„Český hokej příliš dlouho slavil Nagano"

14.05. 07:00 | Autor: Pavel Němec

Český hokej se dosud nevypořádal se společenskými změnami po roce 1989, zmizel z něj pověstný tréninkový dril a úspěch z olympiády v Naganu se slavil příliš dlouho. A když bude spát dál, doplatí na to mnohem hůř než jen tím, že na mistrovství světa třikrát v řadě zůstane bez medaile.

V rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ to tvrdí Tomáš Král, prezident Českého svazu ledního hokeje.

Půl hodiny před tím, než rozhovor začal, vydala agentura ČTK zprávu: „Trenér Marek Sýkora odchází od juniorské reprezentace, přijal nabídku z Ruska. Angažmá vzal také proto, že jej zaskočily poměry v mládežnickém hokeji a přístup mladých hráčů k reprezentaci."

O čem Sýkorovo rozhodnutí podle vás vypovídá?
O tom, co víme, že mládežnický hokej má problémy. Diskuse o tom by byla na hodiny. Řeknu vám pro ilustraci také jeden čerstvý příklad. Bývalý reprezentant, hráč se zkušenostmi z NHL František Musil, mi vyprávěl, jak si coby asistent týmu do 18 let vzal po neúspěchu na juniorském šampionátu kluky na letišti k pohovoru. A víte, co mu řekli? Třináct z těch kluků, kteří absolutně nezazářili, prohlásilo, že chtějí jít hrát za moře! Byl tím úplně zdrcený. Jestli má český hokej nyní v něčem problém, také v tomto.

Čím si vysvětluje tak přehnané sebevědomí?
Nevím, jen tuším. Je to skládanka více věcí a také práce hráčských agentů, o které se často mluví. Ne všichni jsou špatní, ale najdou se mezi nimi vykukové, kteří myslí jen na zisk. Naberou co nejvíc hráčů, vtloukají jim do hlav nesmysly, pletou hlavy jim i rodičům. Naslibují hory doly, obr-platy. Přitom talentů, kteří se v zámoří uchytí a prosadí, je fakt málo. Jenže když nepomůžou ani promluvy zkušených borců typu Reichela, Straky...

Pozoruhodné je, že v kategoriích týmů do 16 let se světem krok držíme, to samé u sedmnáctiletých. Ale od osmnáctek výš zaostáváme. Je to trend, žádná náhoda. A 18 let, to je věk, kdy hráči nejvíc podléhají svodům agentů.

Možná ti kluci cítí, že v tuzemsku šanci nedostanou. Extraligové kluby dají prostor raději hráčům, kteří jim dělají výsledky, a na juniory se dívají spatra...
Tomu se však nelze divit. Kdo platí, chce výsledky. Z pohledu celého hokeje krátkozraké, ale z pozice majitelů klubů pochopitelné. Já si však nemyslím, že každý junior má na to hrát hned extraligu. Z deseti tak jeden, dva. Ti ostatní musejí růst, ale ne v elitní soutěži. Za ideální pro jejich rozvoj považuji první ligu. Tam je podle mého výskyt ve vrcholovém hokeji končících hráčů na úkor mladých hráčů zbytečně velký. Je třeba si uvědomit, a všichni odborníci se na tom shodují, že je velká mezera po zmizelých vojenských klubech, které ty nejlepší mladé hráče pojmuly.

Není na čase začít agenty trochu regulovat? Pokud vím, hokej na rozdíl od fotbalu je prakticky vůbec neomezuje.
To je pravda. Agentem může být kdokoliv. Za mého působení v Plzni se mi třeba na jednoho hráče ozvali hned tři jeho zástupci, o dvou z nich jsem vůbec nic nevěděl. Agenti, opakuji ne všichni, jsou problém, na který přijde řada.

