O krocení ega a závodní droze. Dakar není prdel, říká Macík

Tenhle závod chyby neodpouští. Rallye Dakar je považována za nejtěžší off-road závod světa. Navzdory obrovským penězům, jaké stojí jen samotná účast, na něj pravidelně vyráží i české posádky. V kategorii kamionů letos budou bojovat se silnou konkurencí tři Češi. Tím nejmladším, vůbec v celém startovním poli, bude sedmadvacetiletý Martin Macík.

Váš otec, Martin Macík senior,  je rovněž bývalý účastník Rallye Dakar. V roce 2010 dojel čtvrtý, což je dosud nejlepší výsledek vašeho týmu. Vy se na Dakar chystáte popáté, táta týmu Big Shock Racing šéfuje. Mluví vám do závodění? 

Kecá do toho furt. Je u vývoje celého auta, to má na starosti hlavně on. Já mluvím jen do věcí týkajících se řízení. Do přípravy mi ale nezasahuje. Až když jezdíme. On už si auto sám dlouhodobě vyzkouší kvůli zádům, je to pro něj nepříjemné. Vyvíjí techniku a já mu dávám poznatky. Teď se s autem svezl poprvé po pěti letech a byl nadšený.

Kdo má poslední slovo?

Jak u čeho. Co se týká kabiny, mám poslední slovo já. Stejně jako marketing, sociální sítě, PR. Chci ale o všem diskutovat. Ptám se ho, pak si udělám svůj závěr. U auta je to naopak, pokud tedy nemám jasný důvod něco měnit. Občas u nás funguje demokracie, ale jenom když se chce. Je to správně, někdo to rozhodnout musí.

V čem jste odlišní?

Táta donedávna vtipkoval, že nejsem jeho. Povahově se podobám spíš mámině straně. V rodině jsme všichni rohatí. Berani, kozorohové, já jsem býk. Takže hodně tvrdohlaví, cílevědomí. Kvůli tomu narážíme i sami na sebe. Jsem vedle něj odmalička. V závodění jsem po něm, stejně jako v případě ega a kecání lidem do života. Často se neshodneme, ale zase se umíme bez problémů domluvit. Svou hlavu už začínám mít i já. Jde i o přístup. Jemu je padesát, mně sedmadvacet. Respekt tam je, ale jsme kamarádi a vycházíme spolu. Jsem rozhodně společenštější než on. Nemá už tolik potřebu chodit mezi lidi.

Vše začalo starou Liazkou, kterou váš táta vytáhl z kopřiv. Máte ji ještě?  

Bohužel, z její konstrukce nakonec vznikl bydlík (obytný vůz). Tátu trochu mrzí, že si ji nenechal. Auto vzal, rozebral a složil nový. Je to škoda, ale kdo měl v roce 2003 tušit, že dalších třináct let budeme jezdit.

Poprvé vás vzal se podívat na cíl Dakaru, když vám bylo třináct let. Jak podobné výlety a "očkování" k motorismu zvládala vaše matka? 

Rodiče už nejsou spolu, takže tam to nějaký dopad možná mělo (smích). Vycházím s oběma, vztahy máme v pohodě. Byl jsem odmala furt s tátou, lítal jsem kolem něj a všude jezdili spolu. Od jedenácti jsem uměl řídit auto. V off-roadu jsem seděl na helmě a řídil. Kde mě postavili, tam mě našli. Pak si táta řekl, že mě vezme do Senegalu na cíl Dakaru. Ukázal mi to, bavilo mě to a pak si řekl, že ho pojede sám. Každý rok jsem ho pak sledoval, v roce 2009 jsem ho zkusil navigovat a v roce 2013 ho jel poprvé sám.

Táta neměl ze začátku žádné zkušenosti se závoděním, ani s kamiony. Jak se všechno naučil?

Oba se věnujeme napůl naší tiskárně, napůl závodění. Říká, že je vyučený tiskař. Ale! Odmala se hrabal v autech, jezdil malé závody, má kolem sebe lidi, co tomu rozumí. Stejně jako on. Má myšlenku tlačit věci dopředu. Právě on teď vymýšlí nové technologie. Není profík, není tím živený, baví ho to, proto to dělá. Franta (kamion pro letošní ročník Dakaru) je fakt špička. Je málo týmu, které mají tak dobrá auta.

Dá se na Dakaru dosáhnout na bednu, když nejste větší tým?

