(Ne)umění odejít. Je Šebrle opravdu sobec?

Svou kariéru pod pěti kruhy chtěl desetibojař Roman Šebrle zakončit důstojně: na olympiádě ještě jednou a celkem popadesáté překonat hranici 8000 bodů. Místo toho opouští bývalý světový rekordman londýnský stadion předčasně. V bolestech a poté, co byl nejhorší hned v první disciplíně. Sedmatřicetiletou legendu zradilo zdraví a místo potlesku může čekat pěkné krupobití kritiky.

Že není jeho tělo v pohodě, věděl Šebrle už před olympiádou. Trápily ho bolesti paty, sám přiznal, že by tyhle komplikace mohly být v Londýně problém. Dokonce se snažil zalarmovat svého mladého nástupce Adama Helceleta, aby byl připraven do olympijského letadla nastoupit místo něj. Nakonec vyrazil za La Manche sám.

Strašně moc totiž toužil po tom ozdobit závěr své kariéry olympijským rozloučením. Ještě jednou zažít atmosféru, při které získal pod pěti kruhy v roce 2004 v Athénách zlato, potkat se s legendami desetiboje i těmi, kterým bude tenhle sport patřit v budoucnu. Po tom všem, co dokázal, na to měl plné právo. Jenže navzdory obrovským zkušenostem nezvládl to zásadní: podívat se na celou věc s rozumem, racionálně odhadnout situaci. A rozhodl se hazardovat.

Šance, že Šebrleho tělo londýnský desetiboj neustojí, byla podle vyjádření jeho samého poměrně velká. Přesto jel. A talentovaný Helcelet, pro kterého by byla olympiáda neocenitelnou zkušeností, musel zůstat doma. Česko je tak mezi olympijskými desetibojaři bez jediného zástupce a šampion z Athén může místo příjemného loučení očekávat pěkně jízlivé řeči.

Strach z přesýpacích hodin

Mnohým totiž znovu pohltí hlavu myšlenky na předloňský mítink v Kladně, kde Šebrle závodil, přestože byl zraněný. Někteří tvrdili, že kvůli tomu, aby nepřišel o slíbené startovné. Teď se zase atletická legenda hnala do Londýna s poraněnou patou. A půda pro nejrůznější kritiky, pochyby, urážky a nařčení je znovu dokonale umetená.

Je Šebrle opravdu takový sobec? Ztratil totálně soudnost? Přebila touha jeho ega po dalším zviditelnění se i ohledy k lidem okolo? To těžko. Rodáka z Lanškrouna spíše potkalo totéž co nespočet jiných sportovců. Nechce se loučit, vzdávat, končit. Tuší, že v přesýpacích hodinách jeho kariéry zbývá posledních pár zrnek písku, a snaží se je maximálně využít.

Jasně, je obrovská škoda, že se do Londýna nepodíval nadějný mladík Helcelet. Jenže tomu je teď teprve dvacet let, a pokud se ukáže, že je opravdu tak dobrý, na show pod pěti kruhy se jednou každopádně podívá. Jak navíc tvrdí atletický šéftrenér Tomáš Dvořák, v době gradujících Šebrleho problémů už prý jeho nominaci nebylo možné zařídit.

Na druhou stranu Šebrle potrestal především sám sebe. S olympijskou kariérou se loučí posledním místem ve stovce a nuceným koncem hned po první disciplíně. A zřejmě přitom zažívá podobně sžíravé pocity jako třeba hokejový gólman Dominik Hašek, jenž si chce v sedmačtyřiceti letech stále dokazovat, že v práci s lapačkou je pořád mistr. Sportovní nadšenci mezitím pomalu zapomínají na jeho skvělé výkony ve zlatém Naganu i suverénní kralování v NHL a k Haškovu jménu začínají přiřazovat jiné synonymum: obrázek prošedivělého chlápka, který se zoufale snaží najít zámořský klub, jenž by mu dal ještě jednu šanci.

Do podobného stereotypu může teď spadnout i Šebrle.

Čtěte dále

další zprávy