Taxikář dál nesmí. Olympijský Peking jen pro vyvolené

03.08. 10:00 | Autor: Ondřej Suchan

Olympijský Peking má dvě rozdílné tváře. Ta jedna, honosná, se rozkládá v okolí olympijských vesnic a stadionů, ta druhá - omšelá, chudší, ale o to zajímavější - všude okolo.

Kdo přijede do Pekingu na olympijské hry jako akreditovaná osoba, těžko pozná pravou kulturu Číny. Hned od stadionu jsou novináři, funkcionáři a sportovci převezeni speciálními autobusy po pečlivě vybraných cestách do olympijských vesnic. Každý z nich vidí jen nově opravené silnice a výstavbu ne starší než několik málo let.

ČTĚTE TAKÉ: Peking týden před startem: zákazy, shon, harmonie

Ba co víc. S čínskou tradiční výstavbou, kterou se vykazuje zapadlejší část města, nemá nic společného. Okolí stadionu spíše jakoby vypadlo z prospektů amerických či evropských velkoměst. Výškové budovy, široké bulváry a k tomu velkolepá sportoviště plná světel a neonů, jejich příkon by sotva utáhla jedna průměrná elektrárna.

Nejdražší olympijský areál ve více než stoleté historii her (přišel na víc než 300 miliard dolarů) je však přístupný jen pro zvané. Běžné obyvatele nejlidnatější země světa tu rozhodně nepotkáte. Okolo všech areálů stojí rozmístěni organizátoři, kteří vpouštějí jen akreditované osoby a zvláštní hosty, o čemž jsme se přesvědčili na vlastní kůži.

ČTĚTE TAKÉ: Šéf olympioniků pochválil Číňany. Omlouvat se nehodlá

Momentka z pekingských ulic. "Ne ne, tam se rozhodně nedostaneme, budete muset jít kousek pěšky," gestikuluje taxikář, kterého jsem si zastavil v centru města. "Ale já mám akreditaci," pokouším se přesvědčit jeho i hlídkujícího policistu. Ten je však neoblomný. Půl kilometru od tiskového centra musím vystoupit a jít sám. Řidič dál nesmí. Podobný osud jako šoféra potkává i mnoho obyvatel, kteří jen smutně postávají před branami olympijského komplexu.

S taxíky je to stejné jako s domy. Ke stadionům jsou vpouštěny pouze nově vyrobené Volkswageny v oficiálních barvách, pod kontrolou města a policie. Dokonce se u nich ani neřeší číslo poznávací značky, jako je tomu u ostatních aut. V Pekingu totiž mohou jezdit vozidla jen "na střídačku" - ta s lichým číslem na posledním místem espézetky v jeden den, se sudým zase v druhý.

Pozor na odplivnutí a na počasí

Nutno však říct, že v kvalitě vozů je rozdíl obrovský. Zatímco taxi z centra bylo oprýskané, špinavé a sotva pojízdné, navoněné vozítko pro hosty olympijských her je úplně jiná kategorie. A také velice dobře připravené na zahraniční návštěvníky. Připravovaní řidiči využijí každou příležitost, aby mohli ukázat své znalosti v anglickém jazyce.

"Welcome in China. Co říkáte na dnešní počasí?," říká taxikář naučené věty. Vše odpovídá materiálům, kterými se organizátoři pokoušejí vzdělávat místní obyvatelstvo. Kromě poučky, že nejlépe je začínat konverzaci otázkou na počasí, se v ní Pekingští dozvídají i to, že v civilizované společnosti není dobré plivat, šťourat se v nose nebo kouřit ve výtahu. Spoty o těchto prohřešcích se často opakují i v místní centrální televizi.

Policistů mnoho, uniformy ve skříni

Slova představitelů pořadatelského týmu BOCOG o tom, že připraví pořadatelsky nejpropracovanější hry, se asi vyplní. V olympijské vesnici i v okolí sportovišť se pohybují stovky dobrovolníků, kteří mají jediný úkol: splnit jakékoliv přání vedoucí ke spokojenosti návštěvníka olympijských her. Vytrénovaný úsměv je podmínkou.

I pohostinnost a laskavost však má své meze. A ty jsou především v otázkách bezpečnosti. Uniformovaných policistů je sice možná méně, než se očekávalo, na bezpečnost však dohlíží i mnoho těžko identifikovatelných skupin. Otázky na jejich úkoly během her jsou však nežádoucí.

"Ano, my jsme studenti," odpovídá mi výbornou angličtinou brunetka z hloučku ve stejnokroji oblečených mladých lidí, pohybující se v okolí Národního stadionu. Po další otázce na studijní obor však s omluvou rozmluvu končí.

Některé věci mají zůstat pro návštěvníky tabu. Naopak překvapením je fakt, že čínští pořadatelé zrušili své rozhodnutí o cenzuře internetu. I z tiskového střediska se tak každý může přihlásit například na stránky Amnesty International. Zakázané zůstávají pouze stránky s pornografickým materiálem či takové, které podle názoru čínské vlády rozvracejí národní zájmy.

Foto: Robert Sedmík

Autor: Ondřej Suchan