Určitě, ale není to nic jednoduchého. Jsme menší tým, ale mám pět mechaniků na auto. To nemají ani ty největší týmy. Mám furt nový kamion, všechny náhradní díly vezeme s sebou, bereme s sebou vlastně další rozebrané auto. Nenecháváme nic náhodě. Dakar je ale o štěstí. Tak to prostě je, stejně pro nás, tak i pro Rusáky a Holanďany. Samozřejmě je větší pravděpodobnost, když máte čtyři dobré piloty a čtyři kvalitní auta, že jeden z nich bude vepředu, než když pojedu sám za sebe. Všichni jsou ale individuality. Jedou za sebe, za své auto. Mohou si pomoci jen ve chvílích, kdy někoho potřebují vytáhnout.

Vy tedy necítíte potřebu se s někým spojovat?

Jedeme všichni jako Češi. Když bude mít připravené lano, samozřejmě někoho vytáhnu, doufám, že to bude oboustranné. A když ne, tak je to hajzl, ale s tím už nic neudělám. Jedeme tři, máme našlápnuto na to být nejlepší, jsme na tom dobře. Jsem z nich asi nejpomalejší, ale záleží na terénu.

Dříve nebyly vztahy zrovna ideální.

Bylo to mediálně hodně zveličené. Dusno tam bylo, všichni mezi sebou zápasili. Navíc závist je vlastnost, která v Česku ve všech je. Nelíbí se mi to, ale dnes už to není tak hrozné. Vždycky se nakonec sejdeme u piva. Do médií si ale často honí všichni ego, potřebujete, aby se o vás mluvilo a byli vidět partneři. Na místě ale piloti sebou nemají žádný problém, nic neřešíme.

Umíte si představit, že byste přesedlal k jiné značce? LIAZ už auta beztak nevyrábí. 

Nefunguje, rozkradli ho. Táta koupil dokumentaci starého kamionu. Chtěl koupit i značku, za kterou chtěli moc peněz. Chtěl rozjet automobilku znovu pod jiným jménem, to ale nevyšlo. Zůstali jsme u LIAZu. Je to česká značka, táta s ní jezdil i dříve. Kdybychom ale měli podporu od jiné továrny, můžeme s ní fungovat. Ale ani jsme to moc nezkoušeli. Třeba to časem přijde. Máme svoje zázemí, ale nechci tuto možnost zahazovat. Je to pak pohodlnější, ale také dražší. U táty je to možná trochu věc srdíčka, u mě ne, já jsem na to moc mladej.

Máte vystudovanou ekonomickou školu. Kolik vysokoškoláku se sejde na startu Dakaru?

To je dobrá otázka (smích). Nevím, jak naši piloti. Marťas (Kolomý) asi ne, ten pracoval už od malička. Co se týká Aleše (Lopraise), tak to nevím. Já mám osmileté gymnázium, ale nešel jsem hned na vysokou. Odjel jsem na rok do Austrálie, naučil se perfektně anglicky, až pak přišla studia.

Proč vyhrála ekonomická škola? U vás bych očekával spíše strojárnu. 

Hrozně mě baví podnikání, firmy, projekty, které dělám. Rozumím marketingu, on-linu, grafice. To se mi líbí, ve škole jsem se našel. Začal jsem pracovat i pro naši cestovku Unitravel. Nějak mi to všechno secvaklo do sebe. Přitom mi to na škole nešlo, měl jsem trojky, čtyřky, na všechno jsem kašlal, dělal všechno možné kromě školy. Až na vejšce mě to začalo bavit. Dostával jsem stipendia, platili mi školné, užil jsem si to. Po bakaláři jsem si ale řekl konec.

Říká se, že Dakar se jede vlastně celý rok. Přípravy zaberou moře času. Jak se to dá skloubit s vaším běžným životem?

Těžko, ale dá. Nemám osobní život, netuším, jaké to bude, až založím rodinu. To bych zanedlouho také chtěl, přál bych si mít dítě do třiceti. Práce zabere veškerý čas. Dakar, cestovka, tiskárna. Za rok jsem přibližně čtyři měsíce pryč, osobní život tím dostává na frak. A když jsem doma, mám jen osm víkendů volných. Nestěžuji si, to vůbec ne, ale baví mě ta různorodost. Nebavilo by mě sedět jen u počítače. Jedu na 110 procent, snažím se všechno stíhat. Kontakty se ale propojují, dají se různě využívat.

