Válka v Arsenalu: Je největším nepřítelem samotný Wenger?

22.03. 06:00 | Autor: Adam Mašek

Šestašedesátiletý manažer Arsenalu Arséne Wenger.

Zklamání, naštvanost, bučení. To jsou rysy, kterými bychom mohli popsat atmosféru v londýnském Arsenalu v posledních týdnech. Alespoň v táboru fanoušků. Ti už toho totiž mají akorát tak dost. Deset let opakující se písnička se jim prostě oposlouchala. A kdo se jim může divit? Od roku 2005 vyhráli Kanonýři pouze dva tituly v FA Cupu a stejný počet v Community Shieldu, což je anglická obdoba domácího superpoháru. A to je pro ambiciózní a po úspěchu dychtící příznivce zatraceně málo.

Fanoušci Arsenalu žijí momentálně v jakémsi schizmatu, který se táhne již pár měsíců či let. "Chceme tituly, jenže nepřicházejí. Tak pojďme vyměnit trenéra...moment, vždyť nás trénuje Arséne Wenger." V podobném duchu se možná vedou debaty místních "fans" nějakou tu dobu, což je vskutku paradoxní. Vždyť to byl právě francouzský elegán Wenger, kdo vytáhl Arsenal z lehce nadprůměrného týmu v Anglii mezi naprostou elitu. To on udělal z Arsenalu to, čím je dnes. Do klubu přivedl hráče jako Thierry Henry, Denis Bergkamp či Patrick Vieira. Posledně jmenovaný byl dokonce v době své největší slávy zvolen nejlepším cizincem, který kdy okusil Premier League.

Wenger s Kanonýry získal tři primáty v Anglické nejvyšší soutěži a celkem šestkrát získali i prestižní FA Cup. Když ho v roce 1996 jmenovalo vedení jako nového manažera, nikdo Francouze neznal a mnozí o něm pochybovali. "Když jsem ho poprvé viděl, řekl jsem si: Co tenhle "Frantík" ví o fotbale? Ve svých brýlích vypadal spíš jako nějaký učitel. Nikdy nebude tak dobrý manažer jako George Graham. Umí vůbec anglicky?" nechal se později slyšet tehdejší hráč a dnes již klubová legenda Tony Adams, co si nejprve o Wengerovi myslel.

Dnes už o něm jistě nepochybuje. Úspěch Arsenalu byl obrovský, na přelomu tisíciletí patřil společně s Manchesterem United k tomu nejlepšímu, co anglický fotbal přinášel. V sezóně 2003/2004 dokonce Kanonýři stanovili neuvěřitelný rekord Premier League. V celém ročníku neprohráli v lize jediný zápas, což se nikdy předtím nikomu nepodařilo.
V té době byl i Arséne Wenger na vrcholu. Sklonit se před ním musel i samotný Sir Alex Ferguson. Ten teprve budoval tým, který později dominoval. Do hry vstoupila i Abramovičova Chelsea a rázem tu byli tři nesmírně silné týmy. K nim patřil tradičně i Liverpool a do povědomí vstoupil výraz Big Four (velká čtyřka).

Problém Arsenalu byl ovšem v tom, že od roku 2005, kdy získali svůj čtvrtý FA Cup s Wengerem, začali ztrácet a z velké čtyřky byli oni těmi čtvrtými. Velký zlom přišel s rokem 2006. Tehdy se Arsenal stěhoval na Emirates Stadium ze svého tradičního stánku Highbury. Byl to velký okamžik. Highbury bylo sice stařičké, ale pamatovalo ty největší úspěchy Kanonýrů, právě pod trenérem Wengerem. Tím rokem jakoby začal úpadek.

Nový stadion, nové trable

Samozřejmě nešlo čistě o nějakou symboliku. Emirates Stadium bylo velice nákladné i pro takový tým, jakým byl Arsenal. Z klubu postupně odešli dřívější tahouni, aby se dluhy spaltily co nejrychleji. Největší ztrátou byl jistě odchod kapitána Patricka Vieiry do Juventusu, tehdy devětadvacetiletý záložník byl na vrcholu sil. I bez něj však Arsenal dosáhl velikého úspěchu. Poprvé v historii se probojoval do finále Ligy mistrů, kde narazil na silnou Barcelonu. Přestože v zápase vedli, v deseti dohrávající tým nakonec podlehl vítězným gólem Juliana Belletiho. Přestože to byl obří úspěch, člověk se nemohl zbavit dojmu, že tým táhl jeden muž a tím byl kanonýr Henry. To on rozhodl semifinále proti Realu Madrid a při vší úctě ke zbytku týmu, bez něj by to tak daleko Kanonýři nedotáhli.

