Nervozita, infarkt a euforie. Dobrá premiéra, smála se Klučinová

06.03. 20:42 | Autor: Tomáš Haisl

Byla to její první velká akce, halové mistrovství světa, navíc před natěšeným domácím publikem. Vícebojařka Eliška Klučinová byla nervózní už týden před startem. V pátek večer už ale mohla být naprosto v klidu, na krku se jí houpala bronzová medaile. "Premiéra dobrá," smála se.

Před dvěma lety se kvalifikovala na evropský šampionát, start v Göteborgu ji však překazila chřipka. Na první velký pětiboj kariéry si tedy musela počkat až do teď. A hned skončila na třetím místě, navíc v novém českém rekordu.

První velká medaile, navíc před domácím publikem....

Ono to hodně pomáhá, fanoušci byli opravdu úžasní. Hnali mě dopředu. Co je doma, to se počítá!

Kdy jste začala tušit, že by se to mohlo povést?

Po dálce jsem si říkala, že už bych si to v té závěrečné osmistovce neměla nechat ujít. Ale znám své běžecké kvality, takže jsem se hodně bála. (smích)

Kdybyste měla shrnout disciplíny jednu po druhé, jaké byly?

Překážky - osobák potěší, ale technicky to nebylo úplně špičkový. Výška, to byly infarktový stavy, nikdy jsem snad takhle špatně neskákala. Koule, tam jsem udělala osobák o půl metru, prostě super. Tam už jsem začala v tu medaili trochu věřit.

Ale ještě zbýval skok do dálky a závěrečná osmistovka...

V dálce jsem sice neskočila moc daleko, ale když jsem viděla, že mě soupeřky nepředskočily, tak to nakonec nebyla taková tragedie. No a půlka, to je vždycky peklo. Ale zvládla jsem to.

Osmistovka není vaší oblíbenou disciplínou. Bolelo to ke konci?

Nepřišlo mi to moc napálený, naopak to bylo celkem na pohodu. Trochu jsem zvolnila, protože jsem se bála, že vytuhnu a zaútočí na mě průběžně čtvrtá Francouzka. A když jsem viděla, že za mnou nikde není, tak jsem si to už užívala. Medailistky ze závodu pětibojařek. Zleva: Naffisatou Thiamová, Katarina Johnsonová-Thompsonová, Eliška Klučinová.

Co jste si říkala v posledním kolečku, kdy už bylo jasné, že vás nepředběhne?

Teď už jí to nedám!

Nakonec jste byla blízko i od druhého místa, scházelo devět bodů. Uvědomovala jste si, že by z toho mohlo být i stříbro?

To mě vůbec nenapadlo. Byla jsem překvapená, že to nakonec bylo takhle o kousek.

Jak jste si užívala první momenty v cíli?

Úžasný, euforie. Věděla jsem, že budu mít medaili. Ale dokud to člověk nevidí na výsledkové tabuli, tak tomu pořád nevěří.

Diváci vás hodně podporovali, při skoku do výšky jste je ale nechala ztišit. Proč?

Já jsem tím pověstná. Vyhovuje mi to víc, když je ticho. Protože na výšce chytám ten rytmus diváků a ono se to občas neshoduje s mým rozběhem. Ale zase na dálce mám ráda opravdu řev a to se mi tady splnilo.

Celkem dlouho jste sháněla českou vlajku. Nakonec vám pro ni přes celou halu běžel moderátor Libor Bouček....

Nikdo asi moc nepočítal s tím, že bych měla medaili, takže mi tu vlajku nepřipravil. Takže jsem si ji musela půjčit od svých fanoušků.

Foto: ČTK/Kamaryt Michal

Autor: Tomáš Haisl