Přemlouvat Jágra? Uvidíme. Vůjtek si počká do Vánoc

Kdyby nedostal výpověď z týmu Jaroslavle, pravděpodobně by Vladimír Vůjtek už nežil. Zemřel by v troskách havarovaného letadla. A nebýt aféry Vladimíra Růžičky, nestal by se novým trenérem české hokejové reprezentace.

V osmašedesáti letech jste nejstarším trenérem, který kdy vedl českou reprezentaci. Věřil jste, že ta šance ještě přijde?

Přiznám se, že nevěřil. Předpokládal jsem, že Vláďa Růžička bude u týmu dlouho. Moje kariéra se navíc chýlila ke konci. Ale samozřejmě post kouče reprezentace je pro každého trenéra vrchol. Zadostiučinění. Největší čest. To je důvod, proč jsem na rok kývl. Kdybych odmítl, asi bych si to pak vyčítal.

K funkci vám "pomohla" aféra trenéra Vladimíra Růžičky, který byl nařčen z braní úplatků. Jak se na ni díváte?

Nechci se už k tomu vracet. Je to pryč, zapomnělo se na to. Už se vysvětlila spousta věcí, že je to jinak, než se psalo zkraje. Nechtěl bych znova vyvolávat polemiku. Je to za námi, je třeba se dívat do budoucna.

Může být jméno Vladimíra Růžičky ještě někdy očištěno?

Určitě může.

Jak toho může dosáhnout?

Jedině výsledky. Těžko může dělat něco jiného. Lidé věří tomu, co je psané a co se řekne. Nikdo nepátrá po tom, jestli to nebylo trošku jinak.

Oproti Růžičkovi máte image "slušňáka". Umíte přitvrdit?

I já jsem schopný vybuchnout. Ale to spíš v klubu, kde má trenér hráče pod dohledem deset měsíců a může si je vychovat ke svému stylu. Pak někdy musí použít i tvrdší a hlasitější slova. V národním mužstvu je myslím trochu nedůstojné po hráčích řvát. Jsou tam vybraní ti nejlepší, kteří chtějí reprezentovat a dávají do toho všechno. Samozřejmě je třeba občas zvednout hlas, aby zbystřili a odváděli zase víc než stoprocentní výkon.

Jaký je váš recept na kočírování největších hvězd?

Řeknu to takhle: reprezentace je dobrovolná. Všichni hráči tam ale přece jedou podat nejlepší výkony, aby se neztrapnili a byli vidět před fanoušky. Tady si nikdo nedovolí něco vypustit.

Už několikrát se stalo, že někteří hokejisté odmítli reprezentovat na mistrovství světa. Přemlouval byste je?

Je to zbytečné. Jsou další hokejisté, kteří by naopak rádi jeli. Hráč, který jede na mistrovství s chutí, odehraje vždy víc než ten, kdo tam jede trochu "z donucení".

Do reprezentace jste měl blízko už v roce 2005, jenže vyhrál Alois Hadamczik. Jste z téhož regionu, vaše kariéry se protínaly. Jaký máte vztah?

Normální, přátelský. Že bychom ale spolu konzultovali hokej, to ne.

Co vlastně dělá reprezentační trenér v době, kdy nejsou žádné mezinárodní turnaje?

Dívám se na různé ligy, hlavně na ruskou, která už začala. Sleduju naše hráče a dělám si statistiku, porovnávám. Teď uvidím i každé kolo české ligy.

Už si skládáte sestavu na Euro Hockey Tour, která startuje pátého listopadu ve Finsku?

Ale jo, někdy jo. Říkám si, kdo by mohl s kým hrát. Ale ještě je brzo. Každá sezona je jiná, hráči se mění, kdo hrál loni dobře, letos nemusí na špici být, a naopak. Každý rok se objeví několik talentů, se kterými je nutné počítat a třeba je zařadit do týmu.

Co je vaše největší trenérská přednost?

Těžko soudit sám sebe. Myslím, že jsem v minulosti uměl dobře číst hru, ať už svého mužstva, nebo soupeře, a podle toho stavět taktiku a měnit styl v určité fázi vývoje. Je otázka, co se z toho ve mně zachovalo.

Zkuste si trochu zavěštit. Na kterých hráčích bude stát reprezentace za deset let?

Dva roky zpátky zářil Hertl, teď jsou to Simon, Zacha, Pastrňák. Je tady několik šikovných hráčů, kteří by mohli do budoucna vést národní tým a prosadit se v NHL na hlavní pozice. Ale těžko se bude hledat nový Jágr. Je to hokejista, který se prosadil do nejlepší pětky hokejové historie. Je to génius.

