Pekingský zápisník: Přílet do Číny

03.08. 15:00 | Autor:

Bojíte se létat letadlem? Já taky. A musím říct, že nic nezvedne náladu tolik, jako když kapitán těsně před odletem oznámí, že letadlo odstartuje později, protože jiné (rozuměl jsem správně, že od stejné společnosti?) právě musí nouzově přistát na vaší dráze.

Právě to se nám stalo na letišti ve Vídni. Tma houstla a kolem okýnek se rojily sanitky a hasičské vozy. Co vám budu povídat: Nic moc příjemného. Hlavou se honí všechny katastrofické filmy a zpocené ruce rychle šátrají po cucacích bonbonech na uklidnění. Marně. Všechny jsem spořádal už během hodinového letu z Prahy do Vídně.

ČTĚTE TAKÉ: Taxikář dál nesmí. Olympijský Peking jen pro vyvolené

A sakra. Kolega fotograf sedí přes několik sedadel a souseda se ptát nebudu. Za prvé je to Číňan (a já umím čínsky jen děkuji - xié xié - čti šé šé) a za druhé je to taková veselá kopa - buď spí, jí nebo se dloube v nose při sledování filmu (první v té době už vím, ostatní se dozvím během osmihodinového letu).

Mimochodem šťourání v nose je prý v Číně taková oblíbená kratochvíle. Dokonce kvůli tomu museli zavést i nějaké nařízení, prý aby se návštěvníkům olympiády nedělalo špatně. V místní televizi o tom šel hned po příletu zajímavý pořad. Nejdřív se v něm obyvatelé Pekingu dloubou v nose a uších, pak plivou, chrchlají, kouří v autobuse a pak nějaká paní řekne, že je to blbě (tedy pravděpodobně, čínsky, jak říkám, nemluvím, ale kroutí při slovech hlavou).

Jinak jsou však Číňané strašně milí. Opravdu. Tedy alespoň ti, které jsem potkal během prvního dne. Což byl řidič autobusu a asi sto tisíc dobrovolníků, kteří jsou jak v novinářské vesnici, tak i v media centru na každém rohu. Pořád se usmívají, neustále opakují hallo a bye (ale mimo to umí většina z nich výborně anglicky) a každý je tu proto, aby zrovna vám pomohl.

Zkrátka - představte si téměř jakoukoliv soutěž pořádanou v Čechách, vyměňte nabručené pořadatele s páskou na rukávu za mladé ochotné lidi, vynásobte je tisícem, přidejte pár neděravých silnic a architektonické skvosty v podobě nových stadionů a jste zadarmo na olympiádě v Pekingu. Druhou stránkou je však neviditelné pozadí.

Jen bůh a místní rudá strana vědí, jestli se ti dobrovolníci smějí, protože jsou fakt tak šťastní a hrdí, jestli mají všichni osekaný internet jen proto, že by je to rozptylovalo, nebo například zda se v okolí stadionů nepohybují ti lidé, které jsem viděl v zapadlých uličkách, trochu ošuntělé a neharmonicky jezdící na kole jen proto, že je sport prostě nezajímá. Já bych si spíš tipnul, že by se raději dál šťourali v nose a plivali na ulici a měli ode všeho pokoj. Ale nevím to jistě a taky to asi nezjistím.

Na druhou stranu po více než dnu můžu říct, že s tolik proklamovaným smogem to tu není úplně tak, jak jsem viděl na fotografiích těsně před odjezdem. A taky, že jsem viděl fotografy, kteří když viděli smogový obláček, sesypali se jako vosy, aby s ním zachytili co nejvíce olympijských symbolů. Čert se v tom vyznej.

Abych ale nekončil pochmurně, musím ještě zavzpomínat na jednoho spolucestujícího z letadla. Společně s námi totiž letělo i mnoho zahraničních sportovců v čele s běloruskou gymnastickou reprezentací. A já si mezi nimi našel sportovce, kterému budu jednoznačně držet palce.

Jmenuje se Dimitrij Kaspiarovich a je vicemistrem Evropy v přeskoku. Gymnastu poznáte na první pohled. Jsou většinou malí a obvod bicepsu mají zhruba jako já a většina sportovních teoretiků stehno. Na Dimitriovi mě ale zaujalo něco jiného - po celou cestu do Pekingu sledoval na dětském kanálu kreslené pohádky (pro velké fanoušky gymnastiky to bylo v pořadí - Mauglí, Kačeří příběhy, pak spal, opět Donald, pak jsem usnul já a potom už jsem se nesoustředil, protože se blížilo přistání - tolik můj poznámkový blok). Co na tom, že mu pomalu táhne na dvaatřicet. Jede přece na olympiádu a to má být především zábava a hra. I když ta čínská je trochu specifická.

Mimochodem, kdyby podobné seance prováděla na hotelových pokojích (včetně 433) i česká fotbalová reprezentace, mohlo si plno pánů profesionálů zachránit pověst a někdy i manželství.

Foto: Robert Sedmík