Atletka Formanová: Mateřství zvítězilo nad sportem

Zrodila se v amatérských podmínkách malebného stadionku ve Vodrantech na okraji Čáslavi. Motivace, tréninková píle a dřina ji vynesly do absolutní světové špičky. Ale zároveň se podepsaly na jejím zdraví. Nebýt toho, možná by se mezi nejlepšími půlkařkami světa pohybovala mnohem déle. Dvojnásobná mistryně světa na osm set metrů Ludmila Formanová. 

Halová lehkoatletická sezona je v plném proudu. A vám místo přípravy na olympijský Peking zabírá nejvíce času malý Péťa. Jak se cítíte v této roli?

Už jsem o tom několikrát přemýšlela, v říjnu jsme vždycky začínali přípravu na novou sezonu a touhle dobou už jsem závodila. Když se teď jdu občas proběhnout, proběhne mi hlavou: „Tak, a teď bych zase začínala znovu!" A musím upřímně říct, že mi to nechybí. Představa, že bych se měla pustit do té neskutečné dřiny, kterou s sebou příprava na olympiádu nese...

Ale sport byl mnoho let hlavní náplní vašeho života. Opravdu vám nechybí?

Lehce si zasportovat, zaběhat si, prostě pohyb, to mi chybí. Takže se snažím aspoň trochu. Ale představa jít po snídani na trénink, pak přiletět domů, přes poledne se najíst, postarat o malého, chvilku si odpočinout, což s ním vlastně nejde, a odpoledne znovu na stadion. Na to už nemám sílu ani „morál".

Před časem jste ale prohlásila, že byste v Pekingu ráda zakončila kariéru...

Po porodu jsem byla odpočinutá, plná sil, motivaci jsem měla. Ale pak jsem zhubla, cítila jsem se vyčerpaná, unavená. Znovu se objevily zdravotní problémy, mám dojem, že byly spojené s tou příšernou únavou. Potřebovala jsem si odpočinout a zároveň jsem se chtěla věnovat synovi. Babička byla v práci, o kluka se staral můj partner Petr. Mohla jsem si zaplatit paní na hlídání, ale přišla jsem ze stadionu, a najednou jsem věděla, že musím být s ním. Měla jsem pocit, že ho odkládám. Definitivně se to zlomilo ve chvíli, kdy jsem si řekla: „Jak jsem to mohla vydržet? Kde se ve mně brala ta motivace?" Mateřství se začalo tlouct se sportem a sport prohrál. Dneska se na to dívám úplně jinak.

Lze tomu rozumět tak, že jste měla mít dítě dřív?

Vždycky jsem si říkala, až to přijde, tak to přijde. Ale Jarmila Kratochvílová mě dokázala neskutečným způsobem motivovat, ona byla hnací motor. Bude další olympiáda, mistrovství světa, mistrovství Evropy! A tak jsem rodinu odkládala.

Já však vím, že vaše trenérka byla smířená s tím, že jí jednou oznámíte: „Jarmilo, končím, jsem v jiném stavu." Ale přesto - jak se vyrovnala s faktem, že vás ztratí? Alespoň na čas...

Myslím, že na to byla připravená. Byla moc ráda, když jsem se po porodu vrátila. Ale můj definitivní odchod určitě nesla těžce. Byly jsme spolu dvacet let... Hanka Benešová už byla dávno pryč, pak jsem odešla já. V oddíle teď není nikdo takový, jako jsme byly my dvě. Má tam mladé talenty, ale než je vychová, tak to může trvat dalších deset, patnáct let.

A také nemusí druhou Formanovou vůbec najít...

Kdo je Ludmila Formanová

Narozena 2. ledna 1974 v Čáslavi. Oddíl AC Čáslav, trenérka Jarmila Kratochvílová, trať: 800 metrů. Vystudovala FTVS v Praze, obor trenérství. Úspěchy: mistryně světa - Sevilla 1999 (1:56,68), halová mistryně světa - Maebaši 1999 (1:56,90), halová mistryně Evropy - Valencie 1998, členka stříbrné štafety 4x400 metrů na halovém mistrovství světa v Barceloně 1995, juniorská mistryně Evropy - San Sabastian 1993, držitelka dodnes platného rekordu halového světového šampionátu v Maebaši 1999 časem 1:56,90. Sportovní kariéru ukončila v květnu 2007. S přítelem Petrem žije v Čáslavi, mají spolu dvouapůlletého syna Petra (nar. 2005).

Určitě si uvědomila, že končí etapa velkých závodů na velkých soutěžích, na které byla zvyklá. Už to jednou zažila, když sama skončila. Kolikrát mi připomínala, jak jela s námi s dětmi z Čáslavi na první závody do Kutné Hory! Jaký to byl pro ni šok. Nevěděly jsme nic. Že se máme rozcvičit, co jsou to bloky. Byla nešťastná. Nemohu mluvit za ni, ale předpokládám, že si uvědomuje, že třeba zase bude muset všechno dělat od začátku. Skončila v osmatřiceti, dnes jí je téměř o dvacet let víc. Nevím, jestli bude mít ještě energii začínat znova.

