Bojoval o život. Byl to průser, říká "sběratel jizev" Petr Pilát

I když měl za sebou dlouhé dny plné bolesti, nadšení z něj opět sálalo na dálku. Freestyle motocrossař Petr Pilát svůj nebezpečný sport miluje. Prostě mu to nelze nevěřit. Necelé tři měsíce po svém posledním drsném pádu opět usedl na nablýskanou "mašinu" s cílem dobývat arény nejen napříč Evropou.

V obsáhlém rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ čtyřiadvacetiletý závodník zavzpomínal na své pocity po jednom z nejdrsnějších pádů své kariéry, ale rovněž prozradil, proč po závodech nemá potřebu řádit na večírcích jako další závodníci. Troufl by si na trojité salto? A proč na svém těle nemá žádné tetování?

V březnu jsi při tréninku zažil asi nejdrsnější pád tvé kariéry, po kterém tě musel do nemocnice transportovat vrtulník. Byl jsi v ohrožení života?

Je to opravdu tak. I když to tak sám nevnímám, neberu, a říkám si, že to byl jen úraz... Tak to byl jeden z nejhorších pádů, co jsem kdy měl. Možná je trochu štěstí, že si z toho pádu nic nepamatuju, byl jsem kolem deseti minut v bezvědomí. To, co pak slyšeli rodiče, asi nebylo úplně příjemný. Řekli mi to až po delší době. Až dneska vím, že to byl velkej průser. Sám nechápu, jak rychle jsem se dokázal uzdravit.

//

Z prvních slov po pádu šel mráz po zádech. Těžký otřes mozku, vnitřní a vnější pohmožděniny, břišní krvácení. Hlavním pozitivem v prvních zprávách bylo to, že jsi svou sestru chytil za ruku. Kdy sis až dokázal uvědomit, že tohle nebyla žádná legrace?

Byl jsem v nemocnici dva týdny a víceméně v prvních deseti dnech nevím, co jsem si s kým říkal, co jsem povídal, kdo za mnou přišel. I když jsem se všemi komunikoval, nějak mi to vymizelo. Ten otřes mozku byl tak obrovský, že jsem měl několik dní měl velký bolesti hlavy, na který nezabíraly žádný prášky, několik nocí jsem nespal. V hlavě jsem si ale pořád říkal, že se to prostě stalo a budu zase fit. Věřil jsem tomu na sto procent.

Psychicky ti prý pomohl i zpěvák a mentální kouč Daniel Landa. Dosud si z něj lidé dělali spíše legraci, když sliboval, jak například pomůže fotbalistům Olomouce do Ligy mistrů. Podle tvých to vypadá, že ti ale opravdu pomohl.

Psychickým koučingem mi pomáhá už dva roky. Zůstával jsem nad věcí a říkal si, že to bude dobrý. S Danem se známe už delší dobu a mohu říct, že mi opravdu hodně pomáhá. Dříve jsem měl problém v tom, že jsem býval na závodech moc nervózní. V posledních letech se díky věcem od Dana cítím mnohem líp, pomáhá mi myslet pozitivně. Kdybych teď poslouchal jen to, co mi říkají doktoři, a viděl vše tak černě, tak by to pro můj psychický stav asi nebylo úplně nejlepší.

Pomáhá ti překonávat strach, třeba z dalšího pádu?

Nerad bych říkal, o čem se přesně bavíme. Mám skoky, se kterými můžu klidně vyhrát, ale mám strach z toho, že udělám chybu a sám sebe zklamu. To byl vždy můj problém, s nímž mi Dan neskutečně dokázal pomoct. V posledních závodech se dařilo a cítil jsem se před závody mnohem líp.

Nebereš svůj drsný pád jako výhružný signál, který ti dává najevo, že bys měl skákání na motorce nechat?

Ani na chvíli mě to nenapadlo, i když rodiče by byli asi rádi, kdybych toho nechal. Ten sport ale tak strašně miluju, i když vím, jak je nebezpečný... Je to můj životní styl. I přes ty průsery si ten sport užívám a moc mě to baví. Nenaskytla se mi ani vteřina zaváhání, zda má cenu dál pokračovat.

Co byly první myšlenkou, která tě po pádu napadla?

(smích) Ptal jsem se, jak dopadla motorka a moje helma. Když mi taťka řekl, že helma je na několik kusů rozlámaná, tak mě to štvalo, protože byla moje oblíbená. Po propuštění mi nařídili měsíční klidový režim a já opravdu odpočítával dny...

Určitě vůbec neutíkaly...

Najednou byly dny strašně dlouhý. Teď jsem zpátky, můžu ráno a večer doma naplno cvičit a stíhám věci, který potřebuju. Je zpátky můj standardní režim, kdy bych potřeboval mít den o pár hodin delší, ale mě to tak strašně baví, že bez toho neumím žít.

Mimo jiné sis při pádu roztrhl játra. To je nový záznam do tvého rejstříku zranění. Orgánů, které bys neměl potrhané, už mnoho není...