Spoustu času strávíte i na závodech a v dílně. Je to i únik od žen?

(smích) Co se týče ženských a lítání za nimi, svoje už mám za sebou. Párty, sexuální zážitky, to patří do každého života a ani se za to nestydím.  V dílně ale moc nejsem, i když bych tu chtěl být víc. Hlavně sem chodím před závody, kdy klukům pomáhám s balením. Práce okolo je spousta a hlavně musíme shánět peníze na samotné závody. Fyzická příprava, posilka, to je pro mě únik od reality. A pak ježdění. Domů, do klidu, se kolikrát dostanu až v osm, devět večer. Pak strašně rád sleduju filmy a seriály v angličtině. Tím se odreaguju a zároveň i učím.

Vím, jak je těžké řídit auto při únavě i na běžné dálnici. Máte nějaké mechanismy, kdyby na vás přicházel spánek? Čím si pomáháte?

Ničím. Teď to zkusím se stereosoustavou. Muzika ale spíš uklidňuje, je to trochu paradox. Nic jiného mi nezbývá, musím to vydržet. Časem zjistíte, jak udržet tělo naživu. Povídáme si s klukama, když jsme unavení, musíme umět zastavit a chvíli počkat, protáhnout se.

Ostatní si v kamionu hudbu nepouští? 

Moc lidí to nepoužívá. Je to i tím, že jsme mladý tým. Skrz helmy máme napojený audiosystém, kam si můžeme pouštět muziku a trochu si užít přejezdy. Při nich je totiž fákt nuda. Šest hodin třeba posloucháte jen hučení, musíte dodržovat sto kilometrů za hodinu, je to hrozný.

Váš kamion se liší hodně od sériové výroby, že? 

Je to vlastně bugina, stavíme si vše od začátku sami. Jiné je úplně všechno, kromě kabiny. Ta je sériová, podle ní je znát značka auta, je to zaznamenané v techničáku. Je ale úplně vykostěná, jiné sedačky, závodní volant, sloupky, elektronika. Musí být co nejlehčí, pryč jsou všechny zbytečnosti, co by mohly případně upadnout.

Co klimatizace?

Máme ji (ukazuje na střechu). Nefunguje ale jako tradiční klimoška. Jde o velký prostor, který je třeba ochladit. Obrovské teploty jdou jen z těla, navíc do kabiny paří sluníčko. Když se dostaneme na stejnou teplotu jako venku, je to úspěch.

Prý máte svou technickou úchylku. Podobně jako ve formuli 1 trénujete vyměňování pneumatik.

To není moje úchylka! Tak to má být! (smích) Je pravda, že jsme jedni z mála, kdo to trénuje. Snažíme se být co nejrychlejší a mít to zmáknuté. Když ji stihnete vyměnit za pět minut místo deseti, je to dost. V polovině loňského Dakaru jsem devátý a měl ztrátu na prvního pětadvacet minut. To je jedna pneumatika, když ji budu blbě vyměňovat. Kvůli tomu to chci trénovat a být v tom perfektní. Je to sportovní výkon a ten má nějak vypadat. Takže tady máme stopky a měříme. Každý chlap chce být lepší. Když to ale jednou zvládnete za 4.30 a pak dlouho ne, dost vás to sere.

Jednou jsem se v dakarském kamionu projel. Kromě bolestivých nárazů při skocích mě nejvíc děsily náklony vozu. Přišlo mi, že chybí milimetry a kamion se převrátí. Trénujete i tohle? 

To jste ještě nezažil pořádný náklon. Je určitý bod, kdy kamion přepadne. Já už na něm skoro dvakrát byl, ještě jsem ho nepřevrátil (klepe na stůl). Několikrát jsem jel jen po dvou kolech, úplně na hraně, vím, jaké to je na obou stranách. Je to hned, fakt rychlý, člověk si musí dávat bacha. Je to jenom v hlavě, žádná kontrolka nefunguje.

Co nemůže chybět ve vašem kufru? Třeba Martin Kolomý s sebou tahá klobásky.

