Jak slivovice vyděsila čínské pořadatele

06.08. 12:00 | Autor:

Vysoké ploty, na nich ostnatý drát a každých padesát metrů v pozoru stojící čínský voják. Kdekdo by řekl, že se zde musí ukrývat minimálně jaderná elektrárna nebo muniční sklady. Dějiště pekingských olympijských her je v současnosti asi nejstřeženějším místem světa.

Není divu. Události z 5. září 1972, kdy na olympijských hrách v Mnichově palestinští teroristé zastřelili jedenáct izraelských sportovců, jsou stále v živé paměti. Olympijské hry od té doby již nebyly a nebudou otevřené jako dřív.

Staleté setkávání nejlepších sportovců by bylo příliš jednoduchým cílem, jak zviditelnit nějakou nesmyslnou separatistickou skupinu.

Bezpečnostní opatření proto pochopitelně platí i pro nás novináře. Při každém výjezdu z mediální vesnice na stadion se musíme podrobit oblíbené proceduře - jaká je běžná na každém letišti - projít bezpečnostním rámem a zavazadla nechat důkladně zrentgenovat. I zdánlivě jednoduchá věc se však může v mém podání změnit v grotesku.

Při průchodu rámem totiž existuje jednoduché pravidlo - pokud chcete pronést láhev s pitím, musíte dokázat, že v ní není nic nebezpečného. A jak jinak podobnou věc prověřit, než vyzkoušet ji na majiteli: Napij se a my počkáme, jak dopadneš.

A to se mi stalo osudným. Při jednom z průchodů jsem se samozřejmostí odšrouboval uzávěr a... zjistil, že místo místní balené vody držím v ruce domácí slivovici v plastové lahvi, kterou jsem si přivezl pro případy, že by moje zažívací cesty nekamarádily s místní stravou.

Pravidlo Sucháč na cestách, průser na obzoru opět zafungovalo dokonale. V tu chvíli jsem měl dvě možnosti - buď se normálně napít a riskovat, že se pozvracím (bylo to brzy ráno a nestíhal jsem snídani), což by také znamenalo riskovat problémy, nebo se odmítnout napít a taky riskovat problémy.

Moje dilema ale vyřešil přihlížející dobrovolník. „Nějaký problém, pane?" zeptal se.

„Ano," přiznal jsem bez váhání. Moje odpověď ho však spíš znepokojila. „Tohle není voda," povídám. Jeho výraz byl ještě nervóznější.

„A co to je?"

Milerád bych mu vyprávěl o přeměně švestek v tekutý poklad, ale tam moje slovní zásoba nesahá. „Je to alkohol," použil jsem proto slovo, které znají v drobných úpravách téměř po celém světě a dal mu čichnout. Číňanovi se protočili panenky. „Fuj, co to je?" zatřásl se. Moravák by se asi trochu urazil, ale já byl rád, že se nám s kolegou fotografem po chvilce podařilo celou situaci vysvětlit a nechat si tam pálenku v úschově.

Ani to však nebyl trápení konec. Když jsem si šel večer pro láhev, skupiny ostrahy už byla vystřídána. Ta nová parta na mě jak na blázna koukala, proč si jdu pro zteplalou flašku, když jsou balené vody všude zadarmo. Nevysvětlil jsem jim to a dodnes jsem ji nenašel. Pravděpodobně ji někdo jako nepotřebnou vyhodil.

Kdyby ale vyšla ve světových agenturách zpráva o přespříliš veselých olympijských dobrovolnících, kteří se motají Pekingem, vím, odkud vítr fouká, a beru to na sebe. Z vlastní zkušenosti si pamatuji, že první slivovicová kocovina se nikdy neobejde bez problému.

Foto. Robert Sedmík