Vypadá to však, že juniorům tak trochu nahraje globální ekonomická recese, která dusí i hokej. Kluby začínají snižovat rozpočty, šetřit na platech...
Přesně. Za plat jednoho nadprůměrného hokejisty pořídíte 10 juniorů. Už v příští sezoně extraligy se v mnoha klubech objeví vedle jedné dvou elitních pětek i formace složené z juniorů či hodně mladých hokejistů. Ekonomická realita k tomu kluby dotlačí, v tom bude mít na český hokej pozitivní dopad.

A Češi už nebudou končit na šampionátech bez medaile...
To by bylo příliš snadné. Víte, šesté místo je pro nás zklamáním. Tým byl silný, měl na boj o medaile. Nevyšlo to. Ale byla to otázka jednoho zápasu, byť někdo správně namítne, že jsme neporazili ani jednoho soupeře z nejsilnější šestice. Jenže kdyby třeba Eliáš za stavu 1:2 trefil místo tyčky do sítě, třeba by bylo všechno jinak. Ale prohra ve čtvrtfinále neznamená, že dospělý, zdůrazňuji dospělý hokej je v krizi.

Takže si nemyslíte jako třeba Jágr, že českému hokeji ujel vlak?
Řeknu to jinak. Český hokej až příliš dlouho slavil Nagano. Opájeli jsme se úspěchem z olympiády a následujících několika šampionátů. Byla to zlatá éra, jedinečná. Slavili jsme a podlehli pocitu uspokojení. Nekoukali kolem sebe, nevšimli si, že se hra rychle vyvíjí. No a konkurenti získali náskok.

Není problémem českého hokeje i to, že se až příliš dlouho opírá o generaci kolem Jágra, Straky, Ručinského, Reichela?
Hm. Ti hráči vyrostli v době, kdy tady vládl socialismus. Motivace hráčů byla jasná: sport jako jeden z mála odvětví umožňoval seberealizaci, možnost prosazení, cesty do zahraničí, žít v nadstandardu. Vím to sám, hrál jsem tenis a kromě výsledků byla určitě u mladého kluka i motivace dostat se třeba do Mnichova, koupit si džíny, tričko, někam se podívat. Se sportem taková šance alespoň existovala, jinak téměř ne. A tak člověk dřel. Změna poměrů tohle vymazala. Možnosti jsou obrovské, v cestování vám nikdo nebrání, můžete studovat, kde chcete, třeba na Aljašce. Nabídka pro mládež je obrovská, a to vše odvádí i od hokeje. A ten stejně jako jiné sporty na to doplácí. Myslím, že bude ještě pár let trvat, až se všechny tyto věci usadí. Nástupci těch, které jste zmínil, zatím nejsou, ale jsem optimista.

To skoro vypadá, jako že si stěžujete...
Ale tak to není. Samozřejmě si nepřeji návrat starých poměrů. Jen uvádím, proč na generaci Jágra a spol. nenavázala podobně silná. Oni vyrostli v drilu, měli touhu, motivaci, to teď chybí. A tenčí se nám základna. Dřív byly hokejové třídy plné, nyní do nich berou i kluky, co neumějí bruslit, jen aby vůbec byla naplněná. Další věc: dřív měli všichni stejné platy. Doktoři, právníci, trenéři. Kolem tří tisícovek brali skoro všichni a nějak se vyžilo. A teď? Ekonomické poměry společnosti se dostaly na úroveň fungujících demokracií, jsou rozdíly v platech, rostou životní náklady. V klubech mohou dát trenérům u juniorů 20 až 30 tisíc hrubého, na víc nemají. Pro chlapa, který je denně na zimáku, v sobotu a neděli po zápasech, nic moc. Je to těžké. Větší zaujetí bych očekával i od státu. To, že jsme v současné době, pokud jde o náklady na sport a člověka, ročně na třetím místě odspoda v Evropě, jistě také český sport dopředu neposunuje.

Čekal bych, že se svaz pokusí tohle změnit.
Neblázněte, to je jasné, že nebudeme sedět se založenýma rukama. Reorganizujeme soutěže mládeže - z nesmyslně početné juniorské extraligy ubereme týmy ze současných dvaceti čtyř na osmnáct -, začneme kontrolovat způsob trénování v klubech. Posílili jsme tým věnující se jen výchově mládeže. Nyní má tři lidi. Jasně, je to málo, třeba ve Švédsku se tím zabývá i dvanáct expertů. Ale nejsou peníze, musíme vycházet z toho, na co máme. Ti experti budou jezdit na inspekční cesty, sledovat tréninkový proces.