Jaké problémy zapříčinily, že jste se definitivně rozhodla skončit?

Záda. Bolest vystřelovala do nohou, bylo to nesnesitelné.

První potíže se objevily před olympiádou v Sydney. Tehdy to byl kotník...

Kdepak, už dávno předtím! Ale byla jsem mladší, tělo se s tím dokázalo lépe vyrovnat. Fyzioterapeut Pavel Kolář vždycky říkal, že mám šlachy a vazy křehčí, náchylnější k průšvihům. Věděl, že když se mi něco stane, bude to špatné. A ve spojení s tréninkovou zátěží... Co si budeme povídat?  

Mnohokrát jste startovala s obstřikem, s nejrůznějšími tišícími prostředky, jen abyste příslušný závod absolvovala. A tělo pak v určitém momentě vystavilo stop. Nedaly se ty problémy řešit jinak? Léčitel, alternativní medicína, bylinky...

Záda mě začala zlobit už před mistrovstvím světa v Seville 1999. Bylo měsíc do šampionátu a nemohla jsem běhat! V zimě jsem vyhrála svět v hale, byla jsem v absolutní špičce, myslela jsem na medaili. Vyřešily to obstřiky do páteře, analgetika. Problém se neléčil, jen se utlumila bolest. Jsem si toho vědoma. Stala jsem se mistryní světa a říkala si: „Dobrý, nic nebolí!" Po sezoně jsem si dva týdny odpočinula a už se jelo nanovo. Další rok byla olympiáda!

Nestálo za to například na jednu sezonu vysadit?

Z toho kolotoče lze těžko vystoupit. Je pravda, že zdraví mám jenom jedno. Mít tehdy dnešní zkušenosti, řešila bych některé věci jinak. Po Seville 1999 jsem měla problémy s kotníkem, vysadila jsem halu. Jenže pak mě v létě začal bolet znovu, podstoupila jsem asi osm obstřiků, nepomáhalo nic. Chyba možná byla i v tom, že jsem v té době odjela na soustředění do Nymburka, kde je dost tvrdý povrch. Bolest se stupňovala. Už jsem nemohla trénovat dál.

Nepodepsalo se na vašich zdravotních problémech i přetížení organismu?

Když si dneska vezmu tréninkový deník... Tak třeba před olympiádou v Sydney. Byla jsem u docenta Smetany na obstřiku a v deníku mám napsáno: Tři dny klid. A na další den: Netrénuj, jenom lehce deset kilometrů! Tři dny nic nedělat? Nemyslitelné! Šla jsem lehce desítku a pak už jsem normálně běhala.

A výsledkem bylo, že jste v Sydney skončila v rozběhu po šesti stech metrech...

Věděla jsem, že nemám nastupovat. Byl u mne Pavel Kolář, doktor Větvička, píchali mi obstřiky, ale všechno bylo marné. Rozcvičovala jsem se, a nemohla jsem běžet rychlejší zatáčku. Ale všichni mi říkali, že třeba až vystřelí, tak v euforii nebudu bolest cítit. Už bych to v životě neudělala... Ušetřila bych si zdravotní problémy, které následovaly, a mnohá další trápení.

Co máte na mysli?

Řeči, že jsem nedoběhla kvůli dopingu.

???

Kdybych si tehdy něco vzala, tak bych tam vůbec nejela. V Sydney se poprvé objevily krevní testy a se vstupem do olympijské vesnice jsem podepsala papír, že se podřizuju pravidlům antidopingové komise. Už večer před závodem jsem dávala krev a moč. Takže o to to bylo potom pro mne těžší.

Podstoupila jste operaci, rehabilitaci a přišel famózní návrat. Na mistrovství Evropy v Mnichově 2002 vám medaile unikla o pověstný vlásek...

Plastika šlachy, dlouhá rehabilitace, vyhlídky nebyly kdovíjaké, ale vrátila jsem se do absolutní špičky. Poměrně rychle jsem začala běhat pod dvě minuty.

Tehdy jste si ještě neříkala: „Proč tu dřinu podstupuju?"

Vůbec ne, byla jsem plná elánu. Na operaci jsem byla v listopadu 2000 a dokonce jsem si myslela, že stihnu halovou sezonu. Nezávodila jsem rok...  

Jenže po Evropě v Mnichově přišly další problémy. A ty už byly mnohem závažnější...

Ulevovala jsem kotníku, odnesla to záda. Vyjela mi ploténka. A dost, a pod ní ještě jedna. Lékaři mi oznámili, že bez operace je šance na návrat tak pětiprocentní. Pokud ji podstoupím, procento se zvýší na padesát, šedesát. Podle toho, jak se povede. Ale že mi i pro budoucí život včetně těhotenství doporučují záda udělat. Rozhodla jsem se, že to risknu.

Vyhřezlá ploténka ale nejspíš nebyla způsobena jen tím, že jste ulevovala kotníku...

