ty se dají dohromady.

Foto: Robert Sedmík

Autor: Ondřej Suchan