(smích) Radši už to ani nepočítám. Ale takhle... Jsou i sportovci, kteří mají mnohem častěji zranění, ale tolik to neřeší. Úrazů jsem tolik neměl, samozřejmě občas nějakou zlomeninu, ale až tak moc toho nebylo. Občas jsem měl třeba jen výron a dostal jsem od doktora pro jistotu sádru, abych pak za pár let nevěděl, že se mi něco přihodilo. Doktory vždycky radši poslouchám.

Na dálku tě podporovali vedle fanoušků nejen hvězdy současného freestyle motocrossu, ale i jiné známé osobnosti. Kterého přání na brzké uzdravení se nejvíce vážíš?

Bylo toho hrozně moc, i tohle mě podpořilo po návratu z nemocnice. I moji velcí soupeři, s nimiž jsme na závodech rivalové, mě podpořili. To samé ale dělám i já. Jsou to kamarádi a moc si toho vážím. Těžko zmínit jedno jméno. Někteří lidé mě až překvapili, že mi vůbec napsali. Patří jim velké poděkování.

Jak vše nesla tvoje dlouholetá přítelkyně?

Určitě se jí to nelíbilo, bylo to stejný jako s rodiči. Znají mě už delší dobu a vědí, že i takový úraz mě od toho neodláká. Musí to se mnou zvládat.

Stojí freestyle motocross za všechnu tu bolest?

Před půl rokem se mě někdo na něco podobného zeptal. Zamyslel jsem se a říkal si, že můj poslední úraz byl v lednu roku 2012, kdy jsem si v Americe ošklivě zlomil nohu. "Jenom". Ale bolelo to mnohem víc, byla to ošklivá zlomenina. Na operaci mě vzali až další den, měl jsem obrovské bolesti. Ale ty trvaly jen dva tři týdny, pak jsem si hned říkal: "Vždyť už je pryč, nebylo to tak strašný!" Hned jsem se na motorku zase strašně těšil. I když se mi stane úraz, říkám si: "Udělal jsi chybu, vezmi si z toho ponaučení, aby se to příště nestalo." Protože v tu chvíli to bolí opravdu dost. Nedá se dělat, ty úrazy k tomuto sportu prostě patří.

//

Freestyle motocross neděláš jen pro adrenalin, ale samozřejmě tě i živí. Bylo těžké "přežít" bez bonusů, které bys jinak za ježdění inkasoval?

Je to můj koníček, který se stal mou prací. Věnuju se mu na 100 procent a když se zraním, je to samozřejmě znát. Jako by člověk nechodil čtvrt roku do práce a nedostával finance. V tu chvíli vím, že si nemůžu kupovat nesmysly. Pořád si říkám, že je to moje láska a nedělám to pro peníze. Bez nich žít ale v tomto světě nejde, musím vydělávat. Pokud to chci dělat na sto procent, musím do toho peníze i zpátky vracet. Třeba kupovat molitan, do kterého s motorkou během tréninků padám.

Když jsme se viděli naposledy, zkusili jsme si spolu skočit na motorce backflip. Snížil se po tvém pádu počet žadatelů o tandemové salto?

(smích) Sám jsem to teď ani nikomu nenabízel. Legrace ale stranou. Poslední úraz se mi stál při triku, který dělám několik let, byl to poměrně jednoduchý skok, prostě průser. Když s někým skáču salto ve dvou, je tam soustředění mnohem větší, než když jedu sám. Koncentrace není na sto, ale tisíc procent. Pokaždé věřím, že to dobře dopadne a vždy to tak dopadlo.

//

Nejsi zrovna vyznavačem tetování jako jiní jezdci. Jizev máš ale požehnaně, aktuálně obří 20 centimetrovou na břiše a mnoho dalších. V tetovacích salonech vytváří i takzvané skarifikace neboli umělecké jizvení. Neplánuješ si své jizvy nějak upravit?

Nedávno jsem se tomu smál, že jsem asi jeden z mála freestylemotocrossařů, co nemá tetování. Ale jizvy přibývají. Budu si hold pěstovat přírodní tetování. To nové, dvaceticentimetrové, mě zdobí opravdu hodně (smích). Uvidíme, co na to lidi řeknou, až mě uvidí v plavkách.

Patříš ke "slušnějším" jezdcům, prý příliš často neřádíš na afterparty. Čím to je, že na rozdíl od ostatních nevyznáváš tento "bohémský" život?

Samozřejmě si s nimi chodím sednout, ale snažím se dělat svůj sport profesionálně. Kolikrát máme měsíc, že jezdíme každý víkend a úplně mě to netáhne k tomu, abych byl každou sobotu v lihu, když to tak přeženu. Pobavíme se s klukama, ale beru to tak v poklidu. Ale když je sranda, nesmím tam chybět.

Další český jezdec Libor Podmol afterparty vnímá jako svůj ventil, kde vypustí všechnu svou radost z toho, že se jemu ani jeho kamarádům nic nestalo. Jak se ventiluješ ty?