Jde hlavně o osobní potřeby. Já s sebou tahám sladkosti, miluju klasický horalky, tahám s sebou celou krabici. Mám s sebou počítač, svou peřinu a polštář, seriály a filmy. Dříve jsem hodně sledoval Pána prstenů, beru všechny díly, ale většinou zkouknu deset minut a jsem tuhej. Nedám to za celý Dakar. Jsou noci, kdy nemůžete usnout. Pak je lepší aspoň u něčeho relaxovat a nepřemýšlet nad tím, jak to mohu další den pokonit. Každý s sebou bere něco jiného. I já beru klobásy, ale ne v takovém množství. Marťas nám je občas vyměňuje, miluje totiž Big Shock tyčinky. Ty mu dáme jen za klobásy. Musí s sebou být i kořalka, na vypálení červa. Jídlo s sebou také vozíme (více v aktuálním vydání časopisu TÝDEN). 

Polní kuchyně vám nevyhovuje?

Dost to závisí na tom, kde zrovna jsme. Mají dodávky od místních lidí. V Argentině tak máte třeba pět druhů steaků, různou zeleninu, velký výběr příloh, dezerty, pivo i limonády. Dostanete téměř vše, co si umíte představit. Od polévek, ryb, po rizota, aby měl každý všechny živiny, které potřebujete.

Musíte propočítávat, co jíte? Třeba před náročnými maratonskými etapami?

Hlad je obrovský, stejně jako výdej energie. Musím se ale hlídat, co všechno sním. Nedám si třeba meloun. Nepotřebuju se posrat. Představa toho, že mě na trati chytí střevní problémy, to by bylo hodně nepříjemné a zkomplikovalo by mi to život. Je dobré jíst tak, jak je člověk zvyklý. Nemůžeme se přejídat. Ale i takové chyby závodníci dělají. Až někdo nečekaně ztratí půlhodinu, možná budete vědět, proč tomu tak bylo.

Na co se většinou nejvíc těšíte domů?

Na ženský a kuchyň. Svíčkovou od babičky fakt můžu, to je nejvíc. A pak domov jako takový. Nevadilo by mi, kdybych se každý rok musel stěhovat, ale na domov a lidi kolem sebe se těším. Dakar vás musí bavit, jinak to nejde. Samozřejmě se těším i na to, že nebudu muset denně sedět stovky hodin za volantem. Od toho si rád odpočinete. Pak se vrátím a za tři týdny už mi to chybí. Potřebuju jezdit, je to droga.

A co vás naopak táhne rok co rok do Jižní Ameriky?

Samotné závodění, adrenalin, který v sobě mám a lidi, se kterými ho sdílím. Na svůj klid, kdy se na vše dokážu soustředit. Dělám něco, co mě baví a navíc mi to jde. Pak si to užívám. Je to i o chlapském stylu žití. Nic neřeším, jen přijedu, mám na sobě jen plavky nebo kraťasy, mohu chodit do půl těla a nic víc nepotřebuju. Baví mě ten humbuk kolem. Fanoušci vám také dodávají energii, je jedno, jestli dojedete dvacátej nebo padesátej, jsou jich miliony fandí všem. To je Dakar. Ohromně silné emoce.

Na chod týmu vyděláváte i tím, že vozíte lidi do dun a učíte je řídit v písku. A také tím, že je umíte dostat na Dakar. Dostanete tam i mně, kdybych měl peníze?

Jde o ježdění v Africe, kde si vše člověk musí otestovat. Nejde jen o peníze, řádově 300 tisíc euro, což je taková střední cena. Hodně záleží na autě, síle motoru, počtu tréninku a testování. Řekneme jim i to, jak se fyzicky připravit, co dělat, jak jezdit s autem. V Africe jezdíme i komerčně trénovat, bereme s sebou skupinu do patnácti lidí, stojí to kolem 60 tisíc korun, kde mají luxusní ubytování a přijedou za námi na čtyři dny do pouště. Tam je učíme v písku jezdit. Svezu je v kamionu, vidí motorky, naučí se na čtyřkolce pěkně vyjíždět duny. Mohou zkusit i auto. Zážitek se vším všudy. To u nás nedělá nikdo. To, co vyděláme, jde nakonec do týmu, podpoří nás tím.

Takže i neumětel jako já může vyrazit závodit na Dakar.

Ano, ale musíte přijít už v lednu, únoru a začít na tom intenzivně pracovat. Potřebujete tým, abyste se tam dostal. Musíte mít fakt koule. Když lidi začnou řídit, zjistí, že to fakt není prdel. 

Čtěte dále

další zprávy