"Strýček Hitler miluje sport." Politika patří k OH jako medaile

18.07. 06:45 | Autor: Jakub Kvasnička

Ve středu startuje na stránkách on-line deníku TÝDEN.CZ předolympijský seriál, který budeme přinášet následujících deset dní. Každý den vám budeme přinášet různorodá témata z historie, současnosti či budoucnosti olympijských her. Ty londýnské začínají 27. července. Začínáme politicky.

Už když Pierre Coubertin definoval svoji myšlenku novodobých olympijských her jakožto "akce, která (mimo jiné) zastaví války a politické spory", věřil jen málokdo, že se něco takového skutečně může stát. Olympiáda je sice záležitostí masové zábavy, avšak právě proto, pro její schopnost vytvořit ze sebe na několik týdnů megasledované epicentrum světa, lákala k politickému zneužívání prakticky od začátku své existence.

Minulé letní hry v Pekingu jen ukázaly, že tohle dogma nezmizelo ani ve třetím tisíciletí novodobé moderní historie. A co Londýn? Nelze se obávat propagandy labouristů či konzervativců, přesto samozřejmě politický odér kolem Londýna bude proudit - už třeba kvůli tomu, že Británie chce dokázat, že je jakousi "Amerikou Evropy", vedoucím, hrdým, tím pádem trošku namyšleným bossem, jemuž se vyhýbají "kontinentální" problémy a který je v politicko-ekonomickém rozvoji daleko před evropskými partnery (což nejvíce paradoxně škádlí arabské teroristy, jichž se už teď v Londýně dost bojí a nic na tom nezmění brutální bezpečnostní opatření za miliardu liber).

Olympijský seriál TÝDNE.CZ. Pokud by si však někdo stěžoval na propagandistickou přehnanost očekávané britské dokonalosti a tradicionalistické vytříbenosti, pak by se měl vrátit do minulosti a být rád, že hry jsou momentálně na takové úrovni, na jaké jsou.

Politika. Od začátku

Místo striktního dodržování počátečních dohod o naprosté nezávislosti na politice byla od počátku olympiáda rukojmím politiků, diktátorů, ideologií.

Samostatnou kapitolu v olympijské historii tvoří Německo, které do kroniky napsalo několik smutných příběhů. Jako by mu olympiáda nebyla souzena.

Už v roce 1916, v době první světové války, se zrušily hry v Berlíně. Na olympiádě v roce 1920 nebyli Němci ani další poražení z války (Rakousko, Maďarsko, Bulharsko, Turecko) - měli zákaz. Stejně jako o čtyři roky později v Paříži.

Na dlouhou dobu jedinou "normální" olympiádu zažili Němci v roce 1928 v Amsterodamu - s velkou pompou se tam vrátili jakožto "zlá, avšak polepšená země, které je odpuštěno".

Následující hry v Los Angeles pak už byly dost divné, výrazně ovlivněné stále probíhající gigantickou hospodářskou krizí (krach newyorské burzy přišel jen tři roky předtím) či ohromnými problémy s prohibicí. O (bez)významu této olympiády v pokračující atmosféře celosvětového napětí hovoří i skutečnost, že se na nich vůbec neukázal tehdejší prezident Herbert Hoover (jako jediný v historii!).

A pak už přišly neslavně slavné olympijské hry v Berlíně v roce 1936, kde tradiční barevné kruhy dominantně zastínil hákový kříž.

Adolf Hitler, hvězda Německa, prezentoval gigantickou pompézností sílu nacistického režimu, olympiádu zneužil k jeho výsostné propagaci. Některé země před hrami protestovaly, ale nakonec žádný bojkot nenastal. Naopak. Hitler se prezentoval jako "hodný strýček, co miluje sport", z nacistického Německa se zničehonic vytratila všestranná antisemitská nenávist, Židé najednou mohli do obchodů, protože prodavači ze dveří sňali cedulky zakazující jim vstup.

Plakát na olympiádu v roce 1924. Bez Němců a spol. Hitlerovi jen nevyšla myšlenka prezentace nadvlády árijské rasy, protože berlínské olympiádě slavně dominoval Američan Jesse Owens - atlet tmavé pleti...

Hitler byl ale i tak vítězem, což dokazuje nejen následná porce lásky jeho národa, který tenkrát ještě netušil, kam se řítí, ale třeba i pokora takové velmoci, jako jsou Spojené státy. Ze závodu štafet na 4 x 100 metrů, kde byli Američané favority společně s Němci, byli těsně před závodem vyřazeni Sam Stoller a Marty Glickman, běžci židovského původu. Americká výprava to prý udělala z loajality k Hitlerovi; prý jí bylo "trapné", aby židovští atleti, tenkrát jedni z nejlepších na světě, ztrapnili hitlerovský svět.

Osudové Německo

Konec druhé světové války přinesl Německu trest - společně s Japonskem nesmělo vyslat své sportovce do Londýna v roce 1948. Německý příběh smůly pak vrcholil roku 1972 v Mnichově, kde se udála vůbec nejhorší věc v historii olympijských her.

Když už se západoněmecký stát pevně stavěl na nohy a chtěl to prezentovat povedenou olympiádou, podcenili pořadatelé bezpečnostní opatření v olympijské vesnici, do níž v poklidu vnikli palestinští teroristé a postupně v dramatickém masakru zabili 11 izraelských sportovců. Německo bylo kritizováno nejen za nulová opatření kolem olympijské vesnice, ale i za amatérský policejní zásah, v jehož důsledku byli zastřeleni zbylí rukojmí.

Železná opona zahalila sport

Následná osmdesátá léta olympijsky zdevastovala studená válka. Železná opona dostala zabarvení msty, bohužel tím trpěli ti, kteří za to nemohli - sportovci. V roce 1980 ignorovala moskevské hry většina západního světa v čele s USA kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. Komunistické země to pak Američanům "vrátily" bojkotem her v Los Angeles v roce 1984, čímž zničily sny mnoha svých sportovců.

Politika olympiádu nikdy neopustí. Ukázal to i v roce 2008 Peking, který stvořil "vakuovanou bublinu" pro novináře a zahraniční návstěvníky. Hluboko za ní byla reálná Čína. Peking byl naoko "hodným strýčkem, co miluje sport"... To už tu přece jednou bylo, ne?

Uvidíme, co Londýn.

Foto: Profimedia

Autor: Jakub Kvasnička