A také: v minulosti se Kanada, Rusko, Švédsko učily od nás. Teď se musíme porozhlédnout i my. Řekl bych takové motto: My víme jak, ale zatím nemáme za co. Chybí peníze.

Poněkolikáté narážíte na absenci peněz. V jaké kondici je nyní svazová pokladna?
Prezidentem jsem od loňského léta. Na konci roku chybělo v položce příjmů 50 milionů korun, měli jsme závazky táhnoucí se ještě do roku 2006. Nyní je to polovina, tedy 25 milionů. Zkrouhli jsme to, což považuji za úspěch. I když na rovinu říkám, že bych ty peníze raději nalil do něčeho smysluplnějšího, třeba do té mládeže. Máme plán, že na konci příštího roku bychom mohli být na nule.

Jak je možné, že už před šampionátem bylo jisté, že účast na něm skončí pro český hokej prodělkem zhruba 12 milionů korun?
To je prostě fakt. Peníze od Mezinárodní hokejové federace i v případě za zisk titulu ani náhodou nepokryjí náklady na start, do nichž se počítají třeba pojistky hráčů či jejich prémie. Je to špatně nastavené, silné země včetně nás to začínají řešit. Problém je struktura hlasování ve federaci. Je nesmyslná, obrazně řečeno, hlas Mexika má stejnou váhu jako Kanady.

Jak na neúspěch na šampionátu reagují sponzoři? Nebojíte se, že na český hokej zanevřou?
Nepozoruji takový trend. Zatím si nemohu stěžovat, podpora rozhodně neklesá. Žádné radikální názory, že kvůli šestému místu skončí s partnerstvím, jsem nezaznamenal. Vážím si takového přístupu. Samozřejmě je otázkou, zda všichni v době ekonomické krize budou schopni splnit, co přislíbili.

Jak jste vnímal vysoký počet omluvenek hráčů z NHL před turnajem?
Já si nemyslím, že by jich bylo nějak přehnaně moc. Jistě, třeba ta od gólmana Vokouna trenéry zaskočila, ale v počtu omluvenek obecně problém nevidím. A alespoň se mezi brankáři objevil třeba Jakub Štěpánek. Mladí gólmani přece musí jednou šanci dostat, tak se stalo teď.

Neukázalo se jako špatné, že kouč Růžička sedí na dvou židlích? Vede Slavii i národní tým, byť u něj má asistenty, kterým věří.
To jsou jen úvahy a věc názoru. Před Vláďou Růžičkou vedl reprezentaci Alois Hadamczik na plný úvazek, a umístění bylo stejné. Růžička tvrdí, že by si neuměl představit netrénovat v klubu, chyběl by mu denní kontakt s hokejem. Problém v nějaké roztříštěnosti nevidím.

Ale třeba na inspekční cestu za hráči v NHL Růžička nejel.
Neumím posoudit, zda by omluvenek od kluků z NHL bylo méně, kdyby je osobně navštívil. Trenéři však o inspekční cestu nezažádali, tak se nikam nejelo. Před únorovou olympiádou do zámoří asi odcestují. Ale ani v tom zásadní problém nevidím.

Nebyl problém v penězích na cestu?
Rozhodně ne. Na čtrnáctidenní pobyt v Americe ještě máme. Trenéři říkali, že přehled o výkonnosti hráčů mají z televize a komunikují s nimi přes telefon.

Ale já jsem hlavně pořád přesvědčen, že pro každého hráče je reprezentace země věcí hrdosti a cti, a nepotřebují být přemlouváni. Pokud by to tak totiž mělo být, nemůžeme porážet Kanadu, USA ani Rusko.

Foto: Robert Sedmík, ČTK

Autor: Pavel Němec