Jágr po letošním MS oznámil, že definitivně končí s reprezentací. Kdyby se přece jen ve 44 letech rozhodl změnit názor a měl chuť reprezentovat, stál byste o něho?

Teď se to dá těžko říct. Sezona je před námi, nevíte, jak mu vyjde. Jestli nepřijde zranění. On má ale buď štěstí, nebo se umí pohybovat, protože na zranění netrpí. Uvidíme, co bude po Vánocích, jak vysoko bude Florida a jak on bude spokojený se svou hrou. Pak se o tom můžeme pobavit.

Neplánujete tedy strategii, jak ho znovu přemluvit?

Myslím, že teď je to zbytečné. Rozhodl se, že končí, ale samozřejmě za čtyři pět měsíců může být situace jiná a třeba změní názor.

Letos byl pro něj velkým lákadlem šampionát v Česku. Za rok se ovšem bude hrát v Rusku, ke kterému má rovněž silný vztah...

Má k němu blízko i svou vírou a je tam pořád velice populární. Nechal bych to otevřené, počkáme, jak se situace vyvine po Novém roce.

Věříte na osud či nějakou vyšší moc? Ptám se s ohledem na tragédii v ruské Jaroslavli, kde se v září 2011 zřítilo letadlo s celým týmem. Sám jste Jaroslavl ještě na jaře toho roku vedl. Ale získal jste "jen" bronz a klub s vámi neprodloužil smlouvu. Uvědomujete si, že být úspěšnější, už asi nejste naživu?

V tu dobu jsem nebyl zdráv, čekala mě operace srdce. Kdybychom postoupili do finále, asi by mě přemlouvali. Je to jako na cestě. Jedete a srazí vás náklaďák, máte smůlu, jste ve špatnou dobu na špatném místě. Je to osud. Kdybych tam byl, naplánoval bych odlet třeba o hodinu dřív a možná by bylo všechno jinak. Sešlo se tam moc věcí a skončilo to katastrofou.

S kým jste si byl z mužstva nejbližší? Vzpomínáte často?

Měl jsem hodně kamarádů, kteří tam zůstali. Znal jsem se s nimi deset let, navštěvovali jsme se i s rodinami. Třeba s doktorem jsem hrál pravidelně tenis. Vzpomínky jsou pořád bolestivé. Trápí mě to dodneška.

Tehdy jste prohlásil, že si nemyslíte, že by k tragédii došlo kvůli špatné kvalitě letadel. Trváte na tom?

Za šest let v Rusku jsem nezažil jediný problém. Létal jsem tím samým letadlem. Byla to shoda náhod.

Ani z hlediska personálu nebyl problém?

Porušovaly se určité směrnice, které jsou pro Evropany závazné. Připoutal se třeba jen ten, kdo měl strach. Při přistání se nesklízelo ze stolů. Telefonovalo se třeba kilometr nad zemí, mobil nevypínal téměř nikdo. To je pravda. Ale nikdy z toho nebyl problém, letadlo vždy bezpečně přistálo i odletělo. Problémy byly jen s počasím, občas jsme kvůli mlze, mrazu nebo větru přistáli jinde. Pocit nebezpečí jsem ale nezažil.

Před současným angažmá jste trénoval slovenskou reprezentaci, která na posledním MS propadla. Nebojíte se, že český hokej skončí podobně jako ten slovenský? Výrazných hráčů, kteří by byli tahouny svých týmů, třeba v NHL, ubývá.

Sestupný trend už se zastavil. Mládež se vrací k hokeji, svaz ji více podporuje. Vyrůstají další špičkoví hráči. Myslím, že už jsme největší krizi překonali. V osmdesátých letech byla i ve švédském a finském hokeji a překonali ji. Totéž bylo v USA: až když do toho dával stát peníze a vybudovali školy, šel místní hokej nahoru.

Co je největší problém slovenského hokeje?

Slabá základna. Špatné stadiony. Mají snad tři dobré, modernější. Bratislava, Košice, teď Banská Bystrica. Jinak jsou to zimáky jako u nás na Kladně, ve Vsetíně. A samozřejmě je problém s financemi. Není výjimka, že si kluby na ligový zápas půjčují hokejky.

V Česku je přece jen v hokeji více peněz. Polepšil jste si finančně?

Nepolepšil, jsem na tom podobně. Peníze nejsou hlavní motivace, proč to dělám.

Ke Slovensku máte vřelý vztah i díky manželce. Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se, když jsem tam byl na vojně v Trenčíně. Celkem jsem za něj hrál čtyři roky.

Neříká vám, ať už s tím hokejem praštíte?