Bývalý fotbalista Arsenalu Thierry Henry. O rok později v roce 2007 se největší strašák pro Wengera dovršil. Z týmu odešli již poněkud přestárlí Pirés s Ljunbergem a především Thierry Henry. I on sám později řekl, že jediným důvodem jeho odchodu byl hlad po trofejích. Francouzský forvard tušil, že na vítězství v Premier league, Arsenal zkrátka nemá. Wenger se totiž rozhodl postavit mančaft čistě na mladých hráčích. Pásku svěřil Fabrégasovi, v obraně nastupoval Senderos, Clichy, Sagna, v útoku pak Van Persie, Adebayor či Bendtner. Hráči, kterým všem bylo do pětadvaceti let. Talentovaný tým možná, ale zkušenosti zcházely. Fanoušci se dalších pět let chlácholili tím, že Wenger přeci musí vědět, co dělá. Až se splatí stadion, pak se nakoupí hvězdy.

Stadion se však brzy splatil a příznivci si žádali skutečné posily. Wengerovi se nechtělo, dlouho hledal, poté však ukázal v roce 2013 na Alexise Sáncheze, o rok později na mistra světa Mesuta Özila. Posily za 42,5 respektive za 46 miliónů liber. Ano, od té doby získali dva primáty v jejich oblíbeném FA Cupu (2013/2014, 2014/2015), jenže kvůli tomu tito hráči nepřišli.

Kde je tedy problém?

Vždy je to stejné: nadějný start, myšlenky na titul, skvělá sezóna. Poté přijde nový rok a v březnu je již jisté, že Arsenal o titul znovu bojovat nebude. Možná, že tím problémem dnes již není nedostatek financí, smůla či nezkušenost. Možná, že tím hlavním problémem je nedotknutelný Wenger. Koupil drahé posily, tým je starší, zkušenější, ale pořád něco chybí. Tým nemá takovou sílu, naopak, vždy ztratí dech v důležitých momentech. Ano sráží je častá zranění, ovšem styl hry, který Wenger již přes deset let praktikuje, prostě nefunguje.

Spoustu přihrávek, ovšem žádná střela. Drtivé držení balónu, avšak potence slaboučká. V týmu není vyložený tahoun, bez Girouda není možné hrát, protože poté Arsenal neohrozí branku prakticky vůbec. A sám Wenger tomu vůbec nepomáhá, právě naopak.
Příkladem budiž (vzhledem k okolnostem) jedno z nejvíce důležitých utkání sezóny proti Chelsea. Ta neměla co ztratit, Arsenal však potřeboval bodovat, tehdy se v tabulce střídali na čele s Leicesterem. Ve chvíli, kdy byl vyloučen Mertesacker, Wenger netakticky vystřídal Girouda a tím zpečetil osud svého týmu. Naštvaný Giroud odešel a o dvě minuty později skóroval Costa, čímž prakticky rozhodl zápas.

Wenger dost možná urazil fotbalového boha, i kamery televize Sky Sports si vybírali Joela Campbella, který se už chystal střídat, když na tabuli svítilo Giroudovo číslo 12. Jeví se to jako maličkost, ale takových maličkostí v podobě špatných střídání přibývá.

Pro fanoušky je vše o to frustrující, že má sezóna v podání jejich hrdinů vždy stejný průběh. Stejný průběh se stejně neúspěšným koncem. Svou nevoli však dávají čím dál tím víc najevo, což dříve nebývalo zvykem. V posledních zápasech se Arsenalu nedaří a z ochozů se ozývá bučení. A samotný Wenger, který byl vždy s příznivci Gunners za dobře, už také ztrácí nervy.

Arséne Wenger na jedné z tiskových konferencí. "Ubližují hráčům. Ti jsou psychicky dole, ne já. Já se s tlakem vyrovnám, zažívám to tady každý rok. Tímto chováním fanoušci ubližují především samotnému týmu," nechal se slyšet šestašedesátiletý Francouz. A to už je co říct. Kritiku vlastních fanoušků jsme u něj za dobu jeho působení v roli manažera prakticky neviděli. Možná se skutečně více než dvacetiletý svazek Arséna Wengera s Arsenalem ke konci. Možná by týmu skutečně prospěl čerstvý vítr, který by rozdmýchal poněkud stereotypní Kanonýry.

Pokud by se tak skutečně stalo, skončila by jedna velká éra anglického fotbalu. Tři roky poté, co dal sbohem Manchesteru United Sir Alex Ferguson, by odešel i Arséne Wenger. Takhle vysněný konec nevypadá.

Foto: ČTK

Autor: Adam Mašek