Posilovaly jsme šílené váhy, dělaly jsme třeba přemístění, a nejspíš technicky špatně. Neumím to dodnes.

Známá hláška říká: „Vrcholovým sportem k trvalé invaliditě..."

Můj Petr vždycky tvrdil, že by nikdo nevěřil, v jakém amatérismu může vyrůst dvojnásobná mistryně světa. A já tomu přičítám, že jsem na vrcholu byla jen krátkou dobu.

Litujete?

Určitě! Udělaly se chyby, ale kdybych se jich vyvarovala, myslím, že jsem měla na to být ve špičce déle. Ale na druhou stranu - Vodranty bych nevyměnila za nic!

Čistě teoreticky, pokud by vydrželo zdraví a vy byste se nominovala do Pekingu, běžela byste osmistovku?

Asi ano. Ale patnáctistovku jsem si taky chtěla zkusit. Po porodu jsem byla hodně hubená, postava se mi změnila a byla jsem na tom vytrvalostně dobře. Ale stoprocentně to tvrdit nemohu. Stejně to dnes jsou už jen pouhé spekulace.

Teď jste na mateřské dvolené, což jednou skončí. Máte představu, co budete dělat dál?  

Na FTVS jsem vystudovala trenérství. Jenže trénovat tady? To můžu dělat po práci jako koníčka. Oddíl nemá peníze, všichni jsou dobrovolníci. A jezdit do Prahy? Tam mě nikdo nedostane. Dostala jsem nabídku ze sportovního gymnázia v Pardubicích. Neučila bych, jen trénovala, což by mě docela lákalo. Zatím jsem odmítla, chci si ještě malého užít. Ale jsme domluveni, že pokud budu chtít, mohu v září nastoupit. Na půl úvazku bych asi šla. Je to sice dojíždění, ale není to Praha. Ale taky mám sportovní školu za barákem. Základka, je tam sportovní třída.

Platy v učitelské sféře nejsou nijak horentní. Jak moc se dá atletikou zajistit na budoucí život?

Aby člověk nemusel dělat? Rozhodně ne! Atletika není fotbal ani hokej. Tak osm lidí z celé špičky, která startuje na Golden League, si vydělá slušně, ale na celý život se tím nezajistí. Nezbývá než pracovat.

Sledujete atletické dění? Doma, ve světě?

Když zjistím, že něco je, tak se dívám. Ale je hrozný, že jsem chvilku pryč a už se objevují nové tváře, které začínám nepoznávat (smích).

A co třeba mistrovství světa v atletice a ženská půlka. Potí se vám dlaně nervozitou?

To víte, že jsem nervózní! Poposedávám u televize, Petr do mě hučí, co blázním, a já si někdy měřím mezičasy.

Až takhle?

No jistě! Protože ty starší holky znám. Ostatně Jarmila to dělá dodnes. Sedí u televize se stopkami v ruce.

Říkala jste, že se jdete občas proběhnout. Co jiné sporty?

V zimě běžky, ty miluju. Zkusila jsem aerobik, ale jsem hrozný poleno. Kroky, sestavy! Moc mi to nešlo, takže jsem radši zůstala u běhání. Ale na stadion ve Vodrantech zásadně nechodím, toho jsem si užila dost. Pět šest kilometrů v lese, víc už nejdu. Osm maximálně, když mám čas. Volně, koukám se kolem sebe do přírody, užívám si. Dřív jsem na to neměla čas. A občas chodím do posilovny. Pokecám si, zacvičím. Aspoň trošku. Ale vím, že bez pohybu nemůžu být, potřebuju ho. Jinak jsem unavená, hlavně psychicky.

V souvislosti s olympiádou v Sydney jste se zmínila o dopingu. Uvědomila jste si někdy, že ve chvíli, kdy stojíte na startovní čáře, můžete mít vedle sebe soupeřku, která je na tom „trochu jinak"?

Nedávno jsem si pustila kazetu z mistrovství světa 1995 v Göteborgu. A tam se mnou běžely dvě holky, které pak „chytli". Koukala jsem na to a říkala jsem Petrovi, že v té době by mě ani nenapadlo, že by si někdo mohl něco vzít. Bylo mi jedenadvacet... Později jsem do toho pronikla, viděla jsem plno případů kolem sebe a uvědomila jsem si, že to po této stránce asi tak úplně růžové nebude. I u nás... Postupně jsem ztrácela veškeré iluze, ale za sebe mám absolutně čisté svědomí. A Jarmila by mi nikdy nic nedala. Zničila by si celou svoji kariéru.

Lído, osmnáctého srpna se v Pekingu poběží finále půlky žen. Co budete v tu chvíli dělat?

Určitě se budu dívat na televizi. A nostalgicky vzpomínat na časy, kdy jsem na startovní čáře stávala taky. 

Foto: Robert Zlatohlávek, ČTK, Lucie Pařízková, ČTK 

Čtěte dále

další zprávy