Věděla, do čeho jde. Ví, že sport je pro mě absolutní jednička. Musela se smířit s tím, že budu hokej dělat, dokud mě nepřestane bavit. Do toho začal s hokejem syn Vláďa, takže manželka strávila hodně času na stadionu i s ním. Zvykli jsme si na to, že náš život se točí kolem hokeje. Sama mi říká, že doma bych nevydržel.

Rozumí hokeji?

Říká, že jo. Že by mi mohla dělat asistentku.

Ve vaší rodině je plno lidí různě spojených s hokejem. Syn Vladimír ho hrál, nyní je hokejový agent. Zeť Róbert Petrovický hraje dodnes. Je to doma časté téma?

Teď už ani ne. Se zeťákem se potkám jednou za měsíc a řešíme spíše jiné věci, s Vláďou taky. Samozřejmě se hokeje dotkneme, ale že bychom se o něm bavili pořád, to ne.

Jak jste reagoval, když vám vaše dcera oznámila, že do rodiny přivede dalšího hokejistu?

Roba jsem znal dlouho, od sedmnácti, kdy měl odejít s naším klukem do Tri City (tým v americké lize WHL, pozn. red.). Nebylo mu ale osmnáct, tak mu odjezd zakázali, na rozdíl od Vládi. Jinak by hráli spolu. Trénoval jsem ho i ve dvacítkách, než odešel do Ameriky. To už se s dcerou znal, pak za ním odjela. Od té doby žijí spolu.

Máte i sportovně nadaná vnoučata. Nechybí jim děda?

Žijí v Trenčíně, takže je tak často nevidím. Vnuk hraje hokej za Trenčín v osmé třídě, vnučka hraje docela dobře tenis. Už jezdí na turnaje, teď se vrátila z Kypru. Ve své dorostenecké kategorii reprezentuje Slovensko. Je před ní ale dlouhá cesta. Musí se sejít všechno, talent, pohyb, psychika, zdraví.

Stále sousedíte se svým synem? Konzultujete spolu hokej?

Samozřejmě se občas dotkneme nějakých hráčů, vidí hodně zápasů, jezdí na Slovensko, do Ruska, Skandinávie. Občas se ho zeptám, jak někteří naši hráči vypadali.

Dovolil by si váš syn jako agent někoho protežovat do reprezentace?

S tím jsme už srovnaní. Těžko se tomu věří. Když jsem byl první rok na Slovensku, tak jsem před mistrovstvím vyřadil šest hráčů a čtyři z toho spadali pod Vláďu. Uznal to bez problémů, každý děláme svou práci, on se stará hlavně o to, aby prosadil hráče do klubů.

Máte za sebou operaci srdce, potíže se štítnou žlázou. Přesto působíte vitálně. Jak se udržujete?

Jsem pořád s mladými. Chodíme navíc na tenis, zrovna zítra se chystáme. Když mám volno, snažím se na kurty chodit dvakrát týdně. V zimě i v létě. Hraju ale už jenom čtyřhru. A pak práce na zahrádce. Ne že bych tedy kopal v zemi.

Prý jste velký kutil

Vždy si něco vymyslím. Snažím se. Včera jsem dodělal boudu na zahradě. Sem tam shodím nějaký strom. Je to takové odreagování od hokeje, ale udržuje mě to i v kondici. Ono sekat padesátileté stromy s kořeny není jednoduché. Vydržím tak tři čtvrtě hodiny, pak toho nechám do příštího dne. Ale bavím se tím. Jako relax taky hodně luštím křížovky a rád taky chodím na fotbal. Na Baník.

Váš život je hodně spjatý s Ostravou, Vítkovicemi. Může být reprezentační trenér fanoušek nějakého klubu?

Vítkovic určitě! Jsem Vítkovičák, zůstanu jím a budu jim fandit až do smrti.

Vladimír Vůjtek (68)

Více než na ledě proslul bývalý útočník na trenérské lavičce. V extralize vedl čtyřikrát Vítkovice, pak Zlín a Třinec. Velké jméno si udělal v Rusku, kde vedl Kazaň, Dynamo Moskva a Jaroslavl, s níž vyhrál v letech 2002 a 2003 mistrovský titul. Vrátil se na sezonu 2010/2011, po zisku bronzu s ním klub neprodloužil smlouvu. Poté trénoval tři roky slovenskou reprezentaci, od letošního června vede český národní tým. S manželkou Magdalénou má syna Vladimíra (bývalý hokejista, nyní hokejový agent) a dceru Šárku, která se vdala za slovenského hokejistu Róberta Petrovického.

Čtěte dále

další zprávy