Neberu to po závodech tak, že se nic nestalo, snažím se to tak brát automaticky. Říkám si, že by se právě nic stát nemělo. Když už se nějaký pád stane, je to většinou průser, žádný odřený loket. Když skončí akce, mám radost z výsledku nebo pěkného večera. Na afterparty jdu spíš kvůli dalším klukům, ale neberu to jako oslavu toho, že jsem přežil.

Kvůli zranění jsi zmeškal několik závodů v mistrovství světa, do bitvy o titul už nejspíš nezasáhneš. Jaké jsou tvoje cíle pro tuto sezonu?

Ztratil jsem asi pět závodů, je to hrozně moc, chybí mi spousta bodů. Letošní výsledek nebude úplně nejlepší, ale budu se snažit jezdit co nejlepší pozice. V mistrovství Evropy jsem pořád na třetím místě, ztratil jsem jen jeden závod, chybí mi minimální počet bodů i na prvního a pořád mám velkou šanci. Byl bych strašně rád, kdyby se to povedlo, ale nechci to zakřiknout. Čeká mě ještě spousta práce.

Stihl jsi během zranění dělat něco, na co jsi dosud neměl čas?

Každým rokem pořádám ve svém tréninkovém areálu v Čerčanech akci Pilníkovo pozdní odpoledne. Letos slavím jubilejní desátý ročník, tak jsem měl čas to dávat dohromady. Akci organizuju navíc skoro celou sám, takže je s tím mraky práce. Už je všechno potvrzený, bude se konat 11. července. Tohle si opravdu užívám... Vždycky, když akce skončí, mám trochu slzy v očích, radost,  že se to povedlo.

Na co se mohou letos návštěvníci těšit?

Přijede opět skákat několik hvězd ze zahraničí, třeba Massimo Bianconcini z Itálie nebo můj kamarád z Mexika Erick Ruiz. S akrobatickým letadlem zde bude lítat Martin Šonka. Loni přišlo přes pět tisíc lidí, i letos bude vstup zdarma. Mám připraveno i spoustu soutěží pro děti, každé z nich dostane hezkou cenu.

Poprvé jsi akci Pilníkovo pozdní odpoledne organizoval, když ti bylo čtrnáct. Jak vzpomínáš na tyto začátky?

Byla to spíš taková sranda, nevěděl jsem, jak se to povede. Dnes už je to trochu jiná liga. Už poprvé se to ale povedlo, byl to takový nástřel do budoucna. Moc věcí jsem se za ty roky naučil.

Je možné, že se z bláznivého závodníka Petra Piláta stane jednou vážný organizátor FMX akcí?

Myslím, že tam ta šance je. Strašně mě to baví, dávám si na tom záležet, snažím se, aby to bylo každý rok hezčí a hezčí. Je mi 24 let, rád bych skákal do 33ti, maximálně 35 let. To je podle mě maximum. Potom dojdu možná k něčemu podobnému. Jsou to rozhodně dobré zkušenosti. I když je to akce, kde nevybírám vstupný a snažím se to dělat ze svého a za pomoci partnerů, tak se mi daří.

Dá se říci, že jde o raritní událost? Pořádají podobné akce i jiní jezdci?

Moc se to neděje, vím, že podobnou věc dělá právě Massimo Bianconcini. On přijde sem a já pak pojedu za ním do Itálie, vzájemně si takhle jako velcí kamarádi vypomáháme.

Není ti už tvůj areál v Čerčanech malý?

Kdyby byl trochu větší, bylo by to fajn. Ale jsem strašně šťastnej za podmínky, který tu mám k trénování. V Čerčanech jsou všichni strašně ochotní, jakmile nastartuju motorku, hned se přiběhne podívat několik lidí na trénink. I teď přiběhli, jak mi je, jestli jsem to opravdu já, kdo tam začíná vrčet motorkou. Mám to tam moc rád. Ale kdo ví, třeba jednou změním lokalitu a uvidíme se... třeba v Praze na Strahově (smích).

Jako vůbec nejmladší Čech jsi dokázal "otočit" salto vzad. FMX se ale posouvá dál. Američan Josh Sheehan už skočil trojité salto. Je to v silách některého z českých jezdců?

Je to podle mě šílenost, neskutečně složitý a těžký trik. Je na něj potřeba obrovská odvaha. Skočil ho u mistra freestyle motocrossu Travise Pastrany na zahradě a měl na to postavenou speciální rampu i dopad. Nikdo jiný by to ale podle mě nezkusil skočit ani do molitanu, natož pak na hlínu. Sám jsem před čtyřmi roky začal zkoušet dvojité salto do molitanu, párkrát sem ho skočil v pořádku, ale pořád jsem neměl odvahu na hliněný dopad. To je tak obrovský risk. A on k němu přidal ještě jedno salto. Je to nepochopitelný.

Čtěte